Máme s muslimy stejného Boha?

Vydání: 2015/50 Svatý rok milosrdenství začíná!, 8.12.2015, Autor: Tomáš Halík

Příloha: Perspektivy 50

Nedávné teroristické útoky ve Francii znovu rozvířily diskusi o vzájemném vztahu křesťanství a islámu. Jsou si nesmiřitelnými konkurenty, nebo mohou nalézt cestu ke vzájemnému porozumění?
 
Během své nedávné návštěvy Středoafrické republiky papež František navštívil mešitu.Snímek ČTK
 
ÚHEL POHLEDU Mons. Tomáše Halíka
 
V dnešní situaci je dobré si uvědomit a stále připomínat: hlavním cílem sekty, která si říká Islámský stát, je něco ještě daleko nebezpečnějšího než jejich vražedné útoky a zabíjení nevinných, to jsou jen prostředky. Jde jim o vyvolání války mezi islámem a Západem. Chtějí na svou stranu získat 1,6 miliardy obyvatel islámského světa tím, že jim namluví, že Západ nenávidí islám, že nebojuje proti extremistům, nýbrž proti islámu jako takovému a proti všem muslimům.
 
Všichni ti na Západě, kdo nevidí zásadní rozdíl mezi extremisty a islámem, jsou vítanými spojenci islamistických extremistů a ti se z nich radují ještě více než z evropských pomatenců, kteří vstupují do jejich řad. Válku s islamistickými extremisty nemůžeme vést jen zbraněmi, je to také a především válka idejí, psychologická válka – a zde je třeba zásadně odporovat „islamobijcům“, kteří z hlouposti významně nahrávají islamistické propagandě.
 
Válka proti extremistům by byla beznadějná, kdyby se arabským extremistům – a jejich ideovým dvojčatům typu pana Konvičky, kteří podobně černobíle vnímají svět – podařilo skutečně vehnat islámský svět (a také uprchlíky v Evropě) do náručí extremismu, totiž přesvědčit je, že Západ muslimy a islámskou kulturu jako celek nenávidí. Pak by nás čekala válka nikoli mezi extremistickou sektou a civilizovaným světem, nýbrž mezi dvěma mocnými civilizacemi, světová válka, jakou dějiny ještě nepoznaly. Nejdůležitějším zdrojem naděje je fakt, že zatím většina muslimů a všechny významné náboženské autority islámu tzv. Islámský stát a jeho řádění odsuzují – ale to se může změnit.
 
Náš Bůh je Pánem všech
 
Máme-li s muslimy „stejného Boha“? Kdo na tuto otázku odpoví negativně, prokazuje nejen elementární neznalosti dějin kultury a náboženství, ale také naprostou neznalost křesťanského vyznání. Jako křesťané vyznáváme víru „v jednoho Boha, otce všemohoucího, stvořitele nebe i země“, Boha všech lidí – nikoli nějakého zvláštního kmenového bůžka pouze křesťanů či katolíků, jednoho exempláře bohů, vedle něhož by byl jiný, cizí bůh muslimů, Židů apod. Navíc patříme s muslimy a Židy do jedné rodiny monoteistických „abrahámovských“ náboženství.
 
Samozřejmě jsou mezi těmi náboženstvími, ale i uvnitř nich, rozdílné teologické koncepce, způsoby chápání a popisování Boha, že tam najdeme nejen stejné či podobné, ale i odlišné příběhy. To jen mystikové všech těchto tří náboženství vědí a říkají, že Bůh se stejně vymyká možnostem jakéhokoli popisu lidskými slovy a kategoriemi.
 
Korán mluví o Ježíšovi a jeho panenské matce s velkou úctou, nás ovšem dráždí, že o něm mluví v důležitých věcech jinak než naše tradice a naše posvátné texty. Muslimové nám dělají přesně to, co jsme my křesťané po tisíciletí dělali Židům: také jsme Židům říkali, že my jejich Bibli (kterou jsme nazvali „Starý zákon“) rozumíme jinak – a samozřejmě na rozdíl od nich správně, že jen my víme, koho přesně měli na mysli proroci a žalmisté, apod. Také my jsme považovali židovství za pouhý vývojový předstupeň našeho náboženství, za náboženství, které je tím naším nahrazeno – a někdy s pocitem (s tragickými důsledky), že nejen židovská víra, ale i Židé jsou už „nahraditelní“. Přesně to si myslí mnozí muslimové o nás a našem náboženství.
 
Mezináboženský dialog není jen intelektuální hra, ale směřuje k revolučnímu obratu ve vzájemném nahlížení bez těchto nebezpečně druhé degradujících schémat. Když nám někdo cituje z Koránu nikoliv to, co je tam krásného a moudrého, nýbrž jisté strašné věty, měli bychom pokorně vědět, že možná ještě horší věty jakožto Boží příkazy můžeme najít v Bibli: blahoslavení těch, kdo malým dětem nepřátel roztříští lebky o skálu, či příkaz ke genocidě nepřátelských kmenů včetně nemluvňat, co močí na skálu.
 
Proč nejsem muslimem
 
Mám mnoho důvodů, proč jsem katolíkem, a ne muslimem – a jeden z hlavních je rozdíl v přístupu obou náboženství k posvátným textům. Křesťané, alespoň ti, kteří mají určité náboženské vzdělání, vědí o různých (např. alegorických) způsobech výkladu Bible už od starověku, a zejména od osvícenství. Vědí, že Bibli je možné chápat buď vážně – anebo doslova. Primitivní doslovný výklad fundamentalistů, kteří ignorují, že mnohá místa v Písmu jsou odrazem kulturně-dějinného prostředí autorů, nikoli přímým diktátem „shůry“, vede k tomu, že si do biblického textu neuvědoměle promítají představy své doby. Naopak brát Bibli vážně znamená pracovat s ní důkladně, teologicky, vědět, že celé dějiny teologie, církev a učitelský úřad nejsou zbytečné věci, že stojí ve službě Písmu a biblický text interpretují v historických souvislostech.
 
Tímto kritickým způsobem ovšem muslimové ke Koránu běžně nepřistupují, chápou ho většinou nehistoricky a doslovně, což může mít velmi neblahé důsledky. Ale přiznejme si, že mnoho křesťanů dosud přistupuje k Bibli jako muslimové ke Koránu. A vězme také, že naopak i mezi muslimy se začíná šířit umění historicko-kritického výkladu Koránu. Nedávno zaznělo velmi významné slovo nejvyššího představitele univerzity Al-Azhar („Vatikánu“ sunnitského islámu), že je třeba takto nově přistupovat ke Koránu a učit tak imámy, zejména ty, kteří působí na Západě, a zároveň jasně odsoudit zneužívání islámu k šíření politického extremismu. To ještě před několika lety, kdy jsem Al-Azhar navštívil, nebylo myslitelné.
 
Černobílá schémata
 
Máme-li zabránit tomu, aby válka s teroristy přerostla ve „válku civilizací“ a sebevraždu lidstva, musíme proti předsudkům a černobílým „obrazům nepřítele“ postavit znalost a úsilí o porozumění, které je nezbytným předpokladem soužití. A to, že Evropa – také v důsledku demografické krize a krize rodiny v „křesťanském“ světě (na rozdíl od muslimského) – bude všekulturní, ať se nám to líbí, či ne, je zkrátka fakt, který je třeba vzít na vědomí.
 
Předsudkům se daří z mnoha důvodů zvláště v naší zemi – také proto, že s muslimy prakticky žádné přímé zkušenosti nemáme a náboženské vzdělání Čechů je zcela tristní, bohužel i mnoha křesťanů. Ozývají-li se nejen na shromážděních neofašistů, ale i v křesťanských chrámech výroky, že křesťanství má Boha lásky a milosrdenství a islám jiného Boha, nelítostného Boha nenávisti, že křesťanství je náboženství života a islám náboženství smrti, je třeba jasně říci, že tyto výroky jsou nejen z odborného teologického a religionistického hlediska naprosto neudržitelné, že jsou dokonce na hranici trestného činu podněcování k nenávisti, nýbrž že jsou především nesmírně společensky nebezpečné. Takové populisticky líbivé emotivní generalizace a démonizování druhých, kteří tu s námi budou žít, by žádný morálně a odborně odpovědný člověk neměl vypustit z úst.
 
Je příznačné, že se to děje v době, kdy církev vzpomíná padesáté výročí dokumentu II. vatikánského koncilu Nostra aetate, který ve vztahu k muslimům cituje výrok papeže Řehoře VII. ze 7. století, že „věříme a vyznáváme jediného Boha, třebaže různými způsoby“.
 
Tedy: Nevěřme těm, kdo nám chtějí namluvit, že „náš“ Bůh je bohem mezi jinými bohy, kdo tvrdí, že Allah (jméno pro Boha v arabštině, blízké aramejštině, jazyku Ježíšovu) je jakýsi konkurenční „jiný Bůh“. Nevěřme těm, kdo nevidí rozdíl mezi islamismem a islámem, kdo tvrdí, že jsme ve „válce s islámem“ – toto nahrávání propagandě islamistů se totiž může stát „sebenaplňujícím proroctvím“. A pak Bůh, jediný Bůh nebe i země a všech lidí (ať už mu říkáme God, Gott, Dieu, Bog, Eli, či Allah) nechť je s námi!
 
Autor je teolog.
 
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Názory, Články



Aktuální číslo 22 24. – 30. května 2016

Brno dostává pomocného biskupa

Od soboty 21. května má brněnská diecéze nového pomocného biskupa. Stal se jím Mons. Pavel Konzbul.

celý článek


Nejmladší diecéze v Česku slaví

Mezi diecézemi v České republice je ta ostravsko-opavská mladá slečna – slaví teprve dvacetiny. Církev však na jejím území žije už stovky let. Rozvíjela se tu v různosti…

celý článek


Utichlo napůl české srdce nuncia

Symbolicky na svátek českého národního patrona sv. Jana Nepomuckého utichlo srdce kardinála Giovanniho Coppy.

celý článek


Gondoliér čelí životu vestoje

Benátští gondoliéři přivezli na letošní Svatojánské slavnosti Navalis gondoly typu caorlina, typické zpěvy, víno a sardinky. V rozhovoru pro KT jejich předsedkyně SILVIA…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay