Raději krátce, zato bděle

Vydání: 2017/49 Papež jako vyslanec míru a pokoje, 5.12.2017, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma

Večer jsme plní dojmů z uplynulého dne. S dětmi jsou ty dojmy velmi intenzivní: od pětek ve škole, rozbitých kolen, vší, nepořádku v pokojíčku nebo plesnivých svačin na dně aktovky přes sourozenecké šarvátky až po vrcholící pubertu. Přes všechny nepokoje a únavu ale stojí za to se večer ztišit a zastavit. Společně.


Máme možnost vést naše děti k modlitbě, a byla by velká škoda toho nevyužít. Inspirovat se můžeme i liturgickým rokem a tím, co přináší. Snímek archiv KT

Nahrávají tomu i dlouhé zimní večery, a tak pokud jsme se ještě s rodinou nezačali společně modlit, můžeme to zkusit právě v tuto roční dobu. A jestli už se s dětmi modlíme, ale modlitba nám připadá uspěchaná, pořád něčím vyrušovaná a rozhodně ne tak harmonická, jak bychom si představovali, můžeme hledat inspiraci v následujících řádcích.

Čtyřnásobná maminka, trojnásobná babička a dlouholetá katechetka Klára Kudrnová z pražského Centra pro rodinu říká, že čas večerní modlitby je nejdůležitější z celého dne, protože v tu dobu jsou děti nejvíc citlivé na to, co jim říkáme – nejen o Bohu. Ovšem je třeba se z toho celodenního shonu umět včas zastavit, dokud ještě nejsme příliš unavení.

Teoložka Noemi Bravená vysvětluje, že večerní modlitba je součástí rituálu. „V tom je jiná než třeba modlitba ráno nebo před jídlem, protože v rámci usínacího rituálu se toho odehrává mnohem více: od čištění zubů přes polštářovou bitvu, čtení knížky či biblických příběhů až po povídání si o uplynulém dni. Zkrátka je to bytí rodiny pospolu. A zatímco se rodič může soustředit na samotnou modlitbu, dítě ji vnímá jako součást celého komplexu večerních událostí – bez ohledu na to, jestli polštářová bitva trvá pět minut a modlitba patnáct, anebo opačně,“ konstatuje teoložka a dodává, že modlitba je nejosobnější záležitostí mezi člověkem a Bohem. A protože večerní modlitba se vztahuje k celému uplynulému dni, rodič v ní před dětmi vlastně odhaluje svůj intimní vztah k Bohu a to, jak s Ním přes den žil.

Nemít ideál?

Jenomže – známe realitu! Často se semelou události, které nám večer to společné ztišení nabourají. Příliš pozdě objevený úkol, kroužek, návštěva, zdržení v práci… Přidává se úzkost, aby šly děti včas spát kvůli rannímu vstávání. Jedno z dětí usne ještě před modlením, jindy se s rodinou odmítne modlit, a když už se upachtění konečně sejdeme, najednou potřebuje ten či onen potomek čůrat, napít, zrovna musí najít konkrétního plyšáka nebo se začne smát či strkat se sourozencem… Anebo se začne modlit za pohádkové bytosti a další nepředstavitelné věci, které v očích dospělého znějí nevhodně. A naše intimita s Bohem je najednou zatlačena do kouta bezradností či snahou „udělat to harmoničtěji“. Co s tím?

Jak říká teoložka Noemi Bravená, podle zkušeností se modlitba v rodinách (zejména ve večerních hodinách) odehrává velmi živelně. „Živelnost je součástí přirozenosti dětí. A i ve vztahu k Bohu bychom jim neměli brát jistou bezprostřednost. Někdy to třeba vypadá, že neposlouchají, nesoustředí se, ale záhy zjistíme, že moc dobře vědí, co jsme říkali, a že jsou ‚přítomné‘. Pak nezbývá, než to přijmout. Tak jako je dítě bezprostřední v polštářové bitvě, je bezprostřední i v komunikaci s Pánem Bohem – a asi by bylo špatné tomu násilně zabraňovat,“ konstatuje Bravená s tím, že je na rodičích, aby velmi citlivě rozlišovali hranici mezi dětskou přirozeností a zlobením.

Při modlení se nezlobí

Pokud máme pocit, že děti příliš ruší, nemá smysl jim hned říkat, že se to Pánu Bohu nelíbí, pohlavkovat je nebo je vykázat z místnosti. Boha pak představujeme dítěti z pozice příkazů a zákazů. Měli bychom se v první řadě snažit porozumět situaci, hledat důvod, proč dítě ruší, a přemýšlet, ve třetím sloupci u otvíráku je namíchané jedntné a množné číslo.. tedy dejme prosím: jak mu můžeme pomoct, aby pochopilo, proč se nemá tak či onak chovat.

„V každém případě by si děti měly být vědomy, že modlitba je vážná chvíle. Že mluvíme s někým, kdo opravdu existuje, a přestože ho nevidíme, naslouchá nám,“ vysvětluje teoložka. Dítěti může ale trvat dlouho, než to pochopí. „Když i přes veškerou snahu stále přesahuje hranice, můžeme mu říct, že je to pro nás důležité a že se také nesmějeme nebo nezlobíme, když dítě něco považuje za důležité (lze to i prakticky dítěti ukázat – nastavit mu zrcadlo),“ radí Noemi Bravená. A doplňuje: „Děti musejí vědět, že modlitba není holubník, že se u toho sedí, stojí nebo klečí, protože tím prokazujeme někomu úctu. Ve škole se sedí v lavici, při jídle u stolu a při modlitbě platí také pravidla.“

Klára Kudrnová upozorňuje, že často po dětech něco chceme, ale nevysvětlíme jim proč. „Můžeme například říct, že když máme sepjaté ruce, tak o něco prosíme. Když se chceme lépe soustředit, můžeme u modlitby zavřít oči. Když u toho zapálíme svíčku, symbolizuje nám její světlo Boha, který nám svítí na cestu. Když uděláme někomu křížek na čelo, znamená to, že prosíme Boha, aby ho ochraňoval.“

Člověk se při modlitbě v rodině podle Kudrnové musí vzdát svých představ a ideálů. Ona sama mívala to nejmenší anebo nejzlobivější dítě při modlení na klíně, aby ho udržela v klidu. Rovněž katecheté a zkušení rodiče vybízejí, abychom se zřekli svých představ o harmonické modlitbě, kdy všechny děti zbožně klečí se sepjatýma rukama a odříkávají modlitby. Pokud přijmeme jejich živelnost a snažíme se opravdu modlit srdcem, dětem ze společné modlitby zůstanou pozitivní zkušenosti. A to i přes to, že my rodiče jsme z jejího průběhu někdy skleslí.

Být přítomní

Někdy může být potíž v tom, že my, dospělí, nejsme dostatečně vnitřně zklidnění a bdělí. Noemi Bravená připomíná, že zatímco děti dokážou prožívat plně přítomný okamžik (a to platí i pro modlitbu), dospělí s tím mohou mít často problém. Někdy si chceme jen „odbýt“ svou povinnost a mít už klid, jindy nás mohou rušit myšlenky na to, co ještě musíme stihnout, nebo nám leží v hlavě nějaká událost dne, možná i konflikt. A někdy máme při modlitbě nedobrý pocit i bez zjevného důvodu. Tady může pomoct rada: Snažit se být co nejvíc přítomní a bdělí a přizpůsobit tomu délku modlitby – raději krátce a bděle, než déle a bezmyšlenkovitě.

„Je důležité si uvědomit, že jako rodič mám možnost vést dítě k modlitbě a že je důležité tomu alespoň trochu času obětovat, protože to má velký význam pro spiritualitu dětí,“ říká Bravená. Uznává, že ačkoli je to velmi těžké, je nutné stanovit si na určitý čas večerní rituál, což obnáší i fakt, že se budeme muset některých věcí zříct. „Ale za spásu dětí to stojí,“ uzavírá teoložka s tím, že to samozřejmě platí pro oba rodiče.

KATEŘINA ŠŤASTNÁ
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články



Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay