26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nepatřit k těm, co se pouze krčí...

26. 2. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/9 Umírání dříve a dnes, 26.2.2008

Příloha: Perspektivy

Jaroslav Čvančara (nar. 1948) je odborné veřejnosti znám především jako badatel, jenž bezmála čtvrt století mapuje čs. domácí i zahraniční odboj a nacistickou okupační moc v letech 1939–1945. Za tu dobu se mu podařilo nashromáždit unikátní obrazový a dokumentační materiál, který uplatnil v odborných článcích a především v knihách – jako například Akce atentát (1991), Heydrich (2004) nebo v právě dokončené trilogii Někomu život, někomu smrt (nakl. Laguna). Toto dílo je jedinečným dokumentárním souborem fotografií a dokumentů, které nejsou veřejnosti běžně známy a naprostá většina z nich je tu uveřejněna poprvé. Přibližuje tak mnohé dosud nejasné či neznámé historické skutečnosti.

Publikací Někomu život, někomu smrt jste završil monumentální knižní trilogii o československém odboji a nacistické okupační moci. Jaký byl prvopočáteční impuls k této práci?
K historii jsem měl vztah již od mládí, hned vedle kinematografie a hudby. Nacisté za války mým rodičům zabavili unikátní sbírky s množstvím historicky cenných filmových dokumentů. Němečtí odborníci na film u nás za přítomnosti gestapa úřadovali několik dní. Otec s maminkou ale v noci ze zapečetěných skladů odlepili úřední pečetě a několik desítek filmových krabic s nejvzácnějšími dokumentárními záběry před nimi přece jen ukryli. V době heydrichiády byli někteří moji příbuzní odsouzeni k trestu smrti zastřelením. Můj otec se aktivně zúčastnil Pražského povstání.

Co bylo s vaší rodinou a příbuzenstvem po únoru 1948?
To byla další osudová rána. A do této politické situace jsem se v listopadu narodil. Veřejnost žila politickými procesy s důstojníky, odbojáři, církevními představiteli, skauty, Horákovou i Slánským. Bohužel podstatná část zblblé veřejnosti sepisovala různé petice, dokonce i návrhy na tresty smrti pro takzvanou „reakci“. Ano, mnozí jásali v průvodech, stavěli a zanedlouho zase bořili pomníky. Moji rodiče naštěstí zůstali normální. Asi i proto začali být perzekvováni a bratr František byl uvězněn v lágru Vojna u Příbrami. To vše byly momenty, které na mne silně působily.

Ve své knize věnujete stejnou pozornost jak našim vojákům na západních frontách a v SSSR, tak na Středním východě. Věnujete se domácímu odboji nekomunistickému i komunistickému.
Věčnou snahou různých despotů je prezentovat vždy jen jednu stránku historie. Vnitřně mě to vždy zlobilo, ale zároveň i motivovalo. Přestože komunisté mé rodině hodně ublížili, nerozlišuji odboj komunistický a nekomunistický. Nerozlišuji ani jiný, ať již národní, katolický, evangelický, vojenský, sokolský či internacionální. Pro mě jsou to stejně jen vnější orientační pojmy. Podle mne každý člověk vstupoval do odboje sám za sebe. Byl do něho postaven především svými vztahy k rodině, příbuzným, přátelům. Tam, kde se za války ocitl. A potom – důležitá byla solidarita a pomoc těch, kteří otevřeli dveře, když zazvonil stíhaný ilegalista. Přijali ho na noc, dali najíst, napít, popřípadě ošetřili. Poskytli oblečení, zprostředkovali spojení a převedli do bezpečí. Málokdy se někdo ptal na politickou či církevní příslušnost. Pro mne pravda není otázkou mých pravých nebo levých politických sympatií, určování viny a zásluh. Šlo mi především o zachycení reality. Nevyhýbat se slavným, ale ani trapným stránkám národní historie. Jsem přesvědčen, že podobně jako v psychoterapii jedinou metodou, jak překonat neurózu jedince nebo národa, je prostě události ozřejmit, pojmenovat.

Absolvoval jste nespočet setkání s pamětníky, odbojáři a veterány. Co vám tato setkání dala? Čeho si na nich ceníte?
Z úst lidí, kteří se skutečně zapojili do odboje a někteří z nich při tom pohlédli smrti přímo do očí, mi jejich slova o lásce, víře a naději nikdy nezněla pateticky či jinak nepřirozeně. Přitom slovo Bůh téměř nevyslovovali. Někteří z těch, kteří skutečně něco zažili, třeba v zákopech při boji muže proti muži, se poté stali hluboce věřícími. Našel jsem mezi hrdiny odboje i jakési poslední české rytíře, rytíře ducha. Od těch dob, co jsem poprvé četl o štábním kapitánu Václavu Morávkovi, sice uběhlo hodně vody, ale jeho krédo: „Věřím v Boha a ve své pistole“ mi zůstane v paměti navždy.

Náboženský rozměr hrál mimořádnou roli u mnoha odbojářů, vzpomeňme například Vincenta Koutníka nebo Karla Pulce. Rozměrem vašich knih je jejich ekumenický duch – všímáte si křesťanů všech denominací. Mají podle vás křesťané aktivně vystupovat v boji proti zlu, nebo spíš trpělivě snášet všechna protivenství, příkoří a čekat na Boží spravedlnost?
Koutník byl legendárním partyzánem, bojovníkem proti nacismu a poté i bojovníkem proti komunismu. Ano, byl hluboce věřícím, ale když poznal, že je nezbytné vzít do ruky zbraň, udělal to bez váhání. Když jsem byl v Poděbradech v bytě u generála Krzáka, visel mu v obývacím pokoji velký krucifix. Tento muž prošel za války paravýcvikem ve Skotsku, pak byl v Itálii nasazen do operace SILICA a nacisté mu doma mezitím vyvraždili téměř celou rodinu. Kříže jsem viděl i u bývalého politického vězně Vojtěcha Klečky nebo u plukovníka Františka Louckého – stíhače na spitfirech i lavočkinech. Ano, křesťané podle mě mají aktivně vystupovat v boji proti zlu. Vzpomeňte například vyšehradského kanovníka Bohumila Staška. V srpnu 1939, během pouti u sv. Vavřince, zazněla jeho slova: „Matka vlast vás všechny volá, matka česká země mluví k vám svým hlasem, k vám, svým dětem! Co na vás žádá? Věrnost, lásku, víru a práci!“ Kvůli těmto slovům se dostal do koncentráku.

Jak obecně hodnotíte účast křesťanských duchovních a vůbec křesťanů v boji proti nacismu?
Existovali duchovní, vlastenci, kteří církevní povinnosti, zejména v době ohrožení republiky, považovali za službu národu. Někteří za to krutě zaplatili, někteří se štěstím přežili. Vzpomeňme například Josefa Berana – pozdějšího kardinála. Nebo evangelického teologa Miloše Biče. Římskokatolický farář František Samek z Nehvizd byl statečný, protože o parašutistech Kubišovi a Gabčíkovi „věděl a nepověděl“. To samé metropolitní kanovník Otto Stanovský. Ten byl za totéž v prosinci 1942 nacisty odsouzen k trestu smrti. Po četných intervencích mu pak byl trest zmírněn. Jiní to štěstí neměli, například náboženští myslitelé Jaroslav Šimsa, Rudolf Mareš nebo Jaroslav Valenta. Všichni tři před válkou, jako přesvědčení pacifisté, jakýkoliv fyzický boj odmítali. Své postoje však úplně přehodnotili, když se dozvěděli o procesech v bolševickém Rusku a když poznali nacistickou rozpínavost. Šimsa tehdy řekl: „Povedeme boj nejen z pohnutek národních a náboženských, ale především kvůli mravním zásadám. Nehodláme patřit k těm, kteří se pouze krčí a čekají na ránu.“ Valenta při výslechu na gestapu řekl: „My jsme do této činnosti nevstoupili proto, abychom umírali, ale abychom život nasadili.“ V Mauthausenu byl pak usmrcen ranou do týla, Mareš sťat v pankrácké sekyrárně a Šimsa zemřel v Dachau. Všichni se zařadili k těm výjimečným, skvostným osobnostem, které svými činy vytvářejí mravní milníky českého národa. Jejich tehdejší postoje se přibližují i současným myšlenkám ekumenické spolupráce. Za všechny hrdiny z řad křesťanských duchovních stačí jmenovat pravoslavné kněze z kostela v Resslově ulici. Význam jejich pomoci a oběti podle mě přesáhl hranice českého pravoslaví.

Církev však měla za války i své černé ovce...
Například Franze Wernera Bobeho – převora maltézských rytířů, kněze, jenž měl českou matku. V roce 1940 vstoupil do NSDAP. Stal se jedním z nejnebezpečnějších konfidentů SD a gestapa. Udal desítky lidí, například generála duchovní služby předválečné čs. branné moci Metoděje Kubáně, jenž pak zahynul v Dachau. Bobe donášel na pražského kardinála Karla Kašpara, který jej suspendoval. V podzemní cele Petschkova paláce dvě hodiny před popravou Bobe „vyzpovídal“ pražského primátora dr. Otakara Klapku. Převor nesl vinu i na zatčení Mons. Antonína Bořka-Dohalského, jenž byl potom zastřelen při otrocké práci v bažinách v koncentračním táboře Auschwitz I. Bobe se zúčastnil zatčení kaplana Vladimíra Petřeka i biskupa Gorazda a účastnil se jeho brutálního výslechu. Po válce byl zrádný převor dopaden. Mimořádným lidovým soudem v Praze v dubnu 1947 odsouzen k trestu smrti a na Pankráci popraven.
Vaše trilogie podrobně mapuje léta 1939–1945, přičemž některé osudy a děje dopovídáte nejen do padesátých let, ale i do současnosti. Je přitom příznačné, že stateční lidé, kteří bojovali na Západě a Východě, nebo přežili koncentrační tábory, byli komunistickou mocí znovu umlčováni, žalářováni a popravováni.
Nacismus a komunismus nebyly totožné ideologie, avšak při likvidaci svých protivníků si byly v mnohém podobné. Zatímco podstatná část obyvatelstva se po únoru 1948 stala povolnými či konjunkturálními přisluhovači režimu, méně početná, ale o to uvědomělejší část národa se s politickým vývojem nesmířila. Mnozí stateční Češi, Moravané, Slováci byli opět nepohodlní, stejně jako za německé okupace. A jak víme, krutě za to zaplatili. Tehdejší politická garnitura v mocenském běsnění bezuzdně zatýkala, věznila, mučila i vraždila. Některé oběti byly násilím nuceny k přiznání nespáchaných činů. V některých případech byl pohár třídní zloby završen dokonce i vhozením tělesných ostatků „reakcionářů“ do hromadných hrobů. Po listopadu 1989 se chvíli věřilo, že rozbřesk české národní budoucnosti snad nastal. Kdysi perzekvovaní občané s nadějí doufali, že se konečně dočkají spravedlnosti a jejich mučitelé budou postaveni před soud. Nic takového se nestalo. Snahy o vyšetření zločinů byly a jsou systematicky mařeny. Například dodnes žijící bývalý prokurátor Karel Vaš měl být popohnán k soudu, ale nebyl. Spokojeně si užívá klidu. Ví, že neviditelná, ale o to mocnější ruka jej chrání a bude chránit až do úplného konce. Domnívám se, že krásné a ušlechtilé pojmy, jako například tolerance, lidská práva a podobně, jsou v dnešní době dost zneužívány! Jako kdyby nikdo za nic nemohl, jako kdyby v padesátých letech nikdo nikoho nezavíral a nepopravoval. Mnohé zločiny nejsou proto pojmenovány, hříchy nejsou vyznány, natož upřímně litovány...

Hovořil jste o svém živém vztahu k historii. Dnes pracujete ve školství, profesí nejste historik. Přesto se vám podařilo dovršit dílo, na jakém v jiných zemích pracují akademické týmy dotované bohatými granty. Důvodem k takové práci jistě není jen vztah k minulosti...
Vyrostl jsem v české přírodě, s českou kulturou. Měl jsem české rodiče, tady je moje země. Chtěl jsem, aby i ostatní měli možnost více přemýšlet o minulosti, současném dění i budoucnosti. Přál bych si, abychom se nenechávali ohlupovat polopravdami, propagandistickými fintami některých politiků a médií. Abychom nebyli neteční k páchání zla. Přál bych si, aby podobné knihy už psali jen fundovaní historici. Takoví, kteří by se nespokojovali pouze s výčtem svých akademických titulů, takoví, jejichž největším pokladem bude jejich neposkvrněná pověst spolehlivých interpretů minulosti, jejich profesionální a mravní integrita. Život mě naučil, že věřit se dá jen lidem, kteří nemusí věčně přepisovat své hříchy z minulosti.
Rozhovor připravil Miloš Doležal
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou