26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Svatý Ivan - první český zálesák?

1. 2. 2005

|
Tisk
|

ŽIVOTABĚH SVATÉHO IVANA

Vydání: 2005/6 Katolíci a hudba, 1.2.2005, Autor: Tomáš Vučka

Příloha: Perspektivy

Mezi Karlštejnem a Berounem stojí ve skalnatém údolí barokní klášter Svatého Jana pod Skalou, zasvěcený Janu Křtiteli. Útroby přilehlého kostela v sobě skrývají jeskyni, v níž podle legendy přebýval v 9. století nejstarší český poustevník, svatý Ivan. Už od nejstarších dob byl vnímán jako obraz přírodního člověka, odevzdaného pustinám a Bohu. Dnes bychom řekli: dávajícího přednost alternativnímu životu.

 

Legendy, které jsou jedinými zdroji informací o Ivanově životě, představují mýtického poustevníka jako charvátského kralevice, syna krále Gestimula a královny Elizabeth.

Po smrti svého otce odmítl Ivan nastoupit na královský stolec a prchl do lesů. Bloudil pustinami, až za časů knížete Neklana  doputoval do údolí Berounky, kde se poblíž hradu Tetína usadil ve skalní sluji, chválil přírodu i vše živé a šířil křesťanství. Pomocníkem v boji s démony mu byl svatý Jan Křtitel, jemuž bylo později místo Ivanovy poustevny zasvěceno. Od Křtitele dostal Ivan také laňku, která jej živila svým mlékem, leč kteréhosi dne ji na lovu poranil kníže Bořivoj, a zraněné zvíře pak panovníka dovedlo až k Ivanově jeskyni:

Toť muž jeden dosti veliké a velmi hrozné postavy, s holí, v sukni dlouhé, bos, vlasy nad obličej dlouhé maje, obočí až přes oči převěšené, vyšel z té skály, a řka jemu: „Proč jsi mně zabil mé zvířátko?“ Bořivoj se velmi ulekl, i všickni služebníci jeho, neb takové osoby člověka prvé nikdy neviděli (...)

Kníže počal udržovat s poustevníkem styky a zval jej na Tetín k rozmluvě o otázkách spásy, jichž se účastnila i svatá Ludmila. Po Ivanově smrti Bořivoj u jeho jeskyně „hned klášter k poctivosti svatému Janu Křtiteli založiti rozkázal a platy nadal a dva kněze světské toliku tu na ten čas posadil. Potom pak uvedeni tam byli bratří řádu svatého Benedikta.“ Legenda představuje Ivana jako misionáře, pohrdajícího královskou korunou a dobrovolně volícího život v pustině, ale výsledky historického zkoumání nabízejí prozaičtější příběh.

 

O Ivanově zemi původu existuje řada hypotéz. V legendách bývá Ivan označován jako „kralevic charvátský“, což svádí zařadit ho k jihoslovanským Chorvatům, nebo k Lužickým Chorvatům, obývajícím v 9. a 10. století podhůří Krkonoš. Jako nejpravděpodobnější se ale jeví závěr profesora Josefa Vašici, který situuje Ivanovu domovinu mezi dolní tok Labe a Lubeckou zátoku, kde žil kmen Obodritů. Jejich král Gestimulus padl roku 844 při trestném tažení Ludvíka Němce a jeho syn Ivan byl jako zajatec poslán do korvejského kláštera v Sasku. Ivan (v tehdy běžnější podobě Unwanus, Unvan) pak patrně přijal přízvisko „korvejský“, jehož zkomolení dalo vzniknout označení „korvatský“ a „charvátský“.

Po nějaké době Ivan korvejský klášter opustil a odešel do Čech jako misionář. Čechy v 9. století byly vesměs pohanské a zvláště na venkově přetrvávalo uctívání starých slovanských božstev. Ivanův příchod tak posílil proces pokřesťanšťování a pravděpodobně také obohatil Čechy o svatovítský kult, který byl nosný právě pro korvejský klášter.

Uctívání svatého Ivana se v Čechách rychle rozšířilo. Na místě Ivanovy poustevny vybudoval kníže Bořivoj kapli Jana Křtitele, jíž roku 1033 postoupil Břetislav I. benediktinskému klášteru na Ostrově u Davle. Benediktini ve Svatém Janu zřídili proboštství a po zrušení ostrovského kláštera roku 1517 i opatství. V té době nechal Oldřich Zajíc z Hazenburka u Ivanovy poustevny vystavět nový kostel.

Největšího rozkvětu se svatoivanský kult dočkal na přelomu 16. a 17. století po vybudování nového barokního klášterního komplexu C. Luragem a K. I. Dienzenhoferem. Tehdejší velkolepé poutě k svatému Ivanu vedly i k tzv. křišťálovém prameni svatého Ivana, který nejen že léčil choré, ale i několik mrtvých životu navrátil. Leč po zrušení kláštera roku 1785 zájem o postavu světce poklesl a až počátkem 19. století v rámci národního obrození znovu ožil. Poutě k svatému Ivanu na den Jana Křtitele se tehdy staly vlasteneckou slavností a národní manifestací. 

 

Nejstarší záznamy o Ivanově životě a skutcích uchovávala svatojanská klášterní knihovna, ale její pohnutý osud, kdy ji v 15. století zničil rozsáhlý požár, roku 1619 stavovské povstání a následně v roce 1634 švédská vojska, vedl ke ztrátě všech původních zpráv o prvním poustevníku. Nejstarším záznamem zůstává tedy nedochovaná staroslověnská legenda O poustevníku Ivanu, kraleviči korvatském, jejíž existenci dokazuje pět opisů ze 17. století.

Podruhé byla svatoivanská legenda zaznamenána v roce 1465 do latinského rukopisu tzv. Kapitulní legendy, dnes uloženého v kapitulní knihovně Pražského hradu. Rukopis byl sepsán za bouřlivých husitských dob a o protihusitské angažovanosti autora svědčí i původní název Contra hereticos (Proti heretikům) a zdůraznění, že svatý Ivan před svou smrtí přijímal tělo Páně pod jedinou způsobou. O necelé století později (roku 1541) se o něm zmiňuje Václav Hájek z Libočan ve své Kronice České. Zajímavé je, že u Hájka na rozdíl od Kapitulního rukopisu přijímá pod obojí způsobou, tedy tělo i krev. Snad tato dvojakost napomohla i tomu, že za husitského obléhání Karlštejna v roce 1421 zůstal nedaleký svatojánský klášter drancování ušetřen. Svatý Ivan se poprvé stal spojovacím článkem uvnitř církve v dobách nejistých.

I přes hojné literární zpracování zůstal ale Ivan postavou okrajovou a mýtickou, k čemuž napomohly i uzavřenost benediktinského prostředí a zesílení kultu jiných světců:  Ludmily, Václava a Prokopa. Teprve s nástupem pobělohorské rekatolizace svatoivanská legenda opět ožívá: církev hledá světce, přijatelného pro všechny a nezatíženého církevními spory. Ivan tak podruhé překlenuje teologické neshody.

Z té doby pochází nejucelenější zpracování svatoivanské legendy, veršová skladba Život svatého Ivana poustevníka z pera barokního básníka Friedricha Bridela. Ivanovo loučení se světem patří dnes k nejznámějším veršům českého barokního písemnictví: Měj se dobře, světe / an v tobě nikdá dobře není / měj se dobře / jen jest v tobě samé hoře / daremní tvá naděje / darmo lákáš / darmo vábíš..., podobně jako oslava pustin berounských: Vítejte, pustiny / v nichžto sám jediný / budu přebývati / Bohu děkovati (...) hájové, lesové / krásní pahrbkové / ten váš obšírný plac / budu mít za palác / vítej, širé pole / vítej i oudole / u vás budu stálý / přijměte mne, skály!  

 

Počátkem 18. století žilo v Čechách značné množství poustevníků, v podstatě nezávislých na církvi. Roku 1732 prosadil pražský arcibiskup Ferdinand hrabě Khünburg jejich sjednocení do jediného bratrstva, které dostalo pevnou řeholi dle stanov papeže Benedikta XIII. Tím se začala psát krátká historie bratrstva ivanitů, kteří kromě poustevnického života obstarávali řadu prací: pečovali o poutní místa i kaple, pracovali jako kostelníci, zvoníci a hrobaři.

Prvním krokem proti ivanitům byl zákaz Marie Terezie přijímat do bratrstva nové členy a definitivní tečku za českými poustevníky udělal roku 1782 patent Josefa II., jímž bylo bratrstvo ivanitů zrušeno a poustevnický život zakázán.

Zatímco v pravoslavné církvi patří Ivan k uctívaným světcům, vztah katolické církve k prvnímu českému poustevníku je rozporuplný. Ivana nelze přiřadit mezi oficiální světce, ale nelze jej ani ignorovat. Ačkoliv byl Ivan již v nejstarších legendách nazýván „svatý“, nikdy nebyl kanonizován, a to i přesto, že o jeho svatořečení usilovala řada významných osobností: v 17. století pražský arcibiskup Matyáš Ferdinand Sobek z Bilenberka či ve století následujícím svatojanský opat Eugenius Prudík a mnozí další. Zásadním argumentem církve proti Ivanovu svatořečení byly pochyby o jeho skutečné existenci. Nové výsledky antropologického průzkumu ostatků nalezených v kryptě kostela svatého Jana pod Skalou ale dávají za pravdu legendám: kosterní pozůstatky patří muži zralého věku, robustní postavy a - vzhledem k prokázané pseudodně - žijícímu trvale ve vlhkém jeskynním prostředí. Stáří ostatků je možno datovat do 9. až 11. století.

 

Navzdory sporům o existenci mýtického poustevníka a o jeho roli při pokřesťanšťování Čech, zůstává Ivan součástí jak našich církevních dějin, tak i dějin kulturních, a to v celé jejich šíři. Současně s tím je důležité si uvědomit, jak byl Ivan po staletí vnímán: jako postava spojující, přesahující církevní i společenské rozpory. Jako symbol člověka, žijícího v harmonickém sepětí s temnou přírodou a Bohem nad hlavou. Jako postava široce inspirující, jejíž prostota a až banální přirozenost fascinovala jak středověké hagiografy, tak i barokního člověka, zmítaného hrůzami třicetileté války. Přitahovala české obrozence stejně jako romantika K. H. Máchu. A konečně první český poustevník inspiroval i některé ekologické aktivisty, kteří jej pro jeho kontemplativní, přírodní život pasovali na svého patrona.

Ať již tedy bude Ivan nazýván prvním národním světcem, máchovským rozervancem vprostřed skal nebo třeba jen prvním českým zálesákem, jeho prostý přírodní život a radostný vztah ke stvoření budiž inspirací k možným cestám z našeho přetechnizovaného a neklidného labyrintu.

V textu byly použity citace ze Života svatého Ivana, prvního poustevníka a vyznavače v Čechách Friedricha Bridela a z Hájkovy Kroniky České.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou