Vydání: 2017/41 Do biskupské služby vstupují s lilií i mečem, 10.10.2017, Autor: Jaroslav Šubrt

Příloha: Perspektivy 41

Jméno Maxmiliána Kolbeho, jehož papež Jan Pavel II. svatořečil před pětatřiceti lety, znají dnes lidé na celém světě. Do paměti většiny z nich se totiž zapsal především díky hrdinskému činu, když v srpnu 1941 v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau dobrovolně nabídl svůj život za život polského spoluvězně, otce rodiny, pro výstrahu odsouzeného k smrti hladem po útěku jednoho z osvětimských vězňů.
Narodil se jako carský poddaný
Životní příběh polského světce rozhodně nelze označit jako fádní, natož banální. Narodil se 7. ledna 1894 ve Zduńské Woli v chudé polsko-německé rodině jako poddaný ruského cara (Polsko ještě nebylo samostatné). Při křtu mu rodiče dali jméno Rajmund. V roce 1910, po absolvování střední obchodní školy, vstoupil spolu se svým bratrem Františkem do noviciátu otců minoritů ve Lvově, hlavním městě Haličského království, tehdy součásti habsburské monarchie. V řádu přijal řeholní jméno Maxmilián.
Nedlouho poté, co začal v Krakově studovat teologii, byl jakožto nadaný student poslán do Říma. Na zdejší Papežské teologické fakultě sv. Bonaventury patřil rovněž mezi ty nejnadanější. Jeden z jeho spolubratrů po letech vzpomínal, že ať už Kolbe „dělal cokoliv, vkládal do toho celou duši“. Během římského pobytu se projevily i jeho mimořádné technické schopnosti, které pak bohatě využil při svých pozdějších projektech a aktivitách. Na kněze byl vysvěcen v dubnu 1918 a o rok později, po dokončení doktorátu teologie, se vrátil do svobodného Polska.
Tiskový apoštolát a smrt hladem
V Polsku začal rozvíjet různé „moderní“ formy apoštolátu, zejména tiskového. Pustil se do vydávání časopisů, jako byl například Rytíř Neposkvrněné, Serafínská pochodeň či „Mały Dziennik”, časopisů vycházejících v obrovských nákladech. Své vize a představy (redakce, tiskárny, distribuce tisku) realizoval na půdě rozsáhlého klášterního komplexu Niepokalanów (pol. „Niepokalana“ znamená Neposkvrněná) nedaleko Varšavy (dnes je tam rovněž františkánské rozhlasové i televizní studio). Nelze však zamlčet, že některé články v těchto časopisech měly i nemalý antisemitský přídech. Ve třicátých letech se Maxmilián Kolbe věnoval také misiím v Japonsku. Tuto zemi několikrát navštívil a založil tam japonskou mutaci Rytíře Neposkvrněné.
Na začátku září 1939 se Polsko stalo prvním terčem německé agrese. Po porážce polské armády zavládl v zemi teror namířený hlavně proti účastníkům odboje a početnému židovskému obyvatelstvu. Pronásledovaným lidem (hovoří se o dvou až třech tisících) poskytl pater Kolbe úkryt ve svém klášteře. Také někteří řeholníci se zapojili do odbojové činnosti – například výrobou falešných dokladů.
Poprvé gestapo zatklo Maxmiliána Kolbeho spolu s dalšími spolubratry už tři týdny po vypuknutí války, krátce nato byl však propuštěn. Po druhém zatčení v únoru 1941 strávil čtvrt roku v neblaze proslulém varšavském vězení na Pawiaku, kde se vůči vězňům používaly ty nejsadističtější metody vyšetřování. Následoval transport do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau.
Závěr života polského světce je známý: po útěku jednoho z vězňů byla vybrána desítka osob a odsouzena k smrti hladem. Maxmilián Kolbe se nabídl, že jednoho z vybraných vězňů – Poláka, otce dvou synů – zastoupí. Umírá v cele smrti po fenolové injekci, ale ještě předtím, vyčerpán hladem a žízní, doprovází své druhy na věčnost. Jeho tělo bylo spáleno na svátek Nanebevzetí Panny Marie v roce 1941. Dnes je patronem protipotratového hnutí, amatérských rádií a drogově závislých.
Zakládání Rytířstva Neposkvrněné
Jaké okolnosti a jaká „znamení doby“ tedy přiměly Maxmiliána Kolbeho k zakládání Rytířstva Neposkvrněné? Co považoval za jeho hlavní poslání? Abychom na tyto otázky odpověděli, musíme se vrátit o nějakých pár let zpátky – do dob jeho římských studií. Bydlel tehdy v mezinárodní minoritské koleji u Sv. Theodora, poctivě studoval a vedl intenzivní duchovní život, jak o tom vypovídá i následující záznam z jeho deníku: „Nech se vést Bohem; nesnaž se vést Boha.“
Po prvním roce Maxmiliánova studia – navzdory tomu, že evropský kontinent byl tehdy rozbrázděn zákopy první světové války – se v Římě sešla generální kapitula jeho řádu. Rektorem mezinárodní minoritské koleje tehdy zvolila P. Stefana Ignudiho, znamenitého řečníka, literáta, znalce Dantova díla, moudrého kněze a vzorného řeholníka, člověka zcela oddaného církvi a řádu, člověka, který měl mimo jiné obrovský vliv na své studenty. Tento muž se netajil ani svými konzervativními názory na společenské a politické dění v tehdejší Itálii.
Nesmíme zapomínat, že v té době byly ještě u mnoha lidí v živé paměti vzpomínky na revoluční pohyb, k němuž došlo v Itálii (ale nejen tam) v druhé polovině devatenáctého století a s ním spojený zánik církevního státu. Patrný byl úpadek morálky. Starý svět se hroutil. Značná část společnosti byla naladěna proticírkevně. Podle P. Ignudiho odpovědnost za veškeré toto zlo neslo – svobodné zednářství. Jeden ze studentů popsal Ignudiho působení slovy: „Boj se zednáři, úsilí o to, aby byl lid vyrván zpod jejich vlivů, výčitky, co udělali s církví – to byla jeho hlavní idea. O tom často kázal, a když dal volný průchod svému přesvědčení, energicky zdůrazňoval, že oni jsou neštěstím pro vlast a odvádějí lidi od Boha.“
Názory a kouzlo osobnosti P. Ignudiho samozřejmě zapůsobily i na Kolbeho. A jako věrný syn chudáčka Božího (sv. Františka z Assisi), který podle legendy podepíral ve snu tehdejšího papeže Inocence III. hroutící se chrám církve, Kolbe často přemýšlel o tom, jak zachránit církev před zlem, které ji obklopovalo, a také jak uchránit slabé a hříšné duše před věčným zatracením.
Co ho inspirovalo?
Kromě toho ho také silně ovlivnil životní příběh konvertity Alfonse Ratisbonna, o němž se dozvěděl právě z vyprávění P. Ignudiho. Ratisbonne se narodil 1. května 1814 v rodině bohatých židovských bankéřů ve Štrasburku. Byl zapřisáhlým odpůrcem náboženství a zejména mu ležela v žaludku katolická víra a církev. Jeho odpor k ní ještě zesílil, když se na katolickou víru obrátil jeho o dvanáct let starší bratr Teodor a stal se později knězem. K Alfonsově náhlé konverzi došlo při návštěvě Říma, kam přijel obdivovat antické památky. Klíčovou úlohu při té události sehrála zázračná medailka neposkvrněného početí, související se zjevením Panny Marie svaté Kateřině Labouré (medailku Neposkvrněné u sebe nosí i členové Rytířstva Neposkvrněné). Po svém obrácení tento zatvrzelý bojovník proti církvi prohlásil: „Celou svou svobodu odevzdávám Pánu. Zasvěcuji mu svůj život, abych sloužil církvi… pod ochranou Panny Marie.“
O pár let později se Alfons Ratisbonne stal jezuitským knězem, ale po čtyřech letech požádal představené o propuštění z řádu, aby se spolu se svým bratrem mohl věnovat obrácení židovského národa přímo v Jeruzalémě. V římském kostele sv. Ondřeje delle Fratte, kde došlo k Ratisbonnově obrácení, Maxmilián Kolbe také sloužil svou primiční mši svatou.
Hnutí Rytířstvo Neposkvrněné vznikalo před sto lety v úzkém kruhu (v klášterní cele) několika málo přátel, které spojovala jediná intenzivní touha: „Zcela se zasvětit Neposkvrněné jako nástroj v jejích neposkvrněných rukou pro záchranu duší.“ Dnes má tisíce členů v různých částech světa. Svým způsobem tak o pár desetiletí předznamenalo fenomén nových hnutí v církvi, která začala vznikat v druhé půli dvacátého století.