Integrální environmentální přístup – výzva a šance pro katolíky?

Otištěním překladu papežovy řeči v německém Spolkovém sněmu (v září 2011) se na stránkách Perspektiv (25/2011) otevřelo jedno z aktuálních a veledůležitých témat – téma ekologie. Benedikt XVI. tehdy mimo jiné zmínil důležitost ekologických hnutí v sedmdesátých letech 20. století a přirovnal je k „výkřiku touhy po svěžím vzduchu“. Tato zmínka byla součástí hlavní intence jeho řeči – obrany přirozenoprávních teorií, které tvoří základ a východisko poznání správného vztahu člověka nejen k sobě a k druhým, nýbrž i k přírodě.

Jedna z hlavních myšlenek, které předložil německým politikům, byla následující: Příroda není jen materiálem pro demonstraci naší současné technologické moci, ale také nositelkou určité důstojnosti a skrývá v sobě moudrost Stvořitele. Ne vše, co je technicky možné, je také morálně přípustné. Příroda, jejíž jsme součástí, obsahuje rovněž určité morální normativy. Vyjádřeno řečí filozofické etiky: Z toho, co „je“ (z faktů), můžeme odvodit pomocí rozumu také to, co by „mělo být“ (tedy hodnoty a morální výzvy).

Náš rozum odkrývá v knize přírody a ve světě stopy „tvořivého rozumu“ 
– a Benedikt XVI. se ptá: Není v tomto případě smysluplné předpokládat jakéhosi „tvořivého ducha“? Tato výzva neplatila jen německým politikům, ale i všem věřícím, kteří by snad podléhali tendenci vidět svět příliš dualistickým (gnostickým) pohledem, znehodnocujícím dobrotu hmotného stvoření. 

Nejprve si vyjasněme pojmy

Na toto téma navázal v Perspektivách 3/2012 Jiří Vácha článkem A Bůh viděl, že je to velmi dobré…, v němž se zamýšlel nad úlohou katolických křesťanů v ochraně životního prostředí. Opíral se o papežovy myšlenky ze zmíněné řeči, dále o myšlenky Jana Pavla II., který v některých svých encyklikách jako jeden z prvních papežů vůbec zanechal podstatné teze na téma „humánní ekologie“, a konečně i o inspirativní myšlenky americké křesťanské aktivistky Marybeth Lorbiecké. Ta upozornila na skutečnost (pro některé katolíky možná dosud neznámou), že katolická sociální nauka obsahuje bohaté podněty k tématu ekologie.

Tady bych rád navázal. Nejprve si ale dovolím malou terminologickou poznámku. – Víme, že pojem ekologie se používá ve více významech. Primárně označuje jednu z oblastí přírodní vědy, která zkoumá vzájemné vztahy mezi organismy a vztahy těchto organismů k jejich životnímu prostředí. Sekundárně tento pojem označuje ochranu životního prostředí a přírody (například „ekologicky šetrný výrobek“). Nakonec se používá pro označení světonázoru, a v tomto smyslu pak hovoříme například o ekologickém hnutí. Pojem ekologie a ekologický se u nás ujal a používá se takto mnohoznačně. I když většinou tušíme, co a v jaké souvislosti tento termín označuje, přesto má široký obsah – a právě to někdy působí, že naše poznatky zůstanou intuitivně mlhavé a příliš obecné. Přimlouval bych se tedy, aby se tento pojem používal především ve svém primárním významu a pro sekundární a další významy se používal spíš termín environmentální (z angl. environment). Tento termín znamená „(týkající se vnějšího) prostředí“ a používá se hlavně ve významu „životní prostředí“. V jeho prospěch lze uvést, že označuje především problematiku životního prostředí, nakolik je ovlivněné a ovlivňované člověkem.

Ještě jednou bych tedy rád připomněl následující věty z posledního odstavce Váchova článku: „I když je apel Marybeth Lorbiecké obrácen především ke světským ochranářským kruhům a ve svém poněkud nadneseném entuziasmu prozrazuje svůj americký původ, stojí témata a přístupy této autorky za promyšlení a aplikaci i na naše poměry – s odložením vší úzkoprsosti a strachu z nového ze strany věřících. Je snad oprávněná naděje, že se naznačených úkolů chopí mladší generace katolíků, a to samozřejmě v ekumenické spolupráci se všemi, kteří chápou stvoření jako Boží dar.“ Jiří Vácha vyjádřil naději, že mladí katolíci odloží úzkoprsost i strach a začnou promýšlet a realizovat aktuální environmentální úkoly (ideálně v ekumenickém duchu). S jeho názorem naprosto souhlasím. Zkusme se však nejdříve zamyslet nad možnými důvody úzkoprsosti a strachu katolíků z „environmentálně nového“. 

Otázky mířící k jádru věci

Možné důvody bychom mohli shrnout do několika předběžných otázek: Neskrývá se náhodou za environmentálním důrazem novodobé pohanství (zbožštění přírody)? Není snad zřejmé, že vrcholem stvoření je člověk? (Vždyť Bůh mu dal schopnosti, které mu vládu nad přírodou i celým světem umožňují.) Není nakonec environmentální smýšlení ve svých extrémních nárocích adeptem na novou formu totalitarismu či ideologie? (Jak několikrát naznačil i prezident Václav Klaus.)

Tyto otázky míří k jádru věci. Právem vyjadřují obavu z ohrožení či zpochybnění nábožensky (popřípadě filozoficky) zajištěných pravd, z nichž jako věřící vycházíme a na nichž se naše víra zakládá. Tady bychom měli opravdu dobře rozlišovat. Strach a úzkoprsost katolíků, jak je zmiňoval Jiří Vácha, jsou v tomto případě vyvolány odlišným náboženským (popřípadě světonázorovým) postojem, jenž se může skrývat za environmentálním důrazem, za určitými postoji, slovy či aktivitami některých našich současníků. Měli bychom se však poctivě ptát dál: Jsou tato odlišná východiska oprávněným a závažným důvodem, proč odmítnout environmentální výzvu jako takovou?

Podívejme se na celý problém ještě z jiného úhlu. Možná že jako katolíci zkrátka nepřikládáme oné environmentální výzvě takovou důležitost. Třeba jsme nečetli zmíněné encykliky Jana Pavla II., neznáme všechny detaily katolické sociální nauky a to, co naznačoval Benedikt XVI. v německém parlamentu, nepatří přece k jádru katolické víry. Snad jsme nad všechny problémy hmotného světa povzneseni a naději čerpáme z víry v „nové nebe a novou zemi“ či s apoštolem Pavlem pokládáme tento svět za „pomíjející“.

Je-li tomu tak, má možná pravdu americký historik Lynn White, který příčiny environmentální krize hledá v židovsko-křesťanských základech euroamerické civilizace. Je tomu opravdu tak? Co bychom mu asi odpověděli?

A pak jsou tu ještě další důvody, proč jako katolíci zaujímáme vůči některým environmentálním aktivitám opatrný odstup. Právem trváme na nepřípustnosti umělé antikoncepce, interrupce, embryodestruktivního výzkumu a eutanazie. Problematika populačního růstu a omezených zdrojů vede totiž některé (nejen environmentálně založené) jedince, skupiny obyvatel a zájmové skupiny k názoru, že tyto praktiky jsou pro ně za jistých okolností přípustné. 

Nás se to snad netýká?

V čem je jádro problému? Myslím, že 
– mimo jiné! – v pokušení, že si v rámci důrazu na tyto důležité a konkrétní postoje vůči nemorálním praktikám současně udělíme dispenz od dalších (snad méně důležitých?) aktivit, jako jsou: odmítání neudržitelných vzorců výroby a spotřeby, třídění odpadu, snižování emise CO2, občanské angažovanosti při ochraně životního prostředí, prosazování environmentálně udržitelné energetiky apod. Dispenz, který bychom si v těchto věcech možná někdy rádi udělili, je ale za prvé rozumně nezdůvodnitelný, protože jsme zkrátka také obyvateli planety a výjimky pro nás neplatí, a za druhé nás podobný postoj diskredituje.

V této souvislosti nesprávný důraz na spirituální, náboženskou (v tomto případě bychom spíše měli říci „gnostickou“) dimenzi života – se současně environmentálně neudržitelným způsobem našeho chování – z nás dělá (alespoň v očích environmentálně aktivních) novodobé farizeje. Osobně se domnívám, že výzva (a šance) pro katolíky spočívá právě v tom, aby se snažili ukázat, že environmentální přístup musí být integrální! Že zahrnuje pojetí člověka v jeho celistvé důstojnosti – což nám může připomenout tajemství Vtělení a Vzkříšení. Konkrétně řečeno: Křesťanství, potažmo katolictví, nabízí dobrý a solidní základ pro integrální environmentální přístup. Jen bychom se od něj neměli už předem sami „dispenzovat“.

Aktuální výzva spočívá v tom, aby se (nejen mladí) katolíci kvůli odlišným světonázorovým východiskům environmentálně aktivních spoluobčanů od jejich snah a praxe nedistancovali. I tyto, byť z našeho pohledu hodnotově „ne-
úplné“ (neintegrální), aktivity jsou z jejich strany vedeny často s velkou upřímností, radikalitou a odvahou. Z osobní zkušenosti mohu říct, že tito lidé očekávají od věřících (katolíky nevyjímaje) mimo jiné podobné nasazení pro věc. Pokud se budeme jen vymlouvat na odlišná teoretická východiska (na odlišný filozoficko-teologický koncept), ztratíme kredit, důvěryhodnost a posléze i příležitost k evangelizaci. Jako v jiných oblastech, i zde se ukazuje, že přes rozdíly je možné najít společný základ. A tím je v tomto případě naše planeta.

Panování jako správcovství

Poučeni zmínkou Marybeth Lorbiecké bychom jako katolíci měli více čerpat z příslušných textů encyklik a vlastního sociálního učení. Pokud to uděláme, dokážeme dát odpověď na takové otázky, jaké položil zmíněný Lynn White. Určitě bychom měli znát minimálně obsah čtvrté kapitoly encykliky Caritas in veritate. Dalším zdařilým textem k našemu tématu je dokument Mezinárodní teologické komise s názvem Společenství a služba – lidská osoba stvořená k Božímu obrazu. Zvláště třetí kapitola nabízí pokladnici myšlenek, na nichž lze integrální environmentální přístup solidně založit: Člověk byl stvořen jako obraz Boží. V kosmu zaujímá sice výsadní postavení, ale tuto výsadu je nutné chápat především jako participaci na Boží vládě nad stvořením, nikoli jako neomezenou vládu – lidské „panování“ nad přírodou má totiž charakter služby a správcovství.