Pastorální pohled na poslední věci člověka

Křesťané v prastarém vyznání víry vyznávají: „Věřím… v těla z mrtvých vzkříšení.“ A pohřební obřady katolické církve právem křesťanům ukládají, aby při něm svědčili o křesťanské naději ve vzkříšení. Jak ale chápat obsah těchto vyznávaných slov? A co je ještě těžší: Jak obsah této víry přiblížit „širšímu publiku“, tedy těm, jimž obsahy křesťanské víry téměř nic neříkají?  

Věřím

Víra je přirozenou součástí lidského života. V běžných denních záležitostech právě tak jako v zásadních otázkách náboženského života je ovšem na místě otázka, „komu“ a v „co“ člověk věří. Není-li zdroj jeho víry spolehlivý, může být víra omylem. Věří-li jen ve splnění nějakého vlastního snu, může být víra blamáží. Dodejme ještě, že zkušenost s aktuálními pohledy křesťanů nás vede rovněž k otázce, zda křesťané – když přemýšlejí o životě za hranicí smrti a o konečném osudu lidí po druhém Kristově příchodu – skutečně stojí o „těla vzkříšení“, nebo jen o nesmrtelnost duše. Jinak řečeno: zda křesťan věří v to, co je Písmem zaslíbeno, anebo spíš v to, co si sám představuje.

Život věčný

Co si můžeme představovat pod slovy „věčný život“? Je to stejný život, jaký žijeme teď, jen bez bolestí, umírání, a tedy bez konce? Život stejný nebo podobný tomu, jaký žijeme teď, si samozřejmě představit umíme. Současně ale víme, že takový život není ideální a že jeho nekonečné trvání je biologicky nemožné a snad i psychologicky nežádoucí. Co tedy rozumět v teologické souvislosti pod slovem „věčný“? Přece nemůže jít jen o nekonečné prodloužení života. Výraz „věčný život“ je tedy jakousi zkratkou pro vyjádření nové a nepopsatelné kvality života za hranicí smrti, který je žit v bezprostřední blízkosti Boha, bez působení zla a bez hrozby zániku. 

Ve Vyznání víry stojí slova o víře ve věčný život a vzkříšení až téměř na konci. Předchází jim vyznání víry v Boha Otce, v Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného, v Ducha Svatého, církev a odpuštění hříchů. Tyto všechny body Kréda jsou důležité pro pochopení slov o vzkříšení a věčném životě. Vyznávají, že člověk věří Bohu, který dal lidem Ježíše, a právě veškerá vysvětlení slov „vzkříšení“ a „život věčný“ musejí začínat od Ježíšova vzkříšení. Jinak řečeno, až ten, kdo uvěřil v téměř celý obsah apoštolského Vyznání víry, může nějakým způsobem pochopit, co se jeho vlastním vzkříšením a jeho vlastní nadějí na život věčný míní. O věčnosti, kterou v Krédu vyznáváme, nelze dost dobře mluvit bez poznání Boha, který byl dřív než všechen čas, který žije bez konce, zkrátka kterého nelze vtěsnat do rámce našich pozemských zkušeností s časem a prostorem.

Touhy dnešního člověka

Jaké jsou životní preference dnešního Evropana? A jak na ně může odpovídat víra ve vzkříšení a ve věčnost? Většina lidí v Evropě dnes nebojuje o holé přežití, základní prostředky k životu mají nějakým způsobem zajištěny. Proto je mnohem více zajímá kvalita života a jeho náplň. To vede člověka k přání užívat si pokud možno všeho, co mu život nabízí. A chce také většinou překračovat hranice toho, co bylo včera jen možné. Neopouští běžné tužby, jakými jsou například touha po sebeuplatnění, po ocenění vlastního života nebo po pozemských životních jistotách. S určitým zjednodušením můžeme říci, že dnešní člověk je převážně zaměřen na využití všeho, co dnešek nabízí, příliš neplánuje budoucnost a jeho zájmy směřují spíš do prostoru tohoto světa než za jeho hranice.

Řadě lidí se dnes – alespoň po větší část jejich života – vyplňuje touha po životě, který by nebyl jen „slzavým údolím“. To pak umožňuje, aby člověk míjel či odsouval úvahy o konečnosti života, tedy i o případné budoucnosti za hranicí smrti. Pokud je se smrtí svých bližních konfrontován, často tuto skutečnost převádí do podoby naivních obrázků jakéhosi přebývání v utěšeném nebi hudebníků, fotbalistů či zpěváků – podle toho, v jaké profesi zemřelý vynikal a „odkud se teď na nás dívá“. Řada lidí také uvažuje v souvislosti se smrtí pouze o setkání se svými již dříve zemřelými blízkými „někde“, tedy v místě a situaci, kterou blíže nespecifikují a která s Bohem v podstatě nemá nic společného.

Poměrně rozšířenou variantou naděje za hranicí smrti je také reinkarnace. Lidé, kteří toto učení v Evropě zastávají, mnohdy nevyznávají přísné a striktní učení o reinkarnaci a karmickém zákonu, jak je zná hinduismus, ale představují si ji spíš jako možnost „zopakovat“ si život v naději, že toto opakování bude o něco lepší než život stávající.

Představy o skutečnosti za hranicí smrti jsou tedy většinou útěšné nebo žádné. Většinou postrádají výraznější chápání zodpovědnosti za vlastní život a možnost pozitivní, či negativní odplaty, tedy nutnost nést důsledky svého vlastního konání. Ačkoliv dnešní člověk není příliš ochoten přemýšlet o posledních věcech, tedy o tom, co je za hranicí smrti, bývá mu bližší spíš chápání vztahu, který by neměl zaniknout ani smrtí, a měl by či mohl by být tedy silnější než smrt. Zde se snad rýsuje jakási přístupová cesta i pro toho, komu zatím není evangelium blízké a srozumitelné.

O čem a jak můžeme hovořit?

V hovoru o křesťanské naději za hranicí smrti narážíme na skutečnost, že křesťanský náboženský jazyk je dnes nesrozumitelný, případně je mu rozuměno jinak, protože posluchači se pohybují v jiných myšlenkových okruzích, než jsou ty křesťanské. Slova jako „vzkříšení“, „život věčný“, „zatracení“, „věčná blaženost“ do pojmového aparátu dnešního průměrného člověka nepatří, a pokud ano, pak mají významy značně jiné než křesťanské (například mužstvo zažilo své „vzkříšení“, na vlak čekal celou „věčnost“, hráč byl povolán do mužstva, ač byl už považován za „zatraceného“, atd.). Zásadním problémem ale nebude nesrozumitelnost slov křesťanské teologie, která by se dala odstranit používáním slov srozumitelnějších (kterých?), nýbrž skutečnost, že mnohý dnešní člověk nedisponuje zkušeností s Bohem, již by reflektoval a jež by pronikala jeho ostatní životní zkušenosti. Poněkud drsněji řečeno: jak má člověk stát o vzkříšení a život věčný u Boha, se kterým se nezná, o něhož proto také nestojí, a k němuž ho nikdo nikdy nepřivedl tak, aby s ním navázal vztah, prožívaný jako obohacující a obšťastňující? Pokud někomu chybí zkušenost s Bohem, těžko mu lze objasnit křesťanskou naději ve vzkříšení a život věčný nějakým důmyslným výkladem a stěží lze dosáhnout toho, aby ji (izolovaně od ostatních skutečností víry, které nezná!) také přijal. Přesto můžeme vycházet ze zkušenosti, že většina lidí nějaké touhy po přesahu hranice smrti ve svém osobním životě má, a už samotný fakt, že člověk je stvořen k obrazu a podobenství Božímu, vlastně zakládá určité zaměření člověka k věčnosti a k Bohu, přestože to nedokáže vyjádřit slovníkem křesťanské teologie. Proto je dobré hledat v rozhovorech body, kde se alespoň nějakým způsobem stýkají naděje, hledání a zkušenosti člověka s tím, co vyznává a nabízí křesťanská víra, protože z těchto spojných bodů lze asi nejsnáze rozvíjet další porozumění skutečnostem víry. 

Spojné body se světem dnešních lidí

Spíš než skutečnostem věčné odplaty za dobré a zlé rozumí dnešní lidé – jak už bylo řečeno – ceně vztahu. Nemáme teď na mysli jen mezilidské vztahy, ale máme na mysli i vztah člověka k Bohu. Trvalý dobrý vztah je hodnotou, o kterou náš současník ani při vší těkavosti svých vztahů nechce přijít. Právě zde se odvíjí možnost neznázorňovat obraz křesťanské naděje nějakými snadno představitelnými nebeskými blaženostmi, ale spíš jako trvalý obšťastňující vztah s Bohem, který nezničí ani smrt. O takovém vztahu a o perspektivě jeho „nezničitelnosti“ může křesťan svědčit. Ten, kdo vztah s Bohem nemá, si může takový vztah aspoň zčásti představit podle zkušenosti s dobrým mezilidským vztahem, který sám zažil. Další téma, které může být poměrně dobře srozumitelné, je hodnocení člověka nejen podle vykonaných skutků, ale člověka jako jedinečné osoby. Kým je člověk jakožto lidská osoba? Je opravdu jen pomíjivou skutečností ve vesmíru, která zanikne bez jakéhokoliv přesahu? Jinak řečeno: Nezaslechne člověk někde ve svém nitru také touhu po věčnosti, po své určenosti k naprostému přesahu své pozemské existence? Nějaké zkušenosti s transcendencí alespoň nitrosvětskou v životních situacích a dějích asi i většina dnešních lidí má. Proto by se hlásání křesťanské naděje o osudu člověka za hranicí smrti mělo opírat spíš o tyto zkušenosti přesahu a touhy po něm než o různá, někdy i obskurní, zpodobení tajemna.

Naděje ve vzkříšení

Křesťanská naděje na vzkříšení nemůže stát jen na běžném antropologickém základu, který přisuzuje člověku (právem!) nesmrtelnou duši, ale má být založena na Kristově vzkříšení a na jeho vykupitelském činu. Ježíšovo vzkříšení je možné vidět na podkladu lásky mezi jím a Otcem, která je silnější než smrt, jak už krásně vykládal kardinál Joseph Ratzinger ve svém Úvodu do křesťanství a jak se vrací k této myšlence i jako papež. Těla z mrtvých vzkříšení a život věčný nejsou jen prostým posmrtným pokračováním života ani jen existencí nesmrtelné duše. Je to plod vykoupení, tedy překonání ničivé moci hříchu. Život vzkříšeného člověka předpokládá také život v obnoveném prostředí, které Zjevení apoštola Jana označuje jako „nové nebe a novou zemi“(srv. Zj 21,1-4). Ne tedy nějaké přežívání „dušiček“, ale konečná obnova všeho a plný život s Bohem - a to vše jakožto plod Kristova vykoupení je onou vrcholnou nadějí křesťanů, kterou vyznávají od apoštolských dob v závěru Kréda. Je možné, že naděje na obnovení stvoření se v reálné naději křesťanů dnes krčí někde v koutku, a proto i toto svědectví světu je chabé.