Přihlásit se
Archivní článek
Nový Hus bez starých klišé
26. 5. 2015
|Tisk
|
Sdílet:
Třídílný film Jan Hus, jehož premiéru Česká televize zařadila na tento víkend, je jedním z největších a také nejnákladnějších televizních projektů v posledních letech.
Vydání: 2015/22 Noc kostelů s Janem Husem, 26.5.2015, Autor: Jaroslav Someš
Příloha: Perspektivy 22
Trilogie byla natočena k letošnímu šestistému výročí Husovy mučednické smrti podle scénáře Evy Kantůrkové. Základem se stal její román, napsaný už v osmdesátých letech, který tehdy mohl vyjít jen v samizdatu. Scénář už delší dobu čekal na realizaci a nakonec byl jeho režií pověřen renomovaný Jiří Svoboda. Ten si jistě byl od počátku vědom, že vstupuje do silné konkurence s filmem Otakara Vávry z roku 1954.
Hlavní postava má vnitřní přesvědčivost
Tak silné herecké osobnosti jako Vávra ale nyní Svoboda k dispozici neměl. I v jeho obsazení ovšem najdeme řadu dnešních špičkových herců, a potom – on by pro své pojetí takové bardy vlastně ani nepotřeboval. Nešlo mu totiž o monumentální dobovou fresku, nýbrž o maximální přiblížení se historické pravděpodobnosti. Alfou a omegou takovéto koncepce se nicméně stala otázka obsazení titulní postavy. K překvapení mnohých byl pro ni vybrán Matěj Hádek. Ikonograficky neodpovídá idealizované podobě Husa jako kristusovského mučedníka, jak ho známe z Brožíkova obrazu, ze Šalounova pomníku či ze Štěpánkova podání.
Neodpovídá ale ani historické Mistrově podobě – Hus se v závěru svého života blížil k padesátce a byl údajně menší a silnější postavy. Hádek však má pro svého Husa ten hlavní předpoklad – vnitřní přesvědčivost. Jeho betlémský kazatel není sociální buřič ani revolucionář. Je hlasatelem a obhájcem pravdy, takže důraz je tu kladen na mravní stránku věci. Jistě i proto se Hus v době, kdy se Evropa ocitla v mravní krizi, dostal do soukolí politických zápasů a stal se jejich obětí.
Fabulací scénáře je Husovo rodinné zázemí, otec, matka a bratrova rodina, jeho přátelství se stoupenci věrnými i nevěrnými a jeho až příliš romantický vztah k české královně Žofii (Marika Šoposká). Dějově se v řadě momentů film drží tradice – král Václav IV. (Vladimír Javorský) je slaboch a opilec. Po vydání Kutnohorského dekretu posměchem stíhaní Němci opouštějí univerzitu, za nepokoje při prodávání odpustků jsou v Praze popraveni tři mládenci, Kostnice v době koncilu je semeništěm neřesti atp.
Mnohem zajímavější jsou však místa, která jdou proti dosavadní tradici – například pojetí císaře Zikmunda. V podání Michala Dlouhého to vůbec není „šelma ryšavá“, nýbrž politik reálně se snažící o uklidnění rozvrácené Evropy. Stejně výraznými postavami jsou role procházející v průběhu děje zásadním zlomem. To je případ arcibiskupa Zbyňka Zajíce (Petr Lněnička), a především Husova protihráče Štěpána Pálče v až expresivním podání Jana Dolanského.
Všichni jsou tak trochu „divouskové“
Postavám kněží, mnichů a církevních hodnostářů je přisouzeno být Mistrovými oponenty. Etické pojetí Husova sporu naštěstí dovolilo představitelům sólových rolí sledovat v jednotlivých scénách spíš politicko-diplomatickou linii – a tak se vyhnout přehnanému fanatismu. U epizodních rolí se však někdy režie neubránila přehnaně plamenné replice nebo vybraně odpudivému typu.
Trochu tajemnou postavou filmu je anonymní dominikánský mnich, kterého hraje Milan Kňažko. Ačkoli je posláním jeho řádu střežit víru, mnich má pro Husa sympatie a pochopení. Chce zachránit jeho život, ale také mu chce dokázat, v čem se mýlí. Svůj zápas sice prohraje, ale vytrvá s Mistrem až do úplného konce.
K dalším významným kladům filmu patří zvýraznění postavy Jeronýma Pražského (Jan Plouhar). Jeroným jako Husův oddaný přítel prochází celým filmem a v závěru je naznačen jeho budoucí, stejně tragický osud. Také Jeroným je tu – stejně jako Hus nebo Páleč – na rozdíl od historické reality výrazně mladší; všichni jsou to ještě takoví „divouskové“, jak Hus sám o sobě říká. Pro způsob, jakým je jeho postava v Hádkově podání vedena, je však onen věkový posun výhodný.
Celý film má poměrně volné tempo vyprávění. Proto tak kontrastně zapůsobí v posledním dílu prudká, výborně zrytmizovaná scéna slyšení před koncilem. Naopak v obraze upalování vycházejí prostřihy Čech, kde lidé vzpomínají na svého Mistra, nereálně, spíše jako apoteóza, a tudíž problematicky.
Husovské jubileum přesahuje naše hranice
Na příznivém dojmu z celého filmu má výrazný podíl kamera Vladimíra Smutného, k hereckým výkonům velmi citlivá, v interiérech výtvarná a v exteriérech, hlavně v přírodním prostředí – poetická. Architekt Jiří Sternwald bohatě využíval reálných gotických staveb církevních i světských po celých Čechách.
Michael Kocáb jako autor hudby je úspěšnější tam, kde čerpá ze středověkých předloh (například Husova píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže v podání Ivy Bittové), méně už v násilných elektronických pasážích. O tom, že význam letošního husovského jubilea přesahuje naše hranice, svědčí fakt, že se k České televizi při vzniku Svobodova filmu připojila v koprodukci francouzsko-německá televizní společnost Arte.
