Česká duchovní pastvina očima religionisty Zdeňka Vojtíška

Můj fakultní kolega, církevní historik Jaroslav Hrdlička, se v odhadech počtu lidí, kteří se při sčítání lidu přihlásí k řím­skokatolické, českobratrské a husitské církvi, trefil s odchylkou pouhých několika tisíc. Velice přesný odhad mu umožnila znalost církevních dějin 20. století a sledování základních informací z oboru sociologie náboženství a religionistiky. Ano, pro ty, kdo se alespoň trochu orientují ve zmíněných oborech, nebyly výsledky „náboženské otázky“ ze sčítání lidu 2011 nijak překvapivé.

Dvanáctá otázka v archu pro sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 byla nazvána „Náboženská víra“ a obsahovala výslovné upozornění, že „uvedení údaje není povinné“. Umožňovala tak tři typy odpovědí a jako čtvrtou možnost ponechání otázky bez odpovědi.

Téměř polovina neodpověděla

První ze tří typů odpovědí znamenala identifikaci respondenta s náboženskou institucí. Při zatržení odpovědi „věřící 
– hlásící se k církvi, náboženské společnosti“ ho formulář vedl k uvedení konkrétní instituce. Vysvětlivky mu jich nabízely na výběr 32; právě tolik totiž bylo ke 2. 11. 2010 subjektů, které jako církev či náboženskou společnost registrovalo Ministerstvo kultury. Ve vysvětlivkách se pak respondentovi dostalo ujištění, že může také co nejpřesněji napsat název té instituce, která nebyla registrována, a která se tedy na seznamu neobjevila. Tuto první možnost zvolilo 1 467 438 lidí (za děti ji samozřejmě zvolili rodiče), tedy téměř 14 procent obyvatelstva.

Druhou možností bylo identifikovat se s označením „věřící – nehlásící se k žádné církvi ani nábožen­ské společnosti“. Vybralo si ji 707 649 respondentů, což je téměř 7 procent. Celkově se tedy za „církevní“ i „necírkevní“ věřící prohlásili obyvatelé České republiky v počtu 2 175 087, tedy zhruba v jedné pětině (20,6 procent). Třetí možnost, zatržení výrazu „bez nábožen­ské víry“, zvolilo 3 612 804 lidí (34 procent). Zdaleka nejvíce bylo ale těch, kteří využili práva na tuto otázku neodpovědět: bylo jich 4 774 323, tedy téměř polovina (45 procent).

Vysoké procento těch, kteří na „náboženskou otázku“ neodpověděli, vzbuzuje samozřejmě pochybnost o úplnosti počtů v ostatních kategoriích; lze totiž předpokládat, že určitá část „věřících“ i lidí „bez vyznání“ nepokládá za nutné svůj postoj k náboženství sdělovat státu. Nasvědčoval by tomu fakt, že úbytek hlásí téměř všechny církve a náboženské společnosti, tedy i ty, které před deseti lety měly přírůstek a u nichž není důvod skutečný pokles členů předpokládat. Přírůstek v posledním sčítání mají v podstatě pouze velmi disciplinovaná, „vyzna­vačská“ církevní společenství (Apoštolská církev, Církev bratrská, Církev křesťanská společenství), u nichž bývá téměř náboženskou povinností se k víře a k církvi veřejně hlásit. Na druhé straně nemusí být zkreslení, dané vysokým počtem těch, kteří ne­odpověděli, nijak dramatické. Ukazuje to i minimální rozdíl mezi počtem adventistů podle vlastních statistik (7 490) a počtem těch, kteří se k Církvi adventistů sedmého dne přihlásili při sčítání (7 394). Je ovšem možné zase namítnout, že i adventisté tvoří „vyznavačskou“ církev, takže ani tento argument není jednoznačně průkazný.

Rychlejší pokles počtu příslušníků církví…

Počet těch, kteří se hlásí jako „věřící“, v posledních dvaceti letech rychle klesá; snížil se na méně než polovinu (ze 4 523 734 v roce 1991 na 2 175 087 v roce 2011, což je zhruba na 48 procent). Hlavní podíl na tomto výsledku má pokles počtu věřících, kteří se hlásí k určité církvi nebo náboženské společnosti, a to na méně než 33 procent jejich počtu v roce 1991. Tento pokles je způsoben především velkým „odlivem“ těch, kteří se hlásí ke třem největším českým církvím: Církvi římskokatolické (ŘKC), Českobratrské církvi evangelické (ČCE) a Církvi československé husitské (CČSH). Je přitom pozoruhodné, že v případě všech tří největších církví byl pokles počtu těch, kteří se k nim přihlásili, mezi lety 2001 a 2011 ještě rychlejší než mezi lety 1991 a 2001. V prvním svobodném období (1991–2001) zaznamenala ŘKC úbytek téměř 32 procent, ve druhém (2001–2011) pak ale o více než 60 procent na současných 1 083 899. K římským katolíkům se tedy oproti roku 2001 (kdy to bylo 2 740 780 lidí) přihlásila nyní méně než polovina respondentů. Podobně se zvyšuje „úbytek“ v případě ČCE a CČSH: v prvním desetiletí o 43, resp. 44 procent, ve druhém desetiletí pak o 56, resp. o 60 procent. Zvláště CČSH tak s počtem 39 276 pomalu ztrácí své postavení mezi třemi „velkými církvemi“ (čtvrtá největší církev – Pravoslavná církev v českých zemích – má stabilní počet cca 20 tisíc věřících), zatímco ČCE (51 936) si mírný odstup od menších církví ještě udržuje. Podobné schéma jako tři tzv. velké cír-
kve ve vývoji počtu těch, kteří se k nim hlásí, mají i další tři – podstatně menší – evangelické luterské církve, které v české společnosti působí: Evangelická církev augsburského vyznání v ČR, Luterská evangelická církev a. v. v ČR a Slezská církev evangelická augsburského vyznání. Toto schéma by bylo možné zjednodušeně vyjádřit heslem „při každém sčítání pokles zhruba na polovinu“.

Oproti trojici velkých církví a trojici luterských církví zaznamenávají malá a spíše netradiční společenství mírný růst. Projevil se především v roce 2001 u Apoštolské církve, Bratrské jednoty baptistů, Křesťanských sborů a u řady dalších. V roce 2011 bylo ale rostoucích malých společenství podstatně méně: kromě výše jmenovaných Apoštolské církve, Církve bratrské a Církve křesťanská společenství to byla ještě Církev řeckokatolická a Starokatolická církev v ČR. Z nejmenších společenství pak zaznamenalo relativně velký růst hnutí Hare Krišna a Scientologická církev. Značný růst můžeme také předpokládat u dvou společenství, u nichž chybějí údaje z roku 2001, protože oficiálně registrována byla později (obě shodou okolností roku 2007): k Ruské pravoslavné církvi se nyní při jejím prvním sčítání přihlásilo téměř 6 tisíc obyvatel, k Buddhismu Diamantové cesty téměř tři a půl tisíce.

Osobně se domnívám, že rychlejší pokles u velkých církví a „zastavený růst“ u většiny malých společenství je do značné míry způsoben nepříliš pozitivním postojem části obyvatelstva ČR ke sčítání lidu, který jsem zaznamenal v médiích i v soukromém styku, a z něj snad vyplývající neochotou odpovídat na „nepovinné“ otázky. Tento můj závěr se ovšem nezakládá na žádných datech.

…ale spíše těch deklarativních

Naopak velmi dobře podložený se zdá být závěr, který při různých příležitostech prezentoval Zdeněk Nešpor ze Sociologického ústavu AV ČR. Z výzkumu mezi lety 1992 a 2006 totiž vyplývá, že počet pravidelných návštěvníků bohoslužeb je prakticky ustálen na počtu zhruba 10 procent obyvatel ČR. Oproti výraznému poklesu počtu těch, kteří se k církvím hlásí, tedy počet těch, kteří nav­štěvují bohoslužbu nejméně jednou měsíčně, nijak neklesá. Zdá se tedy, že značný úbytek se týká především tzv. deklarativních věřících, tedy těch, kteří se „svou“ institucí příliš nežijí (jejich kontakt s církví se odehrává v půdorysu křest – svatba – pohřeb), ale hlásí se k ní ze společenských, rodinných či kulturních důvodů.

Pokles počtu deklarativních věřících je u nás patrně daleko rychlejší než v jiných evropských zemích. V novinářské zkratce bývá vyjadřován jako tzv. český ateismus; ve skutečnosti se ale jedná spíše o velmi výrazný odpor k náboženským institucím, především k velkým církvím a z nich hlavně k církvi majoritní, římskokatolické. Nedůvěra k institucím (včetně náboženských) roste po celém západním světě, jako české specifikum se však zdá být míra této nedůvěry anebo snad až nepřátelství nezanedbatelné části veřejnosti k nim. Jak je již lépe a podrobně popsáno jinde, kořeny tohoto tzv. českého ateismu patrně tkví v 19. století, kdy se u Čechů (například na rozdíl od Poláků) dostala do konfliktu náboženská identita (katolická) a národní identita (česká, tedy protirakouská, a kvůli sepětí rakous­kého trůnu s katolickým oltářem samozřejmě i protikatolická). Z tohoto konfliktu vyšlo vítězně češství a porážku utrpělo katolictví. V obdobích první republiky i vlády komu­nistické strany pak fundamentální nedůvěra české veřejnosti k majoritní církvi a distance od ní jen posílily a přesunuly se i na další církve. Pouze v několika málo obdobích byl tento negativní vztah k církvím nakrátko oslaben: například po změně režimu v roce 1989 měly některé církevní postavy aureolu odpůrců komunismu a mučedníků. To se patrně projevilo v počtu při sčítání lidu roku 1991, jehož výsledky pozitivně překvapily samotné církevní představitele. Tehdejší relativně vysoký počet věřících lze podle mne přisoudit právě deklarativním věřícím z politických důvodů. Výše připomenuté výsledky dalších sčítání je pak možné chápat také jako svědectví o návratu ke stereotypům posledních staletí nebo též jako svědectví o tom, že církve tento prchavý závan důvěry nedokázaly využít.

Víra ano, církev ne

Zatímco počet věřících, kteří se hlásí k některé z náboženských institucí, v posledních dvaceti letech strmě klesal, počet věřících, kteří si nezvolili žádnou z nabízených církví a náboženských společností, výrazně vzrůstal (jak je uvedeno výše, celkový pokles počtu věřících ovšem tento růst nezadržel). Věřících, kteří se přihlásili k „ostatním“ církvím a náboženským společnostem nebo tyto společnosti uvedli nepřesně, bylo v roce 1991 jen o něco málo více než 21 tisíc. O deset let později jich ale statistický úřad napočítal více než 196 tisíc, což znamenalo ohromný nárůst o více než devět set procent.

Výsled­ky posledního sčítání jsou pestřejší. Nabízených náboženských společností bylo podstatně více, a patrně také proto zůstalo v kategorii „jiných“ jen zhruba 53 tisíc respondentů. Kromě toho bychom však napočítali více než 100 tisíc „křesťanů“, „katolíků“, „protestantů“ apod., kteří žádnou „svou“ církev nejmenovali. Ještě více o problémech nezanedbatelného počtu věřících identifikovat se s konkrétní církví či náboženskou společností vypovídá nová kategorie (zavedená při sčítání roku 2011) „věřící – nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti“. Jak je již uvedeno výše, zvolilo ji více než 700 tisíc obyvatel.

Z těchto údajů vyplývá, že v České republice je nezanedbatelný a rychle rostoucí počet věřících, kteří mají určitý problém se zařazením k náboženské instituci. Někteří nechtějí nebo nedokážou „své“ společenství správně pojmenovat a ještě jiní se k žádnému konkrétnímu společenství nechtějí hlásit. Tento trend považuji za další důsledek výše zmíněné nedůvěry české společnosti k náboženským institucím. Možná až pro desetinu obyvatel České republiky je přijatelné být věřící, ovšem být součástí církve nebo jiného společenství přijatelné není. Je snad možné spekulovat o tom, že v této kategorii „věřících bez církve“ jsou někteří, kdo přestali být deklarativními, nebo dokonce i praktikujícími věřícími, a kdo se tedy se svým společenstvím rozešli. V této kategorii mohou být ale i „noví věřící“, kteří jsou součástí širokého a žádnou institucí neohraničeného hnutí Nového věku (New Age).

Příslušníci hnutí Nového věku ale většinou vnímají sami sebe jako „spirituální“. Svá přesvědčení obvykle neoznačují za náboženská, a necítí tedy vždy potřebu vyjadřovat, že jim „věří“. Například svůj nejběžnější sdílený předpoklad, totiž přesvědčení o existenci duchovní „energie“ (všeprostupující, kos­mické apod.), ostatně velmi často chápou spíše jako záležitost vědy než jako náboženství. Nemyslí ovšem „materialistickou“ vědu, jak ji dnes známe, ale třeba takový výklad poznatků současné kvantové fyziky, který jim tyto předpoklady potvrzuje. Mimořádně rozšířenou takovou koncepcí je u nás dejme tomu předpoklad existence kosmické energie reiki.

Jiným příkladem spirituální praxe, která je u nás mimořádně oblíbená, je jóga. Pro mnoho jogínů je ovšem těžko přijatelné uvažovat o sobě jako o hinduistech, natož o věřících. Jógu chápou často spíše jako univerzální nástroj duchovního rozvoje, který je v podstatě spíše náhodně spojen s indickým prostře­dím. Podobně i pro ty, kdo mnoho let praktikují buddhistické meditace, může být problém označit se za buddhisty (tedy „svázat se“ s jedním náboženstvím), natož pak přihlásit se k buddhismu při sčítání lidu. S takovými příklady by samozřejmě bylo možné pokračovat.

V české společnosti cítím v této souvislosti výrazný rozpor. Na jedné straně sleduji velkou oblibu ná­boženství – není to ovšem náboženství jedné instituce ani jedné tradice. Jsou to spíše jednotlivé náboženské prvky, individuálně spojované podle osobních preferencí. Tento „náboženský patchwork“ (a v tom je právě ten rozpor) se ovšem nenazývá „náboženství“, nýbrž raději „spiritualita“ a podobně. Pojem „náboženství“, sám o sobě hodně nejasný a problematický, s sebou nese jakýsi odér, a je tak až téměř nesnesitelně rozmlžen.

Právě kvůli tomuto rozmlžení se mi nezdá správné přisuzovat velkou váhu na první pohled překvapivě nízkému počtu těch, kteří o sobě prohlásili, že jsou „bez náboženské víry“. Bylo jich při posledním sčítání lidu 3 612 804, což jen zhruba 60 procent z počtu těch, kteří se před deseti lety (roku 2001) přihlásili jako ti, kdo jsou „bez vyznání“ (6 039 991). Nejedná se jistě o nějaký „ústup ateistů“, ale podle mého názoru jde spíše o výraz nejistoty ohledně toho, co vlastně náboženství a náboženská víra jsou. Umím si představit, že mnoho těch, kdo jsou osobně a soukromě přesvědčeni o tom, že existuje „něco mezi nebem a zemí“, se nechtějí nalézat ani mezi věřícími, ani mezi těmi, kdo jsou „bez náboženské víry“, a že tedy na otázku raději neodpoví (navíc pokud je výslovně uvedeno, že odpověď není povinná). Tak si ostatně vysvětluji i (opět na první pohled překvapivě vysoký) počet těch, kteří odpověď neuvedli. Oproti počtu těch, jejichž odpověď nebyla zjištěna roku 2001 (901 981), je jich více než pětkrát tolik (4 774 323).

Co příště?

V tomto ohledu sčítání lidu – zdá se mi – poněkud zklamalo. Dvanáctá otázka obsahuje pouze pojmy, které jsou v západních společnostech až příliš svázány s křesťanskou tradicí (církev, víra) a které u velké části českých mluvčích asociují všeobjímající komplexnost a uzavřenost jakéhosi názorové­ho systému (náboženství). Považuji za promarněnou příležitost, že sčítací arch nenabídl přihlášení k aktivnímu duchovnímu životu bez vazby na víru a na to, co je běžně nazýváno jako „náboženství“. Taková možnost by patrně musela obsahovat dnes populární slova „spiritualita“ nebo „spirituální“.

Není ale jisté, zda Český statistický úřad bude mít šanci formulovat v roce 2021 „náboženskou otázku“ prozíravěji. Vzhledem k odmítnutí odpovědi u téměř poloviny respondentů možná příště už žádná obdoba dvanácté otázky z roku 2011 ani nebude.

Zdeněk Vojtíšek
Autor (nar. 1963) je vedoucím Katedry religionistiky na HTF UK a šéfredaktorem čtvrtletníku Dingir.