Úkol pro nový rok

Vydání: 2016/1 Koledníci vyrážejí do ulic, 29.12.2015, Autor: Jan Graubner

Příloha: Perspektivy 1

Na přelomu roku se díváme zpět a hodnotíme, zároveň hledíme vpřed a děláme předsevzetí, programy a plány. Zdá se mi užitečné podívat se nejen na různé konkrétnosti a krátkodobé cíle, ale i na základní úkoly církve.


Výchova nemůže začínat poučováním, nýbrž probuzením lásky.Snímek archiv KT

Při zpětném pohledu nacházíme mnoho důvodů k vděčnosti Bohu, k radosti a spokojenosti. Rád bych si však všiml statistik, které ukazují, že přes všechny pastorační námahy církev u nás neroste, ba ubývá nás. Podobná situace je téměř v celé Evropě. Ubývá nejen narozených občanů a věřících na bohoslužbách, i když existují výjimky a některé farnosti rostou, ale vytrácí se i křesťanská kultura, myšleno v širokém smyslu kultury života. Někteří mluví dokonce o noci kultury v Evropě. Jiní hovoří o probuzení zájmu o duchovno, ale bližší pohled ukazuje, že jde spíše o různé proudy New Age. Přesto jsou lidé, kteří ukazují zájem o křesťanství. My věnujeme své síly katechezím dětí či přípravám na svátosti, ale ne všichni vytrvají. Mnozí se po přijetí svátostí vytrácejí, přestože se zdálo, že jejich zájem je vážný a jejich náboženské znalosti se rozšířily. Shrneme-li náš dosavadní postup, můžeme říci, že učíme a udělujeme svátosti, konáme bohoslužby a rozvíjíme charitu, snažíme se o výchovu. V atmosféře světa se pak věřící postupně vytrácejí a my zažíváme zklamání.

Oslovující setkání

Z čeho vychází naše činnost? Z poslání, které jsme dostali od Krista. Ale jednáme opravdu podle Kristova přání? On řekl apoštolům: Jděte, získejte mi za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Já budu s vámi po všechny dny až do konce světa. Pořadí sloves určujících jednání učedníků je následovné: jděte, získávejte, křtěte, učte. Většinová praxe ukazuje jiné pořadí. Často za lidmi nejdeme, ale čekáme na ně v kostele či na faře, kam je zveme. Získávání nám nějak vypadlo. Křtíme děti a pak se snažíme je učit, dospělé učíme a pak křtíme či biřmujeme a sezdáváme. Zdá se, že už prosté srovnání příkazu a jeho plnění v praxi ukazuje na základní nedostatek.

Pán Ježíš sám vycházel mezi lidi, kterým dal poznat Boží moc a zakusit Boží blízkost. Dopřál jim setkání s Bohem v něm. Uměl si všimnout a vytvořit prostor pro setkání. Užaslí pak dělali zásadní objevy a měnili svůj život. Ježíš jako první oslovil Zachea a téměř se vnutil do jeho domu. A výsledek setkání? Naprosté obrácení a pak řady celníků a hříšníků v Ježíšově blízkosti. Ježíš požádá o pomoc samařskou ženu, která se lidem vyhýbá, naváže s ní hovor a ta hned, když v něm objeví Mesiáše, k němu přivede celou vesnici, která v něho uvěří. Když Natanael uslyší Ježíšovo: Ještě dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkovníkem, vyzná svou víru v Ježíše, Božího syna. Ježíš získává oslovujícím setkáním, které mění život, a získává lidi, z nichž se teprve pak stávají učedníci.

Získat srdce

Nezískává rozumovými argumenty. Argumentaci postavenou na Písmu či zkušenostech ze života a přírody či logické úvahy Ježíš použije až při výuce získaných. Když sv. Augustin komentuje evangelium, říká, že člověk je přitahován ke Kristu, jestli se kochá pravdou, jestli se kochá blažeností, jestli se kochá spravedlností a jestli se kochá věčným životem. To všechno je přece Kristus! Augustin se nebojí probudit v lidech duchovní rozkoš, která pak přitahuje.

Pána Ježíše nemůže nikdo obvinit ze snižování nároků či z laciného podbízení se. On řekne svým učedníkům jasně: Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. Slibuje jim nenávist a pronásledování, ne pohodlí a uspokojení. Dříve však než klade náročné požadavky, získává srdce učedníků, takže Petr je schopen prohlásit: Život za tebe položím! My často seznamujeme lidi s naukou, předkládáme jim náročné mravní požadavky, mluvíme o povinnostech a závazcích, zákazech a příkazech, charakteristickém způsobu života křesťana, který se liší od světského myšlení a životního stylu. Posluchači to někdy přijímají, jindy oponují, ale jejich život to trvale nemění, protože tam chybí ono získání jejich srdce.

Když Ježíš získal učedníky, probudil v nich lásku a pak mohl počítat s tím, že kdo miluje, dělá všechno pro to, aby plnil přání milovaného, ať už je jakkoliv těžké. Pro Ježíše je získání učedníků něco podstatně jiného než pedagogická metodika k získání pozornosti či zájmu nebo zážitková hra. Ježíš dává zakusit lásku, která miluje až na kříž, až do posledního dechu, a proto dává život. On umožňuje učedníkům prožít setkání s Bohem, zakusit jeho dotek, působení. Svým postojem lásky jim vlévá božskou lásku, Svatého Ducha, který pak miluje v nich.

Poznání Krista je plodem lásky

Teď mi namítnete, že žádný z nás není Kristus a nemá možnost ukazovat Boží moc. Je to pravda, ale ne úplně. Ten, který nám uložil jít a získávat národy, také slíbil, že bude s námi po všechny dny až do konce světa. On také řekl, že ten, kdo ho miluje a zachovává jeho slovo, toho miluje Otec a oba přijdou a budou v něm přebývat. Těm, kteří se divili jeho skutkům, slíbil, že budou dělat ještě větší věci, protože on jde k Otci. Není třeba se nejprve ptát po našem osobním vztahu k Ježíši, po lásce, která zachovává jeho slovo?

Je třeba se zamyslet také nad jinou čtveřicí sloves. Pán říká, že kdo má přikázání a zachovává je, ten miluje, toho pak miluje Otec i Syn a Syn se mu dá poznat. Poznání Krista tedy není na začátku, ale na konci procesu jako výsledek vzájemné lásky. Bez lásky člověk nemá schopnost poznání Boha.

Naše katecheze či výchova proto nemohou začínat poučováním, nýbrž probuzením lásky. Katechizovaný či vychovávaný musí zakusit lásku katechety či rodiče nebo vedoucího společenství, na niž odpoví svou láskou. Pokud vychovatel nevztahuje lásku vedených na sebe, ale na Krista, pokud nezastiňuje, ale vyzařuje Krista, pomůže vytvořit vztah lásky vedených s Kristem. Sám do vztahu nezasahuje, ale chrání ho. Nezapomíná na význam vlastního příkladu, kterým učí nejpřesvědčivěji. Staří říkávali: To, co jsi, křičí tak hlasitě, že ani neslyším, co říkáš. Vyzařování jako nonverbální komunikace je účinnější a srozumitelnější než slova poučení. Je-li však poučování proniknuto oním vyzařováním, je-li jeho součástí, pak je přijímáno. A co je důležité – takové vyzařování probouzí otázky, tedy skutečný zájem, který se nespokojí s teorií. Vyžaduje však osobní svědectví, zkušenost, praxi. Ježíšovo svědectví bylo přesvědčivé.

Každé hlásání Krista se děje ve jménu církve. Nejde jen o právní stránku a řád hierarchického společenství, které například uděluje kanonické pověření. Jde o teologickou skutečnost, teologické místo, vytvořený prostor, kde se děje setkání s Bohem, který se zjevuje. Pán slíbil, že tam, kde jsou v jeho jménu shromážděni dva nebo tři, je on sám uprostřed nich. Takové společenství dává příležitost zažít Ježíšovu přítomnost, setkat se s ním, nechat se jím oslovit.

Být v Ježíšově jménu předpokládá, že člověk není ve jménu svém, zapře sám sebe, vyjde ze sebe, nesleduje své zájmy, ale podobně jako ostatní ve společenství hledá postoj lásky, která je začátkem cesty k poznání Krista a sjednocení se s ním.

Cesta ke sjednocení se v Ježíšově jménu stává společnou cestou. Moje láska druhému naslouchá, dívá se jeho očima, umírá sobě, aby v sobě udělala místo pro druhého, kterého přijímá takového, jaký je. Sebe umenšuje, aby druhý rostl. Snad proto poslal Pán své učedníky hlásat evangelium Božího království po dvou. Sám byl mezi nimi, a proto mohli konat veliké skutky. Naše katecheze a pastorační programy děláme většinou sami.

A bohužel podobné je to i s výchovou. Věrnost evangeliu vyzývá, abychom si ke své katechezi či vedení společenství někoho přizvali a výchovu v rodině dělali společně. Abychom se snažili být s někým vysloveně v Ježíšově jménu, tedy v postoji lásky, umírání sobě a sjednocování se s druhým, aby mohl být Ježíš uprostřed nás. Zkušenost ukazuje, že je dobré nespoléhat na nevyslovený dobrý úmysl, nýbrž aspoň se s tím, který už pochopil, co znamená být v Ježíšově jménu, vysloveně ujistit, že chceme vyjít ze sebe a setkat se v Ježíši. Potom není výsledek naší snahy závislý jen na našich slovech či profesních výkonech, ale je dílem Ježíše uprostřed nás. Katechizovaní či vychovávaní pak mohou zakusit jeho blízkost, jeho rozhodující dotek.

Zářivé znamení

Tato radikální změna přístupu ke katechezi a výchově je dnes aktuálnější než kdykoliv dříve, protože prostředí, v němž žijeme, s Bohem nepočítá, nezakouší jeho přítomnost. Různé snahy najít duchovní hodnoty obyčejně končí u hledání zbožných pocitů či mimořádných spirituálních zážitků. Žádný z nich však nemůže nahradit setkání s živým Bohem, které stojí na začátku povolání na cestu za Kristem. Posláním církve je být mystickým tělem Kristovým, v němž se lidé mohou setkat s živým Ježíšem. Pokud tohle církev neplní, nemůžeme se divit, že někteří říkají Kristus ano a církev ne. Ke splnění tohoto poslání však v jakémkoli místě stačí dva nebo tři Ježíšovi učedníci, kteří jsou sjednoceni v jeho jménu. I ta nejmenší buňka církve, každá rodina může být zářivým znamením Ježíšovy přítomnosti, která probouzí zájem, přitahuje a zapaluje ohněm Ducha.

Nejde o akce, nýbrž o získání jednotlivců i rodin pro Krista. Budou-li Kristem uchváceni, poběží za ním. Poznají-li štěstí jeho přítomnosti, budou sami přicházet a ptát se na jednotlivé kroky, jimiž se dá dojít k proměně rodiny ve svaté společenství církve v malém. Když se podaří vytvořit společenství s Ježíšem uprostřed, poroste touha být s Kristem a poroste i poznání, s nímž souvisí vztah proměňující a ovlivňující jednání i mravní postoje člověka dokonce až k hrdinskému stupni. Roste i láska k církvi, která se zakouší jako místo důvěrného života s Bohem.

Uzdravení církve

V tom vidím docela konkrétní úkol pro nový rok. Je to náročný úkol, který vyžaduje radikální změnu od každého z nás. Nejde jen o přídavek či další úkol ke všem stávajícím, nýbrž o takovou naši proměnu, která umožní uzdravení církve. Jde o absolutní přednost Krista přede mnou samým. Jde o zapření sebe, ale zároveň o nejlepší seberealizaci, nejvyšší sebepozvednutí a sebezdokonalení až ke svatosti, jež není výsledkem osobních snah, ale je Ježíšovým darem, který vyzařuje z nás i z našich společenství. Pak budeme svědky zázraků a oživení církve i jejího nového růstu, který bude dílem samého Krista.

Autor je moravským metropolitou.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 22 24. – 30. května 2016

Brno dostává pomocného biskupa

Od soboty 21. května má brněnská diecéze nového pomocného biskupa. Stal se jím Mons. Pavel Konzbul.

celý článek


Nejmladší diecéze v Česku slaví

Mezi diecézemi v České republice je ta ostravsko-opavská mladá slečna – slaví teprve dvacetiny. Církev však na jejím území žije už stovky let. Rozvíjela se tu v různosti…

celý článek


Utichlo napůl české srdce nuncia

Symbolicky na svátek českého národního patrona sv. Jana Nepomuckého utichlo srdce kardinála Giovanniho Coppy.

celý článek


Gondoliér čelí životu vestoje

Benátští gondoliéři přivezli na letošní Svatojánské slavnosti Navalis gondoly typu caorlina, typické zpěvy, víno a sardinky. V rozhovoru pro KT jejich předsedkyně SILVIA…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay