Spojenci proti banalizaci a vyprázdnění

Vydání: 2010/10 Alois Jirásek, 2.3.2010, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Co mají společného náboženství a umění a jak mohou prospět sobě navzájem i okolnímu světu? Každou Popeleční středu se k této otázce vracejí různé evropské farnosti při „popelci umělců“, novodobé tradici odvozené od pařížských rekvií za umělce padlé v první světové válce. V Česku tato zvyklost dostala prostor v pražské Akademické farnosti, kde se koná pravidelně už od roku 1996. „Bytostnou sounáležitost umění a víry“ – řečeno se zdejším duchovním správcem P. Tomášem Halíkem – si sem letos na Popeleční středu 17. 2. přišli připomenout nejen umělci všech oborů, ale samozřejmě též místní farníci a také zájemci z řad širší veřejnosti. Postní dobu tak mohli zahájit kulturním, duchovním i fyzickým zážitkem: v programu totiž po sobě následovaly literárně-hudební večer, bohoslužba s udílením popelce a vernisáž provázená symbolickým pohoštěním. Za „duchovní hostinu“ označil P. Halík první, kulturní část večera; podávanými chody byly barokní hudba a improvizace v provedení salvátorského regenschoriho Roberta Huga u cembala, flétnisty Jiřího Stivína a kytaristky Milady Karez a barokní i novodobá poezie, kterou přednesl Přemysl Rut. A nechyběl ani stůl: byl okrouhlý, se skleněnou deskou a sloužil jako rekvizita poslednímu z účinkujících, výtvarníkovi a divadelníkovi Petru Niklovi. Pomocí reflektoru umístěného pod stolem umělec přenášel na bílý strop salvátorské sakristie jako na projekční plátno svou barvitou hru s terarijním pískem, sněhem či kostmi. Téma letošního popelce „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“ tak nepřipomnělo jen bezmála povinné čtení o pomíjivosti z knihy Kazatel či vhodně vybrané verše barokních básníků a dobově i žánrově ladící hudební předěly; to vše totiž výsledně působilo především jako pozadí pro Niklovu performanci. Myšlenka konečnosti se v ní stále dokola vracela prostřednictvím symbolů a hrátek, od sofistikovaných narážek až k přímočaře naivnímu obrázku smrtky. A točící se ruční šlehač na capuccino zasypaný poctivou dávkou písku z plastového kyblíku hraničil až s groteskou. Ta ovšem naprosto ladila jak s ostatním programem, tak se salvátorským interiérem: právě baroko si totiž ve spojení tragiky a grotesky značně libovalo. „Vyblbnul jsem se tu dostatečně,“ konstatoval pak umělec s úsměvem. Jeho charakteristická hravost se podle něj s poselstvím Popeleční středy nijak nevylučuje. „I do svých nejhravějších věcí pokládám vždycky za důležité promítat lidskou skutečnost smrtelnosti – jinak bych byl jen nějaký takový hračička, který utíká do jakéhosi světa bez bolesti. A to rozhodně není mým cílem.“ Oživené vědomí pomíjivosti je pak podle Nikla hlavním přínosem postního období. „Když si člověk svou pomíjivost uvědomuje a vyrovná se s ní, může pak žít o to bohatší život,“ řekl.

Ve stánku umění a krásy

Po popeleční bohoslužbě se ještě jednou přesunula pozornost k umění – za přítomnosti autorky byl v presbytáři kostela slavnostně instalován objekt Adrieny Šimotové Obrácení, spojený s díly z jejího cyklu Dopisy. Až do velikonočních svátků tak bude série křehkých kreseb doprovázet postní liturgii a dotvářet barokní prostor kostela současným uměleckým sdělením. Umění a víra k sobě mají podle P. Tomáše Halíka velmi blízko. „Obě se vyjadřují symboly, obě uchovávají příběhy, Bible je pro umělce nevyčerpatelným zdrojem inspirace,“ vyjádřil se Halík. „Drama nicoty a plnosti“ lidské existence, tedy původu těla z prachu a ducha z Božího dechnutí, jež připomíná právě popelec, je podle něj právě tak kardinálním tématem křesťanským jako uměleckým. Tato sounáležitost následně vybízí k tomu, aby se umění a víra stávaly v dnešním světě spojenci proti vyprázdnění a banalizaci života. Ačkoli, jak rovněž zaznělo během večera, byly vždy křesťanské kostely též stánky umění a krásy, takovéto propojení kultury a bohoslužby nemusí působit právě obvykle. Pro někoho má umění i dnes přídech komediantství, jež do kostela nepatří, druhým se současná tvorba nelíbí, mnozí si třeba na divadlo zkrátka raději dojdou do divadla. Nelze však ani popřít, že hodina strávená s tóny, verši či tvorbou přihlížejícího jednoduše zklidní a naladí k hlubším prožitkům. Stane-li se tak umění branou k opravdovější duchovní zkušenosti, je to nakonec právě to, oč jde.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 40 27. září – 3. října 2016

Papež: Svatý je jen mír, nikoli válka

Duchovní magnet, klenot apeninského pohoří, přední turistický poutač Umbrie – středověké Assisi, rodiště Prosťáčka Božího, se stalo minulý týden znovu místem…

celý článek


Říjnová slavnost na moravském Slovácku

Stejně jako každý rok se i letos na počátku října rozzáří Uherský Brod jedinečnou manifestací mariánské úcty. Na růžencovou tradici i současnost jsme se zeptali správce…

celý článek


Neuhnout, i když trakaře padají

„Při tom nesmíš pouze jedno zapomenout, přítelíčku, podle větru, dav jak ráčí, rychle točit korouhvičku“ (Vrchlický). Postavit se této masové vrtkavosti ve své…

celý článek


Můj cíl je rozeznít Notre–Dame

Jeden z nejlepších světových varhaníků OLIVIER LATRY sedá už 31 let za varhany v pařížském kostele Matky Boží. O tom, jak k němu katedrála promlouvá, hovořil s KT…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay