12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Statečná Veronika, laskavý Šimon

25. 2. 2020

|
Tisk
|

Nevýslovné utrpení, ale také bolest, naděje a láska. Kristova křížová cesta nás bude provázet po celou postní dobu. Jak ji přiblížit dětem?

Vydání: 2020/9 Křížová cesta Josefa Toufara, 25.2.2020, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma 9


Přijímání kříže, bolestné pády, setkání s matkou, pomoc Šimona či Veroniky, ukřižování a následné ukládání do hrobu. Jde o silný, dramatický příběh, který strhne každého. Silnými výjevy jen tu a tam probleskne naděje. A až závěr nás přivádí k podstatě, ke křesťanské naději.
Modlitba křížové cesty není ničím snadným, ale ani neznámým. Příběh Ježíšova utrpení inspiroval zejména řadu výtvarníků a sochařů. Leckterý malý školák si vybaví řadu obrazů v kostele s trpícím Ježíšem. Jednak ale visí často vysoko, a pak jde i o složitější modlitbu, která vyžaduje jistou vyzrálost, schopnost soustředění a empatii.
„S dětmi mám zkušenost, že nejvíc je zaujme samotný příběh křížové cesty,“ říká katechetka Kateřina Stejkozová a dodává: „Málokteré dítě tento velikonoční příběh zná, občas má jen povědomí v hrubých rysech. Pokud ale děti vedu k uvědomění si osobní roviny, dokážou velmi citlivě rozpoznat i svou vlastní účast v tomto příběhu.“
Děti se snáze identifikují se situací, kterou si dokážou představit, vztáhnout na svůj vlastní život. Zároveň jsou schopny dobře vnímat i roli těch, kteří uměli vystoupit z davu a nabídnout Ježíšovi pomocnou ruku. Role Šimona a Veroniky může být přesně tím momentem.
Pán Ježíš nás má rád
Tomu napomáhá další důležitý prvek – možnost myslet při modlitbě na někoho, kdo stejně jako Ježíš potřebuje pomoci. To zdůrazňuje i katechetka Hana Pechová: „Myslím, že v modlitbě křížové cesty mohou i děti zahlédnout poselství naděje, že ani ve chvílích starostí a trápení nezůstanou samy. Že Bůh nám nabízí svou osobní blízkost nebo doprovázení lidí kolem nás. I děti samy mohou být Veronikou nebo Šimonem – třeba právě modlitbou křížové cesty, když ji procházíme s myšlenkou na toho, koho mám rád a kdo potřebuje pomoci.“
Odhlédneme-li však od podané ruky těch, kdo nás doprovázejí, a zamyslíme se nad smyslem celé modlitby, jaké poselství je to nejpodstatnější? „Pán Ježíš mne má rád!“ říká bez zaváhání další katechetka Bohumila Ettlerová. „Při pohledu na jeho tvář, gesta, situaci na obraze se mohu snáze vcítit do toho, jak mu asi na křížové cestě bylo. Právě v nespravedlivém odsouzení a ve všem, co prožil zlého od lidí – vojáků i lidí z vlastního národa – mohu zpětně vidět podstatu hříchu.“
Obvykle poslední zastavení se u obrazu ukládání do hrobu – kdy už známe pokračování příběhu – není jen posledním zastavením. Jde o předzvěst radosti a naděje: nebudeme nikdy sami. Navzdory chmurným pašijím, tísni posledních Kristových dní a tmě nad jeho hrobem. Nebudeme nikdy sami, protože – Pán Ježíš nás má rád.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou