26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Ne, nejsme na kolenou

23. 3. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/13 Čistá srdce, 23.3.2010, Autor: Marek Orko Vácha

Příloha: Perspektivy

Proč je v našich seminářích tak málo mladých mužů? Můžeme stávající stav chápat jako vzkaz, že někde jdeme nesprávným směrem? Pokud by totiž podobná situace nastala v jakémkoli fotbalovém klubu, vedení po třech čtyřech prohraných zápasech vymění trenéra, nakoupí nové hráče, změní herní koncepci apod. Řešení, které by mělo přijít, by mělo být radikální, hluboké a mělo by přijít hned.

Psát o problémech kněžství na stránkách oficiálního katolického periodika trochu připomíná vtip z komunistických dob o tom, co prý je socialistický realismus. Byl jednou jeden král, měl jednu nohu výrazně kratší než druhou a nechal si zavolat malíře, aby ho vyportrétoval. Ten jej vypodobnil tak, jak ho viděl – s jednou nohou kratší. Král se rozhněval a nechal ho popravit. Král si zavolal druhého malíře. Ten z obavy, aby nepropadl hrdlem, vyportrétoval krále jako zdravého sportovce, s oběma nohama stejně dlouhýma. Král se opět rozhněval, že takto přece nevypadá, a dal i jeho popravit. Byl zavolán třetí. Ten po dlouhém rozvažování namaloval krále na lovu, jak z pokleku střílí na zvěř, takže jedna noha sice byla kratší, ale z plátna to nebylo patrno. A král umělce pochválil a bohatě odměnil. To je socialistický realismus, uzavírá anekdota. – Pokud mám psát o kněžství a kněžské osamělosti, jsem v podobné situaci jako malíř ze zmíněného vtipu. Ať napíšu cokoli, bude mi shora i zdola vyčítáno, že takto to přece není. Nejsem sociolog a tento text neopírám o žádné soubory čísel, jen o svou osobní zkušenost a přátelství s mnoha kněžími v České republice. V semináři jsem byl velmi dávno, v první polovině devadesátých let, nyní se už situace zcela jistě změnila.

Co se ještě musí stát?

Tak tedy. V naší zemi je málo kněží a semináře jsou skoro prázdné, počet nově vysvěcených kněží se v jednotlivých diecézích pohyboval v minulých čtyřech letech od nuly po osm s průměrem 3,25 novokněží (jedna diecéze) na rok bez ohledu na státní nebo řeholní příslušnost, tedy včetně všech řádových kněží, Poláků a Slováků. To je velmi málo. Je zvláštní, že povolání ke kněžství dává Bůh častěji v zemích, kde je toto povolání spojeno s vysokou sociální prestiží i poněkud vyšším finančním ohodnocením, jako je Slovensko nebo Polsko. V České republice buď Bůh mladé muže do seminářů povolávat přestal, nebo mladí mužové Boží volání slyší, ale nedbají. Nebo se v zemích s dostatkem bohoslovců do seminářů hlásí i ti, kteří ve skutečnosti žádné povolání od Boha nemají? Jinak je totiž situace logicky nevysvětlitelná. Kdysi dávno o tom uvažoval i řeholník Carlo Carretto. Slavný autor „Dopisů z pouště“ soudí, že na stávající stav můžeme reagovat dvojím způsobem: buď se ještě více budeme modlit za nová kněžská povolání – nebo můžeme stávající prázdné semináře chápat jako vzkaz, že někde jdeme nesprávným směrem. Carretto se kloní k druhé možnosti. Vkládání dalších intencí do přímluv možná není tím správným řešením, které způsobí příval nového kněžského dorostu. Pokud by podobná situace nastala v jakémkoli fotbalovém klubu, vedení po třech čtyřech prohraných zápasech vymění trenéra, nakoupí nové hráče, změní herní koncepci apod. My však čekáme, že Duch Svatý to za nás nějak vyřeší, modlíme se, čekáme – a ono se nic neděje. Sám sebe se ptám, co se všechno ještě musí stát, aby došlo ke změně. Musel by se zhroutit systém farností (k němuž už došlo v pohraničí) i ve velkých městech a živých farnostech? Vzniknou diecéze, kde bude biskup velet jen desítce kněží? Co se ještě musí stát? Nejsme na kolenou, řekl by Karel Kryl. Přitom chci jedním dechem dodat, že alespoň v Brně a Praze (obě města náhodou trochu znám) je hlad po Bohu a víře zejména mezi studenty obrovský, žeň je hojnější než kdy předtím, jenomže kvalifikační podmínky kladené na dělníky jsou natolik zničující, že jen málokdo projde. Evangelijní text o tom, že žeň je hojná, nebyl nikdy aktuálnější!

Osamělý strážce majáku

Mladý muž, který přijde do semináře, přichází zpravidla s nadšením a jeho noví přátelé budou především opět bohoslovci. Jiných přátel novopečený seminarista moc nemá, nepochází-li z nějaké obzvláště živé farnosti, a tato přátelství jsou neznatelně erodována seminární představou, že kněží jsou jaksi na jiné úrovni (za mých seminárních časů padl výraz „elita národa“). Ať si pod slovem „laik“ představuje každý, co chce, v běžné řeči jde o opak profesionála, tedy o člověka, který tomu nerozumí. Pokud bohoslovec těmto voláním sirén podlehne, těžko s laiky udrží rovnocenné přátelství. V semináři se pět let jedná o negativní vymezení bohoslovcova života, tedy o to, aby neměl to, čemu se ve vojenském slangu říká „mimořádná událost“. Tedy aby neholdoval alkoholu, nejezdil tajně domů a nenavazoval partikulární přátelství, především s děvčaty nebo s chlapci. Pokud bohoslovec mimořádnou událost nemá, na konci třetího, čtvrtého a pátého ročníku se na několik minut setká se svým biskupem a následně je slavnostně vysvěcen na jáhna a za rok nato na kněze. Dnes je již situace asi jiná. Věřím, že osobnější, neboť z plakátků ve farních vitrínkách je možno odhadnout aktuální stav kněžského dorostu dané diecéze. Z těch plakátků je patrno, že spirituálům, vicerektorům a rektorům již v osobním přístupu nebrání vůbec nic. Po vysvěcení se mladý jáhen a po roce novokněz dostává na rok či dva do farnosti, zpravidla živé. Pokud mohu posoudit, jsou faráři obvykle vybíráni velmi pečlivě, a pakliže mladý kněz chce, může se mnohému naučit, což je veliké pozitivum. Pak se sám stane administrátorem, tedy člověkem, který dostává na starosti vlastní farnost či farnosti, a je ve všech myslitelných významech tohoto slova ponechán sám sobě. Na rozdíl od většiny ostatních zaměstnání totiž pracuje kněz sám, k nejbližšímu kolegovi to není pár kroků do vedlejší kanceláře, nýbrž pár (desítek) kilometrů na nejbližší obydlenou faru. Jeho povolání tak v mnohém připomíná osamělého strážce majáku. Jeho spolubratři jsou v podobné situaci, každý žije s Bohem na vlastní pěst. Kněžské povolání je tak zvláštním mixem svobodného umění a vojenské poslušnosti, zdůvodňované ovšem náboženskou vertikálou.

Čím katoličtější kraj, tím hůře

Další zvláštností je neobyčejné rozostření mezi tím, čemu se bohoslovec na teo- logické fakultě učí, a realitou pastorace. Kněz je v reálu konfrontován s problémy, ke kterým není kompetentní, zabývá se krytinou, granty na opravu fasády, sháněním lešení a korespondencí s památkáři. Tiše se navíc předpokládá, že bude organizovat ministrantské turnaje v kopané a zájezdy do Svaté země. O ničem z toho se na teologických fakultách nepřednáší, a naopak: dogmatické piruety a časování sloves ve staroslověnštině jsou jen výjimečně použitelné pro pastoraci i pro osobní duchovní život kněze. Samostatná otázka se týká kněžského celibátu. Kněz se dostává do farnosti, kde jsou dvě třetiny jeho oveček farnice, a pokud mu v žilách neprýští svěcená voda, každý den je nucen si klást otázky. Čím katoličtější kraj, tím hůře, neboť tím je jeho případný odchod „do civilu“ komplikovanější a hůře realizovatelný. To nepíši jako pesimistickou poznámku, nýbrž jako realitu: pokud je kraj zbožný, již jako seminarista dostává mladý muž rozmanité finanční příspěvky, dary, auto a podobně a je někdy velmi těžké či nemožné se jejich přijetí bránit. Jeho případným odchodem zůstanou všechny tyto investice jaksi viset ve vzduchu a v okolí fary visí pachuť zpronevěry. Navíc sami sobě odpustíme vše, zálibu v penězích nebo v moci, rozvody, alkohol, cokoli, odchod kněze do manželství je hřích, který se neodpouští nikdy.

Šéfové nejsou placeni od toho, aby byli oblíbeni

Dnešní inzerát hledajícího kněžského adepta by tak mohl mít přibližně takovýto text: Hledáme mladé muže, starší osmnácti let, ochotné žít nejprve pět let v semináři, poté se zavázat slibem poslušnosti vůči svým biskupům, následně ochotně žít jako kočovníci, bez jistoty, zda v dané obci na dané faře budou bydlet ještě příští týden, příští měsíc, nebo do smrti. Celibát podmínkou. Práce bude naprosto odlišná od vzdělání, kterého se jim dostane. Plat deset tisíc čistého měsíčně. Po smrti – snad – království nebeské. Můžeme si ještě dál klást otázky, proč je v seminářích tak málo mladých mužů. Řešení, které musí přijít, musí být radikální, hluboké a musí přijít hned. Toto řešení nepochybně vyvolá vlnu kritiky a nelibosti. Říká se jako vtip, že šéfové ve firmách nejsou placeni od toho, aby byli oblíbeni. Alespoň tento bod by mohl pro katolickou církev platit také. Myslím, že budoucí generace nám odpustí, pokud zvolíme neoptimální řešení, ale těžko nám odpustí, pokud neuděláme vůbec nic.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou