Podřizovat se vyšším cílům

Vydání: 2017/34 Povzbuzení mládeže z Olomouce, 14.9.2017, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 34

Demokracie podle Masaryka stojí na osobní odvaze jednotlivců

14. září uplyne 80 let od úmrtí prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, výrazného myslitele, náboženského hledače a statečného demokrata. Právě jeho odvaha myslet a jednat, jeho úsilí o život v pravdě a o mravní, kulturní a politické povznesení českého národa představuje podmanivou inspiraci i pro naše dny.


Všechen Masarykův zápas byl zápasem o napřímení národní povahy. Snímek archiv autora

Za sto let možná děti našich dětí svým dětem budou teskně vyprávěti o šedém ránu čtrnáctého září, navěky označeném v kalendáři. To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.

Takto začíná nejznámější báseň Jaroslava Seiferta z jeho básnické sbírky Osm dní (1937), která vznikala den po dni od chvíle skonu TGM po den jeho pohřbu. Seifert se touto básnickou sbírkou stal mluvčím celého národa, který želel odchodu vůdčí osobnosti, svého „tatíčka“, jak se mu také poněkud nepřípadně říkalo. Smutek byl o to větší, že se již nad naším územím stahovaly mraky, které věštily nástup totality.

Nám je dnes teskno po osobnostech naší doby, ke kterým bychom mohli mít podobnou úctu, jaké se tehdy těšil Masaryk. On přitom představoval pravý opak líbivých politiků, kteří jsou schopni svým voličům slíbit i modré z nebe – jen když dostanou jejich hlas. Bylo na něm patrné, že se neřídí svým prospěchem, ale svědomím, svědomím vybroušeným neustálým poznáváním duchovních základů člověka i světa kolem sebe. Jeho autorita se rodila pozvolna. Svými spisy, svými kauzami i konkrétní pedagogickou a politickou činností působil především jako vychovatel národa.

Nechtěl jsem lhát

Proto Masaryk odmítal lež a nepoctivost. A to jak v běžném životě a drobných věcech, tak i v zásadních otázkách a dokonce i v extrémních situacích. „Má nejhorší situace,“ vypravoval už jako starý muž ve svých Hovorech s Karlem Čapkem, „to bylo, když jsem za války přijel do Moskvy“ (roku 1917, pozn. red.). A pak líčil, jak vystoupil v Moskvě na nádraží, kde bylo slyšet střílení. Pokračoval přesto pěšky do hotelu, dostal se na nějaké náměstí, a tam právě probíhala přestřelka mezi kerenskými a bolševiky. „Jdu a přede mnou jde člověk, dá se do běhu a vklouzne do velkých vrat, která mu pootevřeli. Byl to hotel Metropol. Tož já za ním, ale zatím mně zabouchli vrata před nosem. Tluču na ně a volám: ‚Co to děláte, otevřete!‘ – ‚Jste náš host?‘ volal na mne portýr. ‚Jinak vás nemůžeme pustit, máme obsazeno!‘ Nechtěl jsem lhát, tož jsem na něho vykřikl: ‚Nedělejte hlouposti a pusťte mne!‘ On se zarazil a pustil mne dovnitř.“ Ani když mu šlo o život, uprostřed bolševické revoluce, když organizoval československé legie, TGM nechtěl lhát.

Ohavný zrádče, vylučujeme tě!

Tuto odvahu odmítat lež, faleš a přetvářku prokázal víckrát ve svém životě, a to docela exemplárně. Třeba v boji o Rukopisy královédvorský a zelenohorský, které měly dosvědčovat obdivuhodné stáří a vysokou úroveň českého písemnictví. Než se prosadilo přesvědčení, že jde o falsa, byly tyto rukopisy po několik desítek let oslavovány jako vzácné květy české kultury, která se tímto může hrdě postavit vedle německé – tak smýšlela naprostá většina národa v čele s historikem Františkem Palackým. V polovině 80. let předminulého století v časopise Athenaeum a později i v Čase společně s filologem Janem Gebauerem a historikem Jaroslavem Gollem se TGM jako sociolog pustil do kritické inventury těchto rukopisů, aby posléze společně vědecky potvrdili, že pochybnosti, které nad nimi vznášel Josef Dobrovský už o dvě generace dříve, jsou oprávněné. Když nebylo možné proti argumentaci těchto učenců vznést dostatečné protidůvody, přišly ke slovu pomluvy a výhrůžky. V Národních listech, jak uvádí historik Milan Otáhal, se tehdy objevil přímý útok na Masaryka: I jdi k čertu, ohavný zrádče, a přimkni se se svou pochybnou duševní troškou a svou mravní miserií, ke komu chceš; jen neopovažuj se už ani užívati našeho posvátného jazyka a káleti jej svým podlým duchem a otravným dechem! Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš, zapomeň, že jsi se narodil z české matky, že jsi kráčel po české půdě, my tě z našeho národního ducha vylučujeme jako šerednou hlízu. Jdi, uteč z této svaté země, než se pod tebou otevře, aby tě pohltila. Kletba! Vyloučení z národa!

Statečná žena

Ještě těžší byla pro Masaryka tzv. hilsneriáda na samém sklonku 19. století, kdy celý národ uvěřil, že jistý Žid Leopold Hilsner, slaboduchý tulák, rituálně zavraždil křesťanskou dívku Anežku Hrůzovou. Bylo to tehdy asi vůbec největší vzedmutí antisemitismu v našem národě. Masaryk coby profesor pražské univerzity vystoupil zejména proti tvrzení, že šlo o vraždu motivovanou nábožensky, na což měl podle obžaloby poukazovat kromě jiného i fakt, že dívka byla zavražděna na Bílou sobotu a na závěr židovského svátku Pesach. Tehdy se mezi Čechy rozšířila básnička „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“, což by tolik nepřekvapovalo u prostých lidí, mezi nimiž se vražda udála, ale proti Masarykovi se tehdy sjednotili takřka všichni v národě, dokonce i jeho vlastní studenti, kteří mu na čas znemožnili přednášet. TGM za těchto okolností chvíli uvažoval i o tom, že by se přestěhoval do Spojených států amerických, do domoviny své ženy Charlotty, ale ona s touto možností nesouhlasila. Její statečnosti si lze cenit o to více, že tehdejší vlně nenávisti nečelili jen dospělí členové rodiny, ale i děti. Masarykův syn Jan musel být do školy a ze školy doprovázen svým starším bratrem Herbertem, který ho chránil před bitím a ponižováním od jeho spolužáků. Při této aféře se Masarykovi nedostalo podpory od církví, a to ani od katolické, ani od protestantských, jen od několika málo osobností českého kulturního života.

Pocta svatému Václavu

Tehdejší naše zkostnatělé a monarchií protežované katolictví (tzv. austrokatolicismus), které sloužilo jako oficiální ideologie říše, Masaryk tepal při různých příležitostech, takže se s ním v roce 1906 neúspěšně soudilo dokonce 308 katechetů. Cítili se uraženi tím, že Masaryk označil jednoho z jejich kolegů za státem placeného denuncianta. Byl to okrajový spor, takových Masaryk vedl víc. Zejména jej iritovalo prostředí antimodernismu, nálada podezíravosti, zamezování svobody bádání a šíření pověr (např. antisemitských). Přitom velikány katolické víry uznával a vážil si jich. Bohužel u nás osobnosti tohoto formátu v té době chyběly.

Moravský katolický politik Mořic Hruban ve svých vzpomínkách „Z časů nedlouho zašlých“ uvádí pozoruhodnou příhodu, jak farář od Sv. Matěje v pražské Šárce, poslanec vídeňské říšské rady, cestoval s Masarykem, svým poslaneckým kolegou, ve vlaku z Vídně domů. Tehdy se Masaryka otázal: „Proč, pane profesore, tolik proti nám, katolíkům, útočíte?“ Masaryk odpověděl: „Buďte rád, pane kolego. Vždyť byste duševně shnili, kdybych vás neproháněl.“ Tato událost je podle katolického historika Radomíra Malého, který ji v jednom svém starším článku o vztahu TGM a katolické církve připomíná, jasným dokladem, že Masarykovi nešlo o zničení katolické církve, nýbrž o její reformu. Jen na okraj zde připomínám, že Masaryk jako mladík vystoupil z katolické církve a vstoupil do církve reformované (dnes Českobratrské evangelické), ale zůstal spíše jejím formálním členem. Důležitější než konkrétní společenství křesťanů pro něj byla v té době identifikace s duchovním dědictvím české reformace, k němuž se hlásil. V roce 1929 se TGM jako prezident účastnil oslav svatováclavského milénia, při nichž našeho národního patrona vyzdvihl mimo jiné těmito slovy: „Svatý Václav byl knížetem míru, ale statečně hájil přemyslovského státu – a uhájil.“

Pod zorným úhlem věčnosti

Všechen Masarykův zápas byl v podstatě zápasem o morální napřímení národní povahy, shrnuje Masarykovo experimentování s pravdou evangelická myslitelka Božena Komárková. A pokračuje: V tomto úsilí je podtext všech jeho bojů, od Rukopisů přes hilsneriádu až do odboje proti habsburské monarchii. Má-li mít osobní i národní život plnou hodnotu, je nutno žít v pravdě, v jednotě slov a činů.

U Masaryka toto vztahování k pravdě bylo totéž jako vztahování k Bohu, jeho žití v pravdě byl projev jeho odpovědnosti tváří v tvář věčnosti. Odtud čerpal sílu myslet a jednat tak, jak myslel a jednal, třebaže za to často nesklízel potlesk.

Filosof Radim Palouš to vysvětluje názorně: Pro Masaryka – podobně jako pro zahajovatele tohoto životního stylu v Evropě, Sokrata –, není nic tak tvůrčího, nic tak životně celkového a důsažného (závažného, pozn. red.) jako náboženství. Bůh je pravda a pravda je božskou záležitostí; odtud služba pravdě je zbožností, je vlastně náboženským úkonem a výkonem. Pravdu si totiž člověk nevybírá, nýbrž je mu posláním. Křesťanské „amen“ znamená nejen „tak jest“, „to platí“, nýbrž a především „stojím za pravdou“, „beru odpovědnost za pravdivé na sebe“; vědomě se tak stávám účastníkem – jakkoli jen ze svých slabých sil – tvorby pravdivého, dobrého, správného, tj. Božího světa.

Právě toto přesvědčení stálo i za Masarykovou odvahou. Bylo to náboženství a víra v Boží prozřetelnost a poslání každého člověka, které ho tvarovalo a zavazovalo. Jeho víru nelze ztotožnit s vírou církve, víra v zázraky mu byla cizí, ale přesto mu evangelium bylo zdrojem mravní síly i naděje na život věčný. Život sub specie aeternitatis (pod zorným úhlem věčnosti), to byl jeho úběžník, nic menšího než věčnost neurčovala jeho myšlení a konání. Podřizovat se vyšším cílům, tato maxima, kterou uplatňoval v různých otázkách a situacích, vyjadřuje ve zkratce jeho rozsáhlý odkaz.

Revoluce hlav a srdcí

Z tohoto hlediska se náš pospolitý život pohybuje pod úrovní zakladatele našeho státu, přestože ani za jeho života tu žádná vzorová politická obec nebyla. Dnes se však veřejný prostor proměnil v rejdiště zájmů, společnost neuctívá hrdiny, ale celebrity, některé politické strany a hnutí s oblibou apelují na to horší v nás, zejména na náš strach, strach ze světa kolem nás, z imigrantů, z Evropské unie, a o tom, co představuje současné Rusko, se u nás kupodivu mnoho nemluví. Masarykovo nejvýznamnější dílo, třídílná studie Rusko a Evropa, právě tuto tematiku do hloubky rozebírá, třebaže by dnes bylo třeba nových dílů. Dosud stojí za to se Masarykem zabývat, jeho knihy otevírat, i když některé jeho konkrétní závěry budeme korigovat. Jde jen o to neztratit jeho odvahu podívat se pravdě do očí, jeho étos, jeho pobídku k drobné, poctivé práci, k houževnatému úsilí krůček po krůčku proměňovat svět kolem nás, jeho humanitní ideály, jak je formuloval ve svém díle. Podle něj a podle jeho oblíbeného Karla Havlíčka nepotřebujeme žádnou revoluci, a pokud revoluci, tak revoluci hlav a srdcí. V tom je rovněž zajedno s křesťanstvím, jehož program na reformu světa spočívá v nápravě člověka a nasměrování k Tomu, který je cesta, pravda a život.

Za sto let možná děti našich dětí svým dětem budou teskně vyprávěti...

Ještě to není 100 let – zatím jen 80 –, ale pobídka k připomínání osobnosti zakladatele našeho samostatného státu právě do naší doby mluví velmi živě a naléhavě. Masaryk odmítá mýty, pověry, konspirační teorie a propagandu, všechno, co je založeno na lži či polopravdě a co má vyvolávat strach a paniku. Lidé mají sklon v rozčilení upadat do extrémů, uvádí TGM ve své Sociální otázce. A vzápětí dodává: „Člověk myslící zná své cíle a pořád k nim pracuje“.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay