Trojí čas kardinála Martiniho

Vydání: 2017/7 Papežův diplomat v Česku, 14.2.2017, Autor: Prokop Brož

Příloha: Perspektivy 7

15. února by se dožil devadesátin někdejší milánský arcibiskup a kardinál Carlo Maria Martini (1927–2012). Patřil mezi přední reformní osobnosti katolické církve za pontifikátu Jana Pavla II.


Kardinál Martini, v té době již emeritní milánský arcibiskup, spolu s papežem Benediktem XVI. ve Vatikánu v roce 2005. Snímek ČTK


Vysokou postavu kardinála Martiniho nešlo přehlédnout. Nebyla to mohutnost fyzická, která přitahovala zraky lidí, ale mohutnost ducha, která se projevovala v jeho řeči. I když mluvit uměl i mlčením.

Řím, Milán a Jeruzalém

Kardinál Martini miloval město. A to pro život, který se v něm dennodenně utváří. V jednom pastýřském listě píše, že pro jeho životní příběh hrají zásadní roli tři města: Řím, Milán a Jeruzalém. V Římě studoval, a tak se mu toto Věčné město stalo místem stále se rozšiřujících rozhledů. Druhým městem se stal Milán. Zde realizoval své poslání pastýře církve. A třetím městem, které vrostlo do jeho života, byl Jeruzalém. To bylo město Ježíšovo, město, které v sobě nese zaslíbení a je znamením Boží spásy pro svět. Tato tři místa představují Martiniho trojí perspektivu. Každé z nich má svoji minulost – paměť, v níž kardinál založil a utkával i svou minulost a paměť. Naučil se žít s těmito městy v dobrém i zlém. Byl s nimi spojen duchovním poutem a jeho srdce doslova bilo uprostřed nich. Inspirace, angažovanost a duchovní střed byly veličiny, které ho celý život nutily cestovat, neboť jeho pozemský domov nezůstal jen na jednom místě.

Když dnes zavítáme do milánského dómu a v levé lodi se zastavíme u kardinálova hrobu, na náhrobním kameni nalezneme slova žalmu: „Svítilnou mým nohám je tvé slovo, světlem mé stezce.“ Když Martini mluvil o Božím slově, neměl na mysli jen literární text nebo návod na život. Měl na mysli řeč, k níž je třeba dozrát. Na prvním místě bylo třeba patřičného zcitlivění. Každý rok napsal věřícím v arcidiecézi delší pastýřský list, který měl desítky stránek. První nesl název Kontemplativní dimenze života, druhý Na počátku bylo Slovo. Popisuje zde, jak je nutné se ztišit, najít prostor ticha, naslouchání a modlitby. Nebo pozval do katedrály na tzv. Školu Slova mladé lidi a učil je číst Boží slovo tak, aby se v nich, v jejich duši a ztišeném srdci rozezněla řeč Ducha, slovo obrácené k Ježíši Kristu. Na tyto počátky pak navázal pastoračně promyšlenou cestou modlitby s Božím slovem: lectio divina. Naučil tak celou Lombardii způsobu, jak z Písma svatého v modlitbě čerpat sílu, světlo, útěchu, jak pojímat okamžiky zkoušek a rozhodování, jak svůj život založit a rozvíjet ve světle víry.

Odevzdáváme vám naše zbraně

Martini se stal též vyhledávaným exercitátorem. Jeho přednášky byly nahrávány a přepisovány, aby mohly vyjít tiskem. V knize s názvem Vnést řád do vlastního života popisuje, že po dlouhý čas dvaceti let – byť je jezuita – duchovní cvičení nevedl podle knihy sv. Ignáce, ale držel se pouze Písma svatého. Objevil, že základem exercicií je naslouchání Božímu slovu. Odtud znovu objevil hlubokou dynamiku Ignácových cvičení. V návaznosti na svého milánského předchůdce arcibiskupa Montiniho, pozdějšího papeže Pavla VI., a v duchovní spřízněnosti se současným papežem Františkem, rovněž jezuitou, nachází východisko a základ duchovního života v milosti, která působí uvolněnost a radost. V Písmu i duchovní zkušenosti sv. Ignáce objevuje, že jde o dary, které uděluje Kristus ustrašeným učedníkům po svém zmrtvýchvstání.

Většina situací se v kardinálově životě nevymykala každodennosti. Občas se ale on sám proměnil ve skutečný symbol. Například tehdy, když se v rámci bohoslužby, při které se ujal úřadu arcibiskupa, konalo procesí. Martini procházel skromně Milánem a v ruce držel Písmo svaté. Šlo o gesto, které bylo reálným symbolem. Nohama na dlažbě města, obklopen běžnými lidmi, vystrčen do světa otázek, problémů, radostí i bolestí, držel v ruce evangelium, jehož světlo lidem přinášel.

Martini se v tomto hlubokém ukotvení ducha naučil jako pastýř vypořádat se situacemi, které naléhaly buď na něj, nebo na jeho okolí. Šlo např. o sérii teroristických vražd, k níž se později přidal skandál politické korupce. Tato teroristická válka měla po několika letech trvání pozoruhodné rozuzlení – na milánské arcibiskupství byly doručeny tři brašny se zbraněmi a s nápisem adresovaným arcibiskupovi: „Odevzdáváme Vám naše zbraně.“ I to svědčí o autoritě, které se Martini v různých vrstvách společnosti těšil.

V roce 2001, ke konci svého působení, zažil Milán velkou leteckou katastrofu: na letišti Linate se srazila dvě letadla; obětí bylo 118. Vzápětí se tam objevil kardinál Martini, aby byl blízko lidem v jejich neštěstí.

Jednou vyprávěl svůj sen: „Cítil jsem se zavalen, téměř udušen městem, kterým jsem procházel: mnoho domů, osob a problémů. Jel jsem autem, zatímco na mě padaly domy, v nichž se objevovaly otevřené byty, za závěsy jsem tušil tolik lidí. A uprostřed bytů bylo množství hádek, frustrací, problémů, nemocí, smrt. Šlo o zátěž, která mě drtila.“ To bylo město, do něhož Martini poslal pastýřský list Povstaň a jdi do Ninive, velkého města.

Autor je děkan Katolické teologické fakulty UK a člen redakční rady Perspektiv

 

Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

 

Carlo Maria Martini

Kardinál Carlo Maria Martini se narodil před 90 lety v severoitalském Turíně. V 17 letech vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, následovaly roky studia a kněžské svěcení. Poté odešel do Říma, kde se na Papežské gregoriánské univerzitě věnoval fundamentální teologii. Pokračoval v biblických studiích a stal se světově uznávaným odborníkem. Dlouhá léta vedl Papežský biblický ústav, načež se stal rektorem Gregoriánské univerzity. Pak ho papež Jan Pavel II. požádal, aby se ujal vedení milánské arcidiecéze, která je se svými pěti miliony pokřtěnými jednou z největších diecézí světa. Působil zde jako pastýř víc než 21 let. Poté odešel do Jeruzaléma, kde žil delší dobu v ústraní. Poslední desetiletí prožil s postupující Parkinsonovou chorobou, s níž uměl sloužit lidem až do posledního dne svého pozemského života.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 25 20. – 26. června 2017

Chléb života, jenž uzdravuje paměť

„Ať nás tento ‚Chléb jednoty‘ uzdraví z ambice ovládat druhé, z chtivosti hrabat pro sebe, z rozněcování nesouhlasu a ze šíření kritik; ať v nás vzbudí radost...,“…

celý článek


Lidová zbožnost do muzea nepatří

O tradičních podobách zbožnosti ve světě zvýšené mobility, prudce se rozvíjejících informačních technologií a všudypřítomné masové kultury hovoříme s pastorálním…

celý článek


Čínský kardinál proti kompromisům

Kardinál Joseph Zen Ze-kiun SDB, emeritní hongkongský biskup (85), navštívil v uplynulých dnech Prahu. Někdejší člen papežské komise pro otázky čínské církve je na…

celý článek


Milujeme, protože jsme milováni

Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ustanovil v roce 1856 papež Pius IX. na pátek po druhé neděli po Seslání Ducha Svatého. Úctu k božskému Srdci Páně šířila…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay