26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Radost z lásky v německé diskusi

30. 5. 2016

|
Tisk
|

Papežská exhortace Amoris laetitia o manželství a rodině ťala do živého. O málokterém církevním dokumentu se dnes ve světě tak hojně a prudce diskutuje jako právě o Františkově Radosti z lásky. Obzvlášť patrné je to v sousedním Německu. Italský vatikánolog Sandro Magister dokonce vyjádřil domněnku, že argentinský papež napsal tento text na objednávku německých biskupů.

Vydání: 2016/22 Brno dostává pomocného biskupa, 30.5.2016, Autor: Martin T. Zikmund



„Kardinál Kasper a progresivní křídlo církve v Německu dostali, co chtěli. V otázce přijímání eucharistie rozvedenými a znovu sezdanými je František na jejich straně,“ napsal Magister doslova. I když exhortace čítá asi 300 stran, za přínosnou a obohacující považují naprostou většinu jejího obsahu takřka všichni, spor se vede prakticky jen o jedinou, již výše zmíněnou otázku. Podle názoru Sandra Magistera, který už delší dobu na svém blogu kritickým okem komentuje Františkovy kroky, papež od počátku stranil Němcům. Ti totiž s ohledem na pastorační situaci ve své zemi vytrvale usilovali o to, aby církev zaujala vůči rozvedeným a znovu sezdaným méně rezolutní postoj a alespoň v některých případech měla možnost jim posloužit svátostmi.
Magister dokonce uvádí i konkrétní kauzu z okruhu samotného Waltera Kaspera, dnes již emeritního kuriálního kardinála. Zmiňuje příklad kněze v Německu, který se znal s kardinálem Kasperem a svěřil se mu, že podal svaté přijímání rozvedené a znovu sezdané matce při prvním svatém přijímání její dcery. Kasper onoho kněze ujistil, že jednal „absolutně správně“, a předložil tuto záležitost dokonce i papeži, který údajně řekl: „To je (právě ta) situace, kde musí rozhodnout pastýř.“
Papežův mluvčí
Německé preference argentinského papeže jsou doložitelné podle Magistera už i tím, že kardinál Kasper dostal příležitost na konzistoři v únoru 2014 podat úvodní referát k tématu obou následujících synod – mimořádné (říjen 2014) a řadné (říjen2015). A kromě toho doporučení právě německé jazykové skupiny na poslední synodě (tzv. circulus germanicus) v otázce přístupu k rozvedeným a znovu sezdaným došla papežova sluchu nejvýrazněji. Mimochodem německá jazyková skupina byla jen jedna ze třinácti (čtyři byly anglické, tři italské, tři francouzské, dvě španělské). A navíc je příznačné, že oficiální prezentaci encykliky dostal na starost vídeňský kardinál Christoph Schönborn OP, člen této německé jazykové skupiny.
Je to důležité i z toho důvodu – a to už Magister neuvádí – že Schönborn tvoří kontinuitu mezi předešlými dvěma pontifikáty a tím současným, a to do takové míry jako snad žádný jiný kardinál. Schönborn, loajální žák Josepha Ratzingera, je totiž i spoluautorem Katechismu katolické církve, který v péči tehdejšího prefekta pro nauku víry kardinála Ratzingera vyšel za plné podpory Jana Pavla II. Schönborn spolu s Ratzingerem dokonce vydali i Malý úvod do katechismu katolické církve. Tento dominikánský teolog měl již před 20 lety punc oficiálního vykladače katolického učení.
Zvláštního vyznamenání se mu dostalo, když při letu z ostrova Lesbos padla při tiskové konferenci otázka, jestli jsou v exhortaci o rodině nějaké novoty, a František ve své odpovědi Schönborna přímo doporučil jako „svého“ vykladače: „Doporučuji všem, abyste si přečetli prezentaci, kterou přednesl kardinál Schönborn, který je velkým teologem. Je členem Kongregace pro nauku víry a dobře zná církevní věrouku. V té prezentaci najdete odpověď na svoji otázku.“
Je nápadné, že tímto představením exhortace nebyl pověřen přímo prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Gerhard Ludwig Müller, ale „jen“ její člen. Je však patrné, že Schönborn je svým pastoračním přístupem papežovým důrazům blíž než Müller, který myslí více v dogmatických kategoriích. Příčina, proč Müller k této prezentaci nebyl přizván, spočívá spíše v nuancích, ale i ty mají dopad na interpretace této exhortace.
Kardinál Müller, který se snaží být vůči papeži Františkovi loajální, jak to jen dokáže, tvrdí – a učinil tak i při nedávné návštěvě Španělska –, že papež František v Amoris laetita postupuje v plném souladu se svými předchůdci a nic zásadního na dosavadní nauce nemění. „Kdyby chtěl František měnit takto důležitou a hluboce zakořeněnou disciplínu, řekl by to jasně a předložil by k tomu důvody,“ je přesvědčen Müller. Podle něj není možné „žít ve stavu milosti a zároveň být ve stavu hříchu. Církev nemůže změnit Boží zákon, nemá takovou moc a nemůže změnit nerozlučnost manželství.“ Uvedl také, že papeži Františkovi jde o něco jiného – totiž o to, aby se církev zamyslela nad tím, jak integrovat ty, kdo vědí o své neregulérní situaci, ale chtějí se církvi přiblížit.
Dvoukolejnost
Müller má pravdu: Františkovi bezpochyby jde o to začlenit do společenství církve ty, kdo žijí v „neregulérní situaci“, ale zjevně radikálněji, než tomu bylo i u jeho předchůdců. Průzračně to prozrazuje ona Schönbornova prezentace exhortace, jak ji doporučil ke čtení sám autor, papež František. Vídeňský kardinál zde takřka na začátku říká:
Než se zaměříme na samotný text, rád bych řekl, a to docela osobně, proč jej čtu s radostí, vděčností a vždy se silnými emocemi. V církevním diskursu o manželství a rodině máme často sklon, snad podvědomý, hovořit o tomto tématu dvoukolejně. Jedna kolej je určena pro manželství a rodiny, které žijí „regulérně“, jejichž život koresponduje s pravidly, kde všechno je „fajn“ a „v pořádku“, a druhá kolej je vyhrazena pro „neregulérní“ situace, které představují problém. Již samotný termín „neregulérní“ naznačuje, že toto rozlišení lze učinit velmi přesně.
Ti, kdo se nachází na straně „neregulérních“ rodin, musí tedy vzít v úvahu skutečnost, že ti „regulérní“ jsou na druhé straně. Sám osobně jsem si vědom, jak je to těžké, neboť i já pocházím z takto „záplatované“ rodiny kvůli situaci v mé vlastní rodině. Církevní mluva v tomto ohledu může působit bolest a pocit vyloučení.
Už z těchto vět vyplývá, že jakkoli exhortace Amoris laetitia není dogmatickým pojednáním, přesto přináší něco zásadně nového do tematiky, o níž píše. Schönborn to vzápětí sám vysvětlí, že totiž nejde o nic menšího než o fundamentální porozumění evangeliu v tom smyslu, že my všichni – ať už žijeme v regulérní či neregulérní situaci – jsme závislí na Boží milosti. „Kdo je z vás bez hříchu, první hoď na ni kamenem,“ připomíná Schönborn i František scénu z Janova evangelia, kdy se Ježíš zastal cizoložnice před právníky. Proto papež, když mluví o těch, kdo žijí v tzv. neregulérních situacích, údajně vždy podtrhuje slovíčko „takzvaných“.
Sdílení biskupů
Schönborn ve své prezentaci uvádí zajímavou zkušenost z poslední biskupské synody, která – jak už zde bylo řečeno – jednala i ve 13 menších skupinách, a dvě z nich podle něj začaly svou práci nad tématem vzájemným sdílením. Každý ze členů příslušné skupiny měl říci druhým, jaká je po této stránce realita v jeho vlastním příbuzenstvu, a z tohoto „kolečka“ vyplynulo, že se téměř nenašel biskup, jehož někteří příbuzní by z hlediska řádného manželského a rodinného života „nepředstavovali problém“.
Toto sdílení bylo podle Schönborna důležité proto, aby otcové biskupové nemluvili o rodině abstraktně, ale o realitě, jaká je, aniž by přitom ztráceli ze zřetele ideál. Přínos této exhortace, jak podtrhuje litoměřický rodák Schönborn, je právě v tom, že formuluje pozitivní pohled na rodinu. Z tohoto hlediska, jak to pojímá sám papež František, jsou vrcholem exhortace čtvrtá kapitola „Láska v manželství“ a pátá kapitola „Láska se stává plodnou“, a nikoli osmá kapitola „Provázet, rozlišovat a integrovat slabosti“, která vzbuzuje nejvíc reakcí.
Rozlišování podle sv. Ignáce
Papež František nemění nauku církve, ale spíše se snaží ji ještě více ukotvit v samotném evangeliu, jak ukazují následující úryvky ze dvou článků exhortace (311 a 300), na které upozornil kardinál Schönborn.
I když je pravdou, že je nutné zachovávat celistvost morálního učení církve, speciální pozornost musí být vždycky věnována ozřejmování a podporování těch nejvznešenějších a ústředních evangelních hodnot, zejména primátu lásky jako odpovědi na nezištnou iniciativu Boží lásky. Někdy je nám hodně zatěžko dávat v pastoraci prostor nepodmíněné Boží lásce. Klademe milosrdenství tolik podmínek, že jej zbavujeme konkrétního smyslu a skutečného významu, a to je ten nejhorší způsob ředění evangelia.
Ve druhém úryvku hovoří papež o pokání těch, kdo zhřešili, o nutnosti rozlišování, které – jak to interpretuje kardinál Schönborn – papež přejal z duchovních cvičení sv. Ignáce a rozvíjí na více místech exhortace. A nejen rozlišování, ale i důraz na formování svědomí jednotlivce a výchovu ke zralosti a osobní odpovědnosti.
Kněží mají za úkol doprovázet zainteresované osoby na cestě rozlišování podle církevního učení a podle usměrnění biskupa. Při tomto procesu bude užitečné vykonat zpytování svědomí prostřednictvím chvil reflexe a pokání. Rozvedení a znovu sezdaní by se měli ptát, jak se chovali ke svým dětem, když se manželský svazek dostal do krize; jestli byly pokusy o smíření; jaká je situace opuštěného partnera; jaké důsledky přináší nový vztah pro zbytek rodiny a pro společenství věřících; jaký příklad dává mladým, kteří se mají připravovat na manželství. Upřímná reflexe může posílit důvěru v Boží milosrdenství, které není nikomu upíráno. Jde o doprovázení a rozlišování, které orientuje tyto věřící tak, aby si uvědomovali svou situaci před Bohem. Rozhovor s knězem na vnitřním fóru (diskrétně) přispěje k utvoření správného úsudku o tom, co brání možnosti zúčastňovat se ve větší plnosti života církve a konat kroky napomáhající růstu takové účasti. Vzhledem k tomu, že v samotném (Božím) zákoně neexistuje odstupňování, rozlišování nemůže nikdy přehlížet požadavky evangelní pravdy a lásky, jak je předkládá církev.
Zmatek a nejistota?
Na začátku jsem citoval italského vatikánologa Sandra Magistera, který Františka ocejchoval jako proněmeckého. Tento papežův kritik ale zároveň nezastřel, že v německy mluvícím prostoru je církev a její profil pestřejší a že odtud zaznívají i docela odlišné hlasy. A nejen hlas už zmíněného kardinála Müllera, ale např. i filozofa Roberta Spaemanna, poradce Jana Pavla II. a přítele Benedikta XVI.
Tento filozof obvinil papeže Františka v rozhovoru pro americký portál Catholic News Agency, že se odchýlil od učení Jana Pavla II. formulovaného v jeho encyklice Familiaris Consortio, čl. 84, kde Jan Pavel II. sice mluví také o rozlišování mezi jednotlivými případy rozvedených a znovu sezdaných, ale v důsledku jim všem – bez výjimek, které František připouští – zapovídá účast na eucharistii. A to ze dvou důvodů: jednak proto, že jejich životní stav a poměry jsou „v objektivním rozporu se smlouvou lásky mezi Kristem a církví, kterou viditelně zjevuje a zpřítomňuje eucharistie“, a jednak proto, že by připuštěním k eucharistii tito lidé „uváděli věřící v omyl a zmatek ohledně učení církve o nerozlučitelnosti manželství“. Právě nejistota a zmatek jsou podle Spaemanna plody Františkovy exhortace, chaos je povýšen na princip jediným škrtnutím pera. „Papež musel vědět, že tímto krokem rozdělí církev a povede ji do schizmatu – schizmatu, které se neusadí na periferiích církve, ale spíše v samotném jejím srdci.“
Jméno pravdy a svobody
Vskutku německá diskuse nad Amoris laetitia dosvědčuje, že ne každý papeži tleská, ale jsou zde i ti, kdo bijí na poplach. Na jedné straně čerstvý osmdesátník a kardinál Karl Lehmann vyzdvihne exhortaci jako papežův velký úspěch, na druhé straně jiný kardinál Walter Brandmüller označí výjimky, které František připouští, za cestu do slepé uličky.
Ale nebyla církev v Německu vnitřně rozdělená v této otázce už před tím? A nebylo třeba vlastním úmyslem papeže tuto diskusi otevřeně a legitimně rozproudit? Vždyť tu nejde o nic menšího než o pojetí Boha a evangelia. Právě na tyto výšiny upozornil ve své pronikavé a jinak značně konzervativní úvaze o Amoris laetitia německý publicista, teolog a historik Martin Lohmann na webovém portálu KATH.NET. Podle něj kdykoli mluvíme o svátostech a jejich platnosti, musíme si být vědomi, že tu jde především o Toho, kdo svátosti ustanovil. Podle něj bychom exhortaci měli číst v kontextu dosavadního učení katolické církve, ale zároveň s ohledem na onu jednu osobu. „A tato osoba představuje pravdu i svobodu zároveň a má jméno Ježíš Kristus. On je se svým utrpením a vzkříšením tím nejplnějším a nejjasnějším důvodem k radosti z lásky, k Amoris laetitia.“

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou