TŘI KARDINÁLSKÉ OSUDY V KOMUNISTICKÉM ČESKOSLOVENSKU

Během dvaceti let polistopadové existence české církve byli tři její představitelé „ozdobeni“ kardinálským titulem. Vedle nedávného osmdesátníka Miloslava Vlka a jeho nástupce na svatovojtěšském stolci Dominika Duky k nim patřil ještě Tomáš Špidlík, známý teolog a první osobnost u nás, která dosáhla této hodnosti bez biskupského svěcení. V době komunistického režimu jsme měli také tři kardinály. Jejich jmenování neprovázel mediální zájem a naopak mnohdy sloužilo jako podnět k dalšímu pronásledování. Příběhy kardinálského purpuru z této doby jsou nejen dokladem útisku naší církve, ale také její odvahy a vzdoru.

První kardinálské jmenování v době komunistického režimu přichází v letech uvolňování společenského klimatu v polovině šedesátých let. Týkalo se pražského arcibiskupa Josefa Berana, který větší část svého působení v úřadě trávil mimo arcidiecézi, kdy byl komunistickými funkcionáři přesouván z jedné internace do druhé. Zájem o jeho osud přivodily také změny na mezinárodním poli po smrti Stalina a po volbě Angela G. Roncalliho do čela katolické církve v roce 1958. Právě on – jako papež Jan XXIII. – intenzivně hledal možnosti, jak podat pomocnou ruku křesťanům za železnou oponou. Byla to éra, kdy zejména zásluhou vídeňského arcibiskupa Königa a vatikánského diplomata Agostina Casaroliho začíná první nesmělé otevírání dveří k navázání kontaktů, zmrazených po celé jedno desetiletí.

AŤ ROZHODNE PAPEŽ…

Během probíhajících tajných vyjednávání s československou vládou navštívila vatikánská delegace také Josefa Berana, který vyjádřil přání, aby o jeho dalším osudu rozhodl papež, protože v důsledku neprodyšné izolace k němu zvenku nepronikaly žádné informace. Poté co mu bylo doporučeno, aby se vzdal úřadu arcibiskupa, byl na podzim 1963 propuštěn z internace. Nesměl však vycestovat do Říma a účastnit se jednání právě probíhajícího Druhého vatikánského koncilu. Dva roky nato jej v lednu 1965 papež Pavel VI. jmenoval kardinálem a převzetí hodnosti nabídlo cestu, jak alespoň zčásti řešit složitou církevní situaci. Arcibiskup se tak ocitl na životní křižovatce. Na jedné straně nechtěl opouštět svěřené stádce, na druhé straně cítil zodpovědnost za diecézi a byl si vědom, že jeho odchod může podpořit potřebné změny, které přinesou církvi lepší možnosti působení. Po náročném rozhodování nastoupil v únoru 1965 do letadla v Ruzyni směr Řím s podmínkou, že Prahu ani rodnou zemi už nikdy nespatří. Odlet musel být tajný a arcibiskup nemohl ani naposledy navštívit svatovítskou katedrálu.

Na základě dohody se pražská arcidiecéze ocitla pod správou apoštolského administrátora Františka Tomáška, tajně vysvěceného olomouckého biskupa. Ten byl sice původně navrhován do mateřské arcidiecéze, ale jen v případě, že správu svatovojtěšského stolce převezme někdo z řad tzv. „pokrokových“ kněží. Na toto řešení však vatikánští diplomaté nepřistoupili, a tak všechny ostatní české a moravské diecéze zůstaly až do Pražského jara neobsazeny. Kardinál Beran v nuceném exilu pak působil mezi krajany a mohl se také účastnit závěrečného jednání koncilu, kde přítomné biskupy zaujal svým vystoupením a hodnocením odkazu Mistra Jana Husa. Závan svobody během Pražského jara dával určitou šanci i na opětovný návrat, ale tuto možnost znemožnilo zhoršení jeho zdravotního stavu.

Kardinál Josef Beran si proto alespoň přál zemřít doma a být ve své vlasti pohřben. V dubnu 1969 byl ale reformní Dubček vystřídán sovětským chráněncem Husákem, který začal autoritativní režim opět utužovat. Normalizační vedení se obávalo, že by jeho návrat mohl být považován za jeho rehabilitaci, a nepřálo si, aby jako symbol mohl oslovit veřejnost i na konci své životní cesty. Josef Beran zemřel 17. května 1969 a byl pohřben na čestném místě vedle papežů v kryptě svatopetrské baziliky. Mocipáni nebyli v klidu ani po jeho smrti a horlivě pracovali na vymazávání jeho osobnosti z veřejného povědomí a dál pokračovaly i diskreditující kampaně v tisku.

NEPŘÍLIŠ POVEDENÝ VÝSLEDEK

Jen několik dní před úmrtím Josefa Berana, 28. dubna 1969, se stal v konzistoři kardinálem „in pectore“ salesián a litoměřický biskup pronásledovaný během nacistického i komunistického režimu – Štěpán Trochta. Jeho jméno však zůstávalo v tajnosti po celé čtyři roky. Ke zveřejnění došlo ve chvíli, kdy jednání o obsazení diecézí dospěla k poměrně kontroverznímu závěru. Vláda se sice shodla s papežskými diplomaty na čtyřech jménech, výsledek však z pohledu věřících vyzněl hodně rozpačitě. Dva ze jmenovaných biskupů, Josef Vrana a Jozef Feranec, totiž měli velice úzké vazby na kolaborantské kněžské kruhy. Biskupská svěcení se odehrála během víkendových dnů 3. a 4. března 1973, přičemž mocenské struktury dbaly již s předstihem na to, aby účast věřících na slavnostních obřadech byla eliminována na minimum.

Nepříliš povedeného výsledku si byli vědomi i samotní vatikánští vyjednavači. Zklamání mělo vyvážit oficiální zveřejnění zprávy o jmenování Trochty kardinálem. Po Vranově svěcení v Olomouci informoval Casaroli před odletem do Říma na slavnostní večeři československé představitele o papežově rozhodnutí. Zdůraznil, že se jedná o vyznamenání pro celý stát, přičemž připomněl, že v komunistickém Polsku byl jmenován v krátké době již třetí kardinál, což tehdejší státní elity u našich severních sousedů údajně přivítaly. Naše stranické sekretariáty naopak svůj postup proti církvi ještě přiostřily.

Komunistické úřady si byly vědomy, že Trochtova autorita může ještě vzrůst a zastínit pozice státem dosazených kapitulních vikářů. Jedna ze zpráv o Trochtově působení dokonce hovořila o tom, že prostřednictvím jeho jmenování došlo k vytvoření neoficiálního vatikánského zastoupení u nás. Pozornost mocenských institucí se pak soustředila na utlumení Trochtova vlivu. Přestože byl již vážně nemocen, musel čelit neustálé šikaně ze strany krajského církevního tajemníka z Ústí nad Labem Karla Dlabala. Po jednom takovém vyčerpávajícím rozhovoru, kdy do biskupské rezidence dorazil Dlabal v silně podnapilém stavu, kardinál Trochta 6. dubna 1974 zemřel. Přestože byl pohřeb bedlivě monitorován bezpečnostními složkami, zúčastnili se ho tisíce věřících a tři kardinálové ze zahraničí. Jeden z nich, Karol Wojtyła z polského Krakova, Trochtu při rozloučení nad rakví označil za mučedníka.

MUŽ V POZADÍ

Poslední jmenovaný kardinál za komunistického režimu František Tomášek byl režimem zprvu považován spíše za muže, který stojí v pozadí církevního dění. Po již zmíněném příchodu do Prahy v roce 1965 se zde kromě toho cítil izolovaný a těžko si hledal loajální spolupracovníky. Musel se navíc sžívat s novou mentalitou, která byla vzdálená od prostředí moravského venkova, kde dlouhá léta působil jako duchovní. Současně se však začalo ukazovat, že nového správce arcidiecéze komunističtí funkcionáři podcenili.

Navzdory problémům se totiž Tomášek zasloužil o výrazné probuzení náboženského života v arcidiecézi, který za kapitulního vikáře Antonína Stehlíka spíše skomíral. Tomášek začal jezdit po farnostech a biřmovat, hovořit s lidmi a zaměřil se zejména na upevnění křesťanské víry mezi mládeží a v rodinách. Od počátku se také snažil, aby se věřící prostřednictvím kázání seznámili se základními koncilovými dokumenty, a iniciativně se ujímal aktivit spojených s prováděním liturgické reformy i šířením pomůcek pro náboženskou výchovu. Jeho činorodost se stala trnem v oku příslušným soudruhům, kteří si kupříkladu stěžovali, že příliš využívá katedrálu k duchovním účelům. Během Pražského jara významně vstoupil do veřejného dění, když se mimo jiné zasloužil o rozpuštění kolaborantského kněžského hnutí.

Biskup František Tomášek si postupně získával stále větší autoritu také ve Vatikánu. Od papeže Pavla VI. získal kardinálský purpur v květnu 1976, opět však bez veřejného vyhlášení. To následovalo až o více než rok později, v červnu 1977. Tentokrát ovšem nepřineslo oznámení o udělení kardinálské hodnosti zostření šikany. Klíč k pochopení odlišného přístupu k Tomáškovi spočíval ve snaze našich vládních míst dosáhnout dohody s Vatikánem o církevně-politických otázkách, která se týkala například vzniku slovenské církevní provincie. Ta byla oficiálně vyhlášena 30. prosince 1977. Komunistická garnitura kalkulovala také s tím, že Tomášek si bude držet odstup od aktivit Charty 77. V té době tomu tak skutečně bylo, zejména kvůli jeho předchozím negativním zkušenostem s některými signatáři, zejména z okruhu bývalých členů KSČ. Kriticky hodnotil například Jiřího Hájka, do jehož kompetence jako ministra kultury spadal i dozor nad církvemi.

OKAMŽIK ZLOMU

Jako jediný český kardinál jmenovaný v době komunismu se František Tomášek zúčastnil konkláve, a to hned dvou, v roce 1978. A právě druhá papežská volba, která končí 16. října 1978 odpoledne oznámením o nástupu Jana Pavla II., představuje zásadní zlom jak pro Tomáška, tak pro další vývoj církevních i politických poměrů v Evropě. Jan Pavel II. ho přijal po své volbě mezi prvními kardinály a při této příležitosti se zmínil o tradičních historických vazbách, které spojují polské a československé katolíky, včetně společných kořenů křesťanské tradice v obou zemích.

Ze strany nového papeže cítil Tomášek velkou morální podporu a blízkost – začal vystupovat mnohem energičtěji na obranu nejen náboženských, ale také občanských práv a začal fungovat jako symbol vzdoru. Je však zajímavé, že volbu nového papeže chápaly od počátku jako zřetelný zlom i československé mocenské a bezpečnostní orgány. Nová situace skutečně pomohla katolíkům v celém tehdejším Československu, aby se znovu napřímili. Bylo to období, které navzdory vnějšímu útlaku vedlo ke zřetelnému oživení náboženského života a prohloubení dialogu mezi církví a občanskou společností.