Vladimír Holan: Básník v temných časech

Vydání: 2005/49 Jazyk církve, 29.11.2005, Autor: Rudolf Matys

Příloha: Perspektivy

Jsi bez rozporů? Jsi bez možností.
(Vladimír Holan)

Život Vladimíra Holana byl až nápadně chudý na vnějškové atraktivní události (o to bohatší byl ovšem básníkův život niterný); to podstatné z něj se dá shrnout do několika vět. Narodil se v Praze 16. září 1905, mezi svým šestým a čtrnáctým rokem žil s rodinou v máchovském kraji, v Bělé pod Bezdězem (nikdy nezapomněl na patera Rájka, k němuž chodil do augustiniánského kláštera na hodiny latiny, budoucí básník tenkrát dokonce snil o mnišské dráze), po maturitě na pražském gymnáziu v Truhlářské ulici trpěl sedm let jako úředník Penzijního ústavu a pak už se věnoval jen literární tvorbě a překládání. Výjimkou byla jen léta 1933-1938, kdy redigoval revui Umělecké besedy Život, a sezóna 1939-1940, v níž řídil Program D 40. V roce 1948 se přestěhoval do legendárního barokního domku na Kampě, který sdílel s Janem Werichem, po dalších dvaceti letech pak našel své poslední bydliště v domě vzdáleném jen o několik stovek kroků dál. Zde také po velkých útrapách 31. března 1980 skonal. A to je všechno. Ostatní už patří do básníkových „dějin duše“.  

Vyslovit nevyslovitelné

Pomineme-li úvodní dvě sbírky, Blouznivý vějíř a Triumf smrti, je první holanovsky autentickou knihou Vanutí (1933), na niž pak navázaly jí příbuzné sbírky Oblouk, Kameni, přicházíš a Záhřmotí. S vášnivým zaujetím pro tajemství i pro přesnost výrazu v nich touží Holan vyslovit nevyslovitelné, zvážit nezvažitelné. Napíná tedy svá slova na luky gramaticky neobvyklých vazeb, kříží představy z protilehlých významových oblastí, s vůlí dobyvatele vzývá krajnosti, nutí skutečnost, aby obnažila svůj rub, své skryté tkáně, ale zároveň ji zastírá bohatým řasením rafinovaných opon. Je básníkem slova subtilního i strmého, urozeně jemného a pečlivě voleného. Historický čas však záhy drsně zpřetrhal jemná tkaniva duše pátrající po svých skrytostech. Hovořím tu o soumračných letech Mnichova a války. „Samota básníkova zemřela v těch časech,“ - a Holan vystupuje po boku svých přátel Hory, Halase a Seiferta jako odhodlaný mluvčí úzkostí a nadějí svého národa, jako vášnivý přímočarý pamfletik a později jako básník zvichřeně apokalyptických jinotajných obrazů skladeb Sen, První testament a Večer tříkrálový.

Ve válečných letech se však v Holanově díle odehrál i podstatný zlom, předznamenávající jeho vývoj na několik dalších desetiletí - nejstručněji řečeno: posun od labyrintových dramat slov k dramatům konkrétních lidských osudů. Hned první z těchto příběhů, jímavě tragická Terezka Planetová, představil Holana jako zvroucněného adorátora čistoty a složité prostoty lidského srdce. Obě tyto polohy pokračují i v básníkově tvorbě těsně poválečné. Holan v přesvětlení radostnou euforií doby vítá ruské osvoboditele a v nových poměrech vidí spasitelnou misi. Velice záhy však prohlédá šalebné iluze a už krátce po únoru 1948 se nepřizpůsobivě a vzdorně otáčí k diktátorskému režimu zády, uzavírá se do přísně střeženého ústraní a až do 60. let sdílí osud autorů zapovězených a prakticky nevydávaných.

„Holanovština“ se stala ideologickou nadávkou. Básník od té doby až do konce svého života prakticky nevycházel ze svého bytu. Zde se rodí (dost falešná) legenda o tajemném samotáři, démonickém „černém andělu“, který ve své samotě vede rozhovory s fantomy fantazie a pěstuje různé bizarní rituály. To ovšem byly spíš produkty literárního bulváru; důležité je, že 50. a 60. léta znamenala především vrcholné období Holanovy tvorby, kdy vzniká jedinečný cyklus Příběhů, jenž vyvrcholil roku 1964 Nocí s Hamletem, i sbírky krátkých hlubinných básnických reflexí Na postupu a Bolest. V 60. letech se pak dožívá Holan i mezinárodního ohlasu, který byl vyjádřen mj. udělením dvou předních evropských literárních cen.

Vrcholné období

Díla Holanova vrcholného období (11 knih, napsaných od konce 40. do 70. let) nabízejí svému čtenáři často drtivý obraz života plného opuštěnosti, krutosti a zrad, urputné prodírání se ke smyslu života, k hlubinám, na jejichž dně se básník leckdy dotkne jen dalšího paradoxu. Tato díla evokují osudová míjení, peklo pohlaví, svět nakažený surovostí a sobectvím, život, který jako by byl vydaný napospas slepému fátu, a tragické osudy jen zřídkakdy nacházející milost křesťanské transcendence. Kdeže je někdejší svět slavností slova a jeho urozeného, exkluzivního tvarosloví! Často tu zbývá jen všednost zaplivaného osudu v koutě, jemuž přes rameno nahlíží už jen smrt. Ale jsou v Holanovi naštěstí i síly, které rozzařují toto kruté území démonie a absurdního zla a činí svět stále lidsky obyvatelným. Je to především síla nezištné bezhraničné oběti, jaká je obsažena v lásce matky, je to dívčí nevinnost, nevýslovná prostota přijatého údělu, gesto darování, zázrak dětství, ten útržek z ráje, průzračnost vzácných chvil srozumění, a také utěšivá síla hudby, pro Holana především té Mozartovy. Co zbývá básníkovi v temných časech? Vytrvat v soucítění, solidaritě s lidskou bolestí, nezaslouženou bídou, se strastí bezmocných, osamělých, starých a zrazených, být jejich hlasem!

Básník a víra

Pro básníka Holanova vášnivého a dobyvačně hledačského rodu byla nemyslitelná pozice „matrikového“ křesťana („Bůh zajisté vyplivuje vlažné,“ říkával) i pouhé pasivní podlehnutí víře jako předzjednanému a jen zvnějšku přijatému životnímu modelu – „já se přece nemůžu do víry jen zhroutit!“ Bylo by jistě možno sestavit z Holanova díla antologii hluboce a přímočaře nábožensky vyznavačských textů, ale taková „anexe“ by myslím byla až příliš lacině účelová. Stejně málo produktivní by byla probírka Holanovou knihovnou, v níž byla hojně zastoupena mystická literatura i (čtené!) teologické spisy, nebo připomínka stovek náboženských významových konotací v jeho verších, metafor těžících z biblických nebo z liturgických reálií. (Zajímavost: u něj v předsíni ležela hlava Madony ze svrženého staroměstského mariánského sloupu, Holanem velice uctívaná.) Už důležitější indicií je Holanův trvalý styk s předními katolickými básníky a intelektuály. Patřil k nečetným jedincům, kteří si natrvalo udrželi vroucný vztah s Jakubem Demlem, psal si s Josefem Florianem i s Bohuslavem Reynkem, mezi jeho přátele patřil Jan Zahradníček, velice blízcí si byli i se skvělým člověkem a knězem, významným barokologem, profesorem Josefem Vašicou (připsal mu krásnou báseň Starý kněz) atd.

To se ale stále týká spíš vnějších okolností. Holanův vztah k víře, Boží účasti na osudech světa, k tajemství Kristovy spásonosné mise, Poslednímu soudu apod. - to vše v katolickém pohledu - byl ovšem bytostný, patřil v jeho vnitřním světě k tomu nejpodstatnějšímu; ta témata jej vzrušovala osobně a prociťoval je radikálně a strmě („Když pomyslím na trnovou korunu Pána Krista, / zmlkám úděsem“). A i když v houštinách básníkových noetických paradoxů se tyto konstanty někdy zdánlivě zcela vytrácejí, nikde v nich nenarazíme na laciná „volnomyšlenkářská“ schémata, na liberalistickou skepsi apod. Vladimír Justl, člověk, který se o básníka i o osudy jeho díla zasloužil jak nikdo druhý, připomíná řadu básníkových výroků typu: „Jsem nevěrec ze žalu...“ V letech 1959-1968, kdy jsem měl jako mladík vzácnou příležitost básníka občas navštěvovat, jsme v nočních rozhovorech na téma víry narazili nejednou. Opakoval se v nich pravidelně Holanův povzdech: „Nemám bohužel milost víry – a velice tím trpím, bez toho se přece nedá žít! A víra je buď absolutní, nebo prostě není!“ Jindy, v adventu, si se mnou připil na nadcházející Vánoce: „Mají to marné! Zase se narodí!“ Rád citoval Pascala: „Což vidět samo neznamená vidět propasti?“, i Tertulliana: „Credo, quia absurdum.“

V roce 1963 jsem mu půjčil právě vydaný Mor Alberta Camuse. Byl tím románem nadšen a zamiloval se zejména do neokázale lidské postavy doktora Rieuxe, který dobrovolně zůstává ve městě - zatímco kdo může, z něj prchá - a bere na sebe odhodlaně nikdy nekončící službu trpícím, nedbaje ve své oběti žádných rizik. A při další mé návštěvě se básník rozčiloval: „Představte si, byl tady jeden, a ten suverénně tvrdil: ,Hm, to je všechno hezký, ale Rieux nebude spasen, nemůže být, nevěří přece.‘ Naštvalo mě to: ,Cože?! Ano, doktor Rieux možná nevěří, ale chová se jako křesťan, ba je křesťanem in extremis. I on je přece ve službách Božích, i když o tom neví. Tak tomu rozumím já. Jak můžete vědět zrovna vy tak jistě, kdo bude spasen, a kdo ne?!‘ A tu mi ten člověk dal znovu najevo svou převahu a s úsměvem mě poučil: ,Prostě to vím.‘ - ,Víte co,‘ řekl jsem mu tedy: ,To bych teda byl radši s doktorem Rieuxem zavržen, než s vámi spasen. Víte, jak možná vypadá peklo? Jsou tam i takoví jako vy, co všechno vědí a jenom pyšně obracejí palec nahoru nebo dolů, a ti myslím ani na věčnosti nedojdou klidu, pořád budou muset někoho vyobcovávat!‘ Nesnesitelné! Nemožné! Kde by byla Boží milost, to jest milost absolutní?!“

Holan a dnešek

Jak může působit - nad rámec „povinné úcty“ k velkému, už vlastně klasickému básníkovi – Holanovo dílo dnes, čím se aktualizuje v době, která si říká postmoderní? S překvapením možná zjistíme, jak mnohé z toho, čím se postmoderna zaklíná, co si pyšně přisvojuje jako své nálezy a postoje, je právě v Holanovi přítomno už od 40. let, a později stále více. Je tu ona „příběhovost“, odmítající ve jménu individuálních osudů  velké příběhy dějin prosycené ideologiemi, je tu i fragmentarizace obrazu světa, provázená „hlasy různých zón“, i střetávání různorodých jazykových, stylových i metaforických vrstev, jsou tu i palimpsestové průzory časem, zvlášť nápadné v rozeklané sopce skladby Toskána, a koneckonců i jistá vazba na „manýristické technologie“, která bývala Holanovi vyčítána, by dnes mohla být přivítána s módním jásotem.

Jenomže tato přiřazení, i když možná efektní, jsou veskrze matoucí a ztrácejí význam, jakmile se tážeme po smyslu. A ten je dán právě tím, čím se Holan od postmoderního prožitku světa radikálně odlišuje, a co je přítomno ve slově transcendentála, bez jejíž ryzosti se pro básníka „žádná stavba nedostaví“. To ona vynáší smysl věcí nad jejich jevovou skutečnost a smyslovou evidenci k jejich přesahu, k tušenému, k tajemnému určení. Holan vždy zůstává básníkem úžasu v českém i ruském (hrůza) významu tohoto slova, autorem, jemuž poznání nebylo myslitelné bez vášně, ztotožňující se, či stejně prudce odmítající. „Kdo nemá temperament, musí mít ornament,“ tak sám definoval svůj poměr k nezávazným, lidsky bezzájmovým estetickým hrám, rezignujícím na jakákoli hodnotová, etická či noetická angažmá, a tím tedy i poměr k „postmodernímu“ prožitku světa a vztah k životu jen jako ke vzorníku nikde nekončících variabilit, prožitků, které ničím neodkazují k absolutním úběžníkům.

Naprosto relativistická libovůle postmoderny, která nikde nenaráží na limity, na svár časného a věčného, by tedy byla Holanovi naprosto cizí, stejně jako dnes převažující pojetí kultury coby území poživačných zábav a laxního, vše znehodnocujícího šklebu. Holan by však neměl rozhodně zůstat cizí těm, kteří stále považují za svůj nejvlastnější domov vlastní osud a jeho - nejen hmotné - určení a perspektivu, a kteří v duchu Pascalovy myšlenky dávají před nadšenými přitakávači i stejně povrchními odmítači přednost těm, „kdo v úzkostech hledají“. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay