26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Vrátit Evropě naději

4. 4. 2017

|
Tisk
|

Evropská unie není ve svém jádru byrokratickým kolosem, ale svými dějinami i původními ideály je nositelkou křesťanského étosu, solidarity a otevřenosti. Jen je třeba podle papeže tyto ideály, ve světě tak vzácné, znovu objevit a nebát se nových syntéz.

Vydání: 2017/14 V nemocnici má být kaplan, 4.4.2017

Příloha: Perspektivy 14

Promluva Svatého otce k představitelům zemí Evropské unie

Vážení hosté! Návrat do Říma po 60 letech nemůže být pouhým vzpomínáním (tehdy byly podepsány tzv. Římské smlouvy jako zakládací listiny sjednocené Evropy – pozn. red.), ale spíše touhou znovu objevit živoucí paměť oné události s cílem pochopit její přínos pro dnešek. Je třeba ztotožnit se s tehdejšími výzvami, abychom mohli čelit výzvám dneška i zítřka.
Bible nám svým vyprávěním a mnoha evokacemi podává zásadní pedagogickou metodu. Čas, který prožíváme, nelze chápat bez minulosti, pojaté nikoli jako celek vzdálených faktů, nýbrž jako živou mízu, která zavlažuje přítomnost. Bez tohoto vědomí ztrácí realita svoji jednotu, dějiny svoji logiku a lidstvo smysl vlastních činů a směr svojí budoucnosti.
EU nejsou jen předpisy
25. březen 1957 byl dnem plným očekávání a nadějí, nadšení a chvění, a pouze výjimečná událost jej mohla svým významem a dějinnými důsledky učinit historicky jedinečným. Paměť onoho dne se pojí s nadějemi dneška a očekáváními evropských národů dožadujících se rozpoznání přítomnosti, aby s novým rozmachem a důvěrou pokračovaly v započaté cestě.
Toho si byli vědomi otcové zakladatelé a představitelé, kteří připojili své podpisy pod tyto dvě smlouvy a uvedli do života politickou, ekonomickou, kulturní, ale především lidskou skutečnost, kterou dnes nazýváme Evropská unie.
Otcové zakladatelé nám připomínají, že Evropa není souhrnem pravidel, jež je zapotřebí dodržovat, a manuálem protokolů a procedur, podle kterých se má postupovat. Je životem, způsobem pojímání člověka na základě jeho transcendentní a nezcizitelné důstojnosti.
Třebaže bylo od počátku zřejmé, že tlukoucím srdcem evropského politického projektu může být jenom člověk, bylo stejně tak evidentní riziko, že Římské smlouvy mohou zůstat pouze mrtvou literou. Měly být teprve naplněny živoucím duchem. A prvním elementem evropské vitality je solidarita. „Evropské hospodářské společenství bude žít a mít úspěch pouze tehdy, zůstane-li během svého trvání věrné duchu evropské solidarity, která jej vytvořila, a pokud bude společná vůle rodící se Evropy mocnější než jednotlivé národní vůle“ (promluva lucemburského premiéra Josepha Becha při podpisu Římských smluv 25. března 1957).
Na co se zapomíná
Tento duch je jako nikdy dříve potřebný dnes vzhledem k odstředivým silám a pokušením redukovat zakládající ideály Unie na produktivní, ekonomické a finanční potřeby. Ze solidarity se rodí schopnost otevřít se druhým. Ve světě, který dobře znal drama zdí a rozdělení, se zcela jasně ukázala důležitost práce na sjednocené a otevřené Evropě jakož i společná vůle přičinit se o odstranění oné nepřirozené bariéry, která dělila kontinent od Baltského po Jaderské moře. Tolik snahy bylo vynaloženo na zboření oné zdi! A přece se dnes na tuto námahu zapomnělo.
Vymizelo také povědomí o dramatu rozdělených rodin, chudoby a bídy, kterou toto rozdělení způsobovalo. Tam, kde generace dychtily po tom, aby spatřily pád znaků vnuceného nepřátelství, se nyní diskutuje o tom, jak ponechat venku „rizika“ naší doby, počínaje dlouhou řadou žen, mužů a dětí, kteří prchají před válkou a chudobou a dožadují se pouze budoucnosti pro sebe a svoje drahé.
Vyprazdňující se paměť, kterou se vyznačují naše dny, zapomíná nezřídka také na velký výdobytek solidarity stvrzené 25. března 1957, totiž na nejdelší období míru během posledních staletí. Sjednocená Evropa se totiž rodí z jasného, dobře definovaného a adekvátně zváženého projektu, třebaže zpočátku pouze v embryonálním stádiu. Každý dobrý plán hledí do budoucnosti a budoucností jsou mladí lidé, kteří jsou povoláni uskutečňovat její přísliby. Otcové zakladatelé si tedy byli jasně vědomi, že jsou součástí společného díla, které překračuje nejenom státní hranice, ale také hranice času, neboť vzájemně spojuje generace a dává všem účast na vytváření společného domu.
Přišel čas rozlišování
Za posledních 60 let se svět značně změnil. Pokud otce zakladatele, kteří přežili pustošivou válku, povzbuzovala naděje v lepší budoucnost a rozhodná vůle k její realizaci spolu se snahou zabránit novým konfliktům, naši dobu spíše ovládá pojem „krize“. Je tu hospodářská krize, která určovala poslední desetiletí, krize rodiny a sociálně konsolidovaných modelů, je tu rozšířená „krize institucí“ a krize migrantů. Za množstvím krizí se skrývá strach a hluboká bezradnost současného člověka, který se dožaduje nové hermeneutiky budoucnosti.
Výraz „krize“ však sám o sobě nemá negativní konotace a neoznačuje pouze špatnou chvíli, kterou je nutno překonat. Slovo „krize“ pochází z řeckého slovesa krínō, které znamená zkoumat, uvážit, posoudit. Naše doba je tedy časem rozlišování a zve nás, abychom zvážili, co je podstatné, a na tom stavěli. Je to tedy čas, který nás vyzývá a který otevírá příležitosti.
V jakém klíči proto můžeme číst nesnáze současnosti, jak je vykládat a nalézat odpovědi pro budoucnost? Vzpomínka na myšlenky otců by totiž byla neplodná, pokud by neposloužila k naznačení cesty, nestala se podnětem k budoucnosti a zdrojem naděje. Tělo, které ztrácí smysl své cesty a jemuž se nedostává pohledu vpřed, začne nejprve upadat a z dlouhodobého hlediska mu hrozí smrt. Jaký odkaz nám tedy zanechali otcové zakladatelé? Jaké perspektivy nám naznačují ke zvládání budoucích výzev? V čem tkví naděje pro Evropu dneška i zítřka?
Odpovědi nacházíme právě v oněch pilířích, na kterých zakladatelé zamýšleli vybudovat Evropské hospodářské společenství a které jsem již připomenul – ústřední postavení člověka, činná solidarita, otevřenost světu, úsilí o mír a rozvoj, otevřenost vůči budoucnosti. Tomu, kdo vládne, přísluší, aby rozlišoval cesty naděje a vytyčením konkrétních tras umožnil, aby dosud učiněné významné kroky nebyly promarněny, nýbrž se staly zárukou dlouhé a plodné pouti.
Návrat k duchu rodiny
Evropa opět nalezne naději, když člověk bude ve středu a srdci jejích institucí. Domnívám se, že to obnáší nejenom pozorné a důvěrné naslouchání žádostem, které nepřicházejí ani tak od jednotlivců, jako spíše od společností a národů, ze kterých je Unie složena. Bohužel často nabýváme pocitu, že probíhá „citové rozklížení“ mezi občany a evropskými institucemi, jež jsou často vnímány jako odtažité a nedostatečně dbající na různé míry senzibility, které Unii utvářejí. Potvrdit ústřední postavení člověka zároveň znamená opětovný návrat k duchu rodiny, v níž každý svobodně přispívá do společné domácnosti podle vlastních schopností a vloh. Je příhodné mít na paměti, že Evropa je rodinou národů a – jako v každé dobré rodině – v ní existují různé sklony, avšak všichni mohou růst v té míře, v jaké jsou jednotní.
Evropská unie povstala jako jednota rozdílností a jednota v rozdílnostech. Osobitost tudíž nemá děsit, ani se nelze domnívat, že jednota bude zachována uniformitou. Jednota je spíše souladem daného společenství. Otcové zakladatelé zvolili právě tento pojem za ustavující pro instituce vzniklé z (Římských) smluv a položili důraz na skutečnost, že se zde do společného celku vkládaly zdroje a nadání každého. Dnešní Evropská unie potřebuje opětovně odhalit smysl toho, že je především „společenstvím“ lidí a národů, jež si uvědomuje, že „celek je víc než část a je také víc než pouhý součet jeho částí“ (Evangelii gaudium, č. 235), a že je tudíž „třeba stále rozšiřovat naše zorné pole, abychom rozpoznali větší dobro, které prospěje nám všem“.
Nebát se druhých
Evropa opět nalezne naději v solidaritě, která je zároveň tím nejúčinnějším lékem na populismy moderní doby. Solidarita s sebou nese vědomí, že jsme částí jednoho těla, a zároveň obnáší schopnost každé části těla „sympatizovat“ s jinou částí a s celkem. Trpí-li jeden, trpí s ním všichni ostatní (1 Kor 12,26). Proto i my dnes oplakáváme spolu se Spojeným královstvím oběti atentátu, který před dvěma dny zasáhl Londýn. Solidarita není jen dobré předsevzetí – vyznačuje se konkrétními činy a gesty, které nás přibližují k bližnímu, ať žije v jakékoli situaci. Populismy naopak vzkvétají právě ze sobectví, které svírá do těsného a dusivého kruhu a které neumožňuje překonat omezenost vlastního myšlení a „pohlédnout za ni“.
Evropa opět nalezne naději, jestliže se neuzavře do strachu falešných jistot. Její dějiny naopak výrazně určovalo setkávání s jinými národy a kulturami a její identita je a vždy byla dynamická a multikulturní. Ve světě panuje zájem o evropský projekt. Bylo tomu tak již od prvního dne, kdy se dav shluknul na Kapitolském náměstí a kdy od jiných států přicházela blahopřejná poselství. A ještě větší zájem vládne dnes – počínaje zeměmi, které žádají o vstup do Unie, jakož i ze strany států, které dostávají pomoc, jež jim je velkoryse poskytována na zahlazení důsledků chudoby, válek a nemocí. Otevřenost vůči světu v sobě zahrnuje také schopnost dialogu jako formy setkání na všech úrovních – od dialogu mezi členskými státy a mezi institucemi a občany po dialog s četnými migranty, kteří přistávají u břehů Unie. Se závažnou migrační krizí posledních let nelze nakládat, jako by to byl pouhý problém čísel, hospodářství a bezpečnosti.
Co je pravé bohatství
Problematika migrace vyvolává mnohem hlubší otázku, která je především kulturní. Jakou kulturu dnes Evropa nabízí? Strach, který často pociťujeme, totiž nejzásadněji zapříčinila ztráta ideálů. Bez perspektivy pravých ideálů nás nakonec ovládne obava, že nás druhý člověk vytrhne z ustálených zvyklostí, připraví nás o dosažený komfort či nějak zpochybní náš životní styl, častokrát tvořený jenom hmotným blahobytem.
Bohatstvím Evropy však byla vždy její duchovní otevřenost a schopnost klást si zásadní otázky po smyslu bytí. Otevřenosti vůči smyslu pro věčnost odpovídala rovněž otevřenost vůči světu, byť nebyla zproštěna chyb a pnutí. Zdá se však, že nabytý blahobyt Evropě přistřihl křídla a přiměl ji sklopit zrak. Evropa má přitom ideové a duchovní bohatství, které je v rámci světa jedinečné a zaslouží si, aby bylo předkládáno se zanícením a novou svěžestí. Je totiž nejlepším lékem na hodnotovou prázdnotu naší doby, která se stává živnou půdou všech forem extrémismu. Toto jsou ideály, jež z Evropy učinily onen „západní poloostrov Asie“, který vybíhá od Uralu až k Atlantiku.
Evropa opět nalezne naději, pokud se otevře budoucnosti. Otevře-li se mladým lidem a poskytne-li jim seriózní vyhlídky na vzdělání a reálné možnosti pracovního zapojení. Investuje-li do rodiny, která je hlavní a základní buňkou společnosti. Bude-li ctít svědomí a ideály svých občanů. Zaručí-li možnost plodit děti bez obav, že se nenajdou peníze na jejich obživu. Bude-li hájit život v jeho veškeré posvátnosti.
Nové mládí i v šedesáti
Šedesát let je z hlediska obecného trvání životní perspektivy dobou plné zralosti. Je to osudový věk, kdy jsme opět voláni k sebezpytování. Také Evropská unie je dnes povolána zpytovat sama sebe, léčit indispozice, které s léty nevyhnutelně přicházejí, a nalézat nové cesty, jimiž se bude ubírat. Avšak na rozdíl od šedesátiletého člověka Evropská unie před sebou nemá nevyhnutelné stáří, nýbrž možnost nového mládí. Její úspěch bude záviset na vůli pracovat znovu společně a sázet na budoucnost. Vy jakožto její představitelé máte rozpoznat cestu nového evropského humanismu tvořeného ideály i konkrétností. To znamená nemít strach přijmout účinná řešení, jež jsou schopna odpovědět na reálné problémy lidí a odolat zkoušce času.
Za sebe nemohu než vás ujistit o blízkosti Svatého stolce a celé církve Evropě, k jejímuž vytváření vždy přispívala a bude přispívat, a jíž bude také vyprošovat Pánovo požehnání, aby ji chránil a daroval jí mír a pokrok. Proto si beru za svoje slova, která lucemburský premiér Joseph Bech pronesl na římském Kapitolu: „Ceterum censeo Europam esse aedificandam“ (Ostatně myslím, že Evropa si zaslouží, aby byla budována).

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou