26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Vstříc katolické plnosti

26. 2. 2019

|
Tisk
|

Z Říma přišla nedávno zpráva, že nic nebrání, aby byl kardinál John Henry Newman (1801–1890) svatořečen. Původně anglikán, který konvertoval ke katolicismu. Myslitel, který předběhl svou dobu. Veřejně angažovaný teolog, básník a literát, jehož texty patří do zlatého fondu anglické literatury. Muž, který se vymykal.

Vydání: 2019/9 Krýt zneužití znamená šířit zlo, 26.2.2019, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 9


Stal se známým, protože coby vlivný anglikánský teolog přestoupil do katolické církve a na stará kolena byl vyznamenán purpurem. Přitom do Říma jezdil nerad a mezi těmi, co v hierarchii něco znamenali, neměl mnoho přátel. Byl tak jiný než ostatní. Máte mou poslušnost, ale ne nutně můj obdiv – takto pragmatický postoj choval jako kněz ke svým nadřízeným.
Jeho konverze byla dílem Ducha, vedla ho k tomu myšlenková důslednost a duchovní poctivost, neměl zapotřebí někomu nadbíhat, pochlebovat či podkuřovat. Rozhodl se pro svůj krok až ve zralých letech (bylo mu 45 let) a spíše se snažil toto rozhodnutí oddalovat, než že by s ním nějak spěchal. Nechal se vést Prozřetelností, v tomto smyslu zůstal kalvinistou – tento silný vliv svého dětství a mládí sice brzy víceméně odmítl, ale víru v Prozřetelnost si ponechal. A také niternou spiritualitu, třebaže již ne okázalou. Ostatně jeho biskupské heslo znělo: (Srdce mluví k srdci).
 
Veď mne, ty jemné světlo,
veď mne temnotami, které tísní.
Noc je temná, domov je daleko.
Veď mne, jemné světlo.
Veď mne kupředu!
Upevni mé kroky.
Neprosím tě, abych viděl příliš do dáli.
Stačí, abych viděl právě na jeden krok,
na ten první krok.
Veď mne kupředu, jemné světlo.
Nebyl jsem vždy takový jako teď,
ani jsem tě vždy neprosil,
abys mne vedl kupředu.
Rád jsem si sám vybíral cestu,
chtěl jsem dobře vidět kupředu.
Teď mne ale vedeš kupředu ty sám!
Měl jsem v oblibě jas dne
a silnější než bázeň byla pýcha,
která ovládala mou vůli.
Pane, nevzpomínej na minulá léta!
Tak dlouho mi žehnala tvá síla.
Rád bych se nechal vést kupředu přes pole a mokřiny,
skaliska a řeky až do okamžiku, kdy skončí noc
a já budu smět zrána vnímat,
jak se na mne usmívají ti,
které jsem tak dlouho miloval
a které jsem načas musel oželet.
 
Oxfordské hnutí
Newman byl teolog samorost, žádné tuctové zboží, hluboce vkořeněný do kulturní půdy své země, Angličan každým coulem. Oxford se mu stal jeho kulturním domovem. S Oxfordem je spojen i jeho původní věhlas. Patřil coby mladý teolog mezi pár vůdčích anglikánských osobností tzv. Oxfordského hnutí, které usilovalo o větší autonomii anglikánské církve od státní moci a také více zdůrazňovalo katolické principy anglikanismu na úkor protestantských. I tak byla anglikánská církev podle nich „střední cestou“ (via media) mezi římským katolicismem a protestantismem – žádoucí střední cestou, která z obou těchto útvarů měla předpoklady přejmout to dobré, nosné a platné.
Tito mluvčí Oxfordského hnutí, které se stalo celonárodně sledovaným jevem, psali traktáty, v nichž vysvětlovali veřejnosti svá stanoviska a reagovali na aktuální situaci. Celkem bylo těchto traktátů publikováno devadesát a byly značně třaskavé. Jejich autorům se také říkalo traktariáni. Víc než čtvrtinu těchto textů napsal právě Newman. A také ten poslední. Poté byl požádán, aby už nepokračoval. Jeho okolí si všimlo, že už překročil pomyslnou hranici.
Mezitím však napsal velmi důležitý spis o ariánech 4. století. Zahloubal se do patristiky a zkoumal děje církve v době, kdy krystalizovalo vyznání o Nejsvětější Trojici. Jeho hrdinou byl Athanasius a vůbec Alexandrijská škola, ale z tohoto studia vytěžil mnohem víc. Vysledoval a pochopil stěžejní myšlenku, která Newmana proslavila až po jeho smrti, že dogma se vyvíjí.
Heretičtí ariáni ještě před zlomovými koncily z větší části ovládali křesťanskou církev a měli dokonce podporu světské vrchnosti. Přitom však hlásali, že Ježíš byl „pouze“ první ze stvoření, nikoli Bůh, ale člověk, jakkoli výjimečný. Nejsvětější Trojici neuznávali. Athanasius, který jasnozřivě rozpoznal, že ariáni hlásají blud, neustoupil, přestože byl za to poslán do vyhnanství. Pravda se nakonec za dramatických okolností prosadila – a známe ji z Nicejsko-cařihradského vyznání víry, které se recituje při nedělní mši svaté: Světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty
s Otcem…

Růst patří k životu
Newman, který podrobně prostudoval koncilní formulace o božství Ježíše Krista, dospěl k závěru, že věrouka prochází růstem. Vždyť samotná trojiční formulace není formulace biblická, ačkoliv na biblické pravdy jednoznačně navazuje. Růst však neznamená, že se něco zvrtlo, růst naopak patří k životu. Proto ani vytvoření kánonu novozákonních knih neznamená konec růstu, pouze ohraničení určité fáze růstu, jakkoli fundamentální. Růst neznamená libovůli, naopak předpokládá identifikaci s tím, co bylo zaseto. Rozlišovat, co přináleží k růstu pšenice a co k růstu koukolu, patří apoštolské autoritě. Tak tomu Newman rozuměl. Tak to přijal a tak z toho vyvodil důsledky. Však o tom napsal esej .
Odvážný i prorocký čin
Na tomto základě se Newman rozhodl ke konverzi ke katolicismu. Nebyl to jeho cíl, ale v polovině svého dlouhého života toto vykročení podstoupil. Uzavřela se tím jeho hledačská fáze, o níž vypovídá jeho autobiografie pro vita sua, kterou anglisté hodnotí jako mimořádně zdařilé literární dílo. V prostředí viktoriánské Anglie to byl nesporně odvážný počin, a v mnohém byl i prorocký. Pomysleme jen na to, co se zhruba ve stejné době dálo nejen v katolické církvi. Je to na jedné straně – zejména v protestantismu – expanze liberalismu a tzv. vědecké kritiky Bible (historicko-kritická metoda), která se před ničím nezastaví, a na druhé straně protimodernistická hysterie, strnulost a ustrašenost. Názorová rozklíženost par excellence. John Henry Newman této ztrátě teologické svrchovanosti a tvůrčího étosu ve své době vzdoruje... Vyznamenal se na jedné straně jako apologeta tradice, na druhé straně jako plodný myslitel a teologický gentleman.
Tradice není muzeum
Na Newmana v naší době navázal vynikající znalec dějin dogmatu, americký teolog slovenského původu Jaroslav Pelikan, který svým rozsáhlým dílem rehabilitoval růst tradice – na rozdíl od svého protestantského kolegy Adolfa Harnacka z počátku 20. století, který nahlížel defekty už v samotném styku hebrejského a řeckého myšlení. Podle Harnacka jsou dějiny církve dějinami defektů Kristova učení. Ačkoli Harnack byl liberál, ve skutečnosti vystihl i Lutherovo pojetí. Jak jinak ale smýšlel Newman a po něm Jaroslav Pelikan! Podle druhého z nich „tradice je živá víra mrtvých, zatímco tradicionalismus mrtvá víra živých“. Jinak řečeno, tradice předpokládá živý organismus, na rozdíl od tradicionalismu, který si spletl péči o tradici s muzeem. Ta stará víra našich předků žije v současné generaci, ale jen tehdy je to tatáž víra, pokud prochází růstem, pokud se vyrovnává s novými okolnostmi, pokud se stále regeneruje.
Církev žije napříč staletími a znamením tohoto života je růst – to je Newmanův důraz. Opakem tohoto přístupu jsou na jedné straně všechny radikální protestantské postupy, na druhé straně katolický tradicionalismus. Tedy všechny pokusy zabetonovat se v určité epoše církve. Podle naivních raně reformačních představ je to církev prvotní, podle katolických tradicionalistů je to církev protimodernistická, vzdorující výzvám moderního věku, před kterým se schovává do ulity, aniž by se ho snažila pochopit a přetvořit. Obojí je v rozporu s autentickou katolicitou.
Služebník Pravdy
Není divu, že Newman po své konverzi dostal na čas úkol organizovat katolickou univerzitu v Dublinu. Z tohoto období vzešly jeho přednášky vydané pod názvem (česky Krystal OP 2014). „Zatímco vně bran university [studentovi] hrozí nebezpečí, že bude svým oborem pohlcen a omezen a že jeho přednášky budou přednáškami někoho, kdo je opravdu pouze právníkem, fyzikem, geologem či politickým ekonomem, na universitě přesně ví, kam on i jeho obor patří, a pohlíží na něj jakoby z výšky, přehlíží vědu v celku a soupeření s ostatními vědami jej chrání před extravagancí. Tímto kontaktem s jinými obory navíc může nabýt zvláštního vhledu, šíře obzorů, svobody a sebeovládání a díky tomu svou vlastní vědu provozovat s filosofičností a vynalézavostí, jejichž zdrojem není jeho znalost daného jednotlivého oboru, nýbrž jeho svobodné vzdělání.“
Čtenář porozumí, že idea univerzity je podle Newmana propojena s ideou katolicity. Z našeho pohledu jde o kýžený styk teologie a filozofie s dalšími obory, o propojení vědeckého úsilí, o nadhled, o tázání, o směr celkového vývoje. O pokus zabránit atomizaci a manipulaci vědy, jak se dnes tomu běžně děje. Newmanova intuice má obrovský dopad pro současné pojetí vzdělání – včetně teologického.
Možné svatořečení J. H. Newmana může být pochopeno i jako vyšší odpověď na brexit. Nejde ani tak o politiku, jako o každou snahu se oddělit, jít svou cestou, pěstovat si svá specifika – bez ohledu na celek. Newman měl odvahu se tohoto postupu zříct a vřadit se do proudu autentické katolicity. Jeho vysoké ocenění hlasu svědomí, jeho přípitek na papeže, ale ještě dříve na svědomí, ukazuje, že opravdový katolík není posluhovač církevní hierarchie, ale služebník Pravdy.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou