Ježíš nám dává sám sebe beze zbytku

Vydání: 2017/24 Večer, který pomáhá překonat bariéry, 13.6.2017, Autor: Zdeněk Jančařík

Příloha: Perspektivy 24

Ve čtvrtek po svátku Nejsvětější Trojice si připomínáme slavnost Těla a krve Páně. V roce 1264 ji zavedl papež Urban IV. a od patnáctého století se také rozšířil zvyk pořádat procesí Božího těla. Podstata tohoto svátku nespočívá v okázalých formách jeho vnější podoby, nýbrž ve vědomí, že náš Pán je blízko.


Podle lámání chleba učedníci poznávají Ježíše v Emauzích (viz Lk 24,30-31). Ilustrační snímek Shutterstock

Janovo evangelium nenabízí popis Ježíšovy poslední večeře, ale v šesté kapitole ho nahrazuje Ježíšovou eucharistickou řečí a rozhovorem s učedníky, který bývá nazýván „galilejská krize“. Po Ježíšových slovech „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56) se od svého mistra odvrátí většina učedníků a zůstane jich jen posledních dvanáct.

Tělesnost chleba

Kdykoli se v Janově evangeliu, které je biblisty považováno za chronologicky poslední, mluví o Ježíšově těle (řec. sarx) či o chlebě, je třeba zpozornět. Chléb a tělo se mísí, těsto chleba jako by se stávalo „masem těla“.

Jeden z velkých esejistů německého jazyka Elias Canetti ve svých nenápadných zápiscích z orientálního světa, které napsal po své poznávací cestě v šedesátých letech minulého století, popisuje „tělesnost chleba“, placek, které se dodnes vyrábějí v zemích Blízkého východu: „Někdy mezi nimi (chleby) seděla mladá žena; chleby vypadaly na ni příliš kulaté, jako by je neupekla ona... Čas od času sáhla pravou rukou po jedné placce, vyhodila ji lehce do výše, zase ji chytla, trochu zakymácela rukou, jako by ji potěžkávala, několikrát ji poplácala, že to bylo slyšet, a po tomto plácání ji opět položila zpátky na ostatní placky. Tak se nabízel ke koupi sám chléb, jeho čerstvost, jeho váha, jeho vůně. Na těchto chlebech bylo něco nahého a vábivého, vložily to do nich přičinlivé ruce žen, na nichž kromě očí nebylo nic odhaleného...“ (Hlasy z Marrákeše).

Obraznost Canettiho asociativního popisu naznačuje, že chleby se podobají rukám i tělesným proporcím žen, které je pečou, že chleby jsou vlastně zobrazením těchto zahalených žen, z nichž divák nebo poutník vidí pod nikábem jen jejich černé oči. Ty chleby jsou ve spisovatelově fantazii něčím jiným, než za co se na první pohled vydávají.

Kdo jí, nezemře navěky

Vrátíme-li se k Ježíšovým řečem o chlebě a těle, zjistíme, že ten chléb (tělo) má zvláštní vlastnosti, které přímo odkazují k němu samému. Chléb v jeho rukou se proměňuje, on ho láme a dává svým učedníkům nejen jako symbol, ale jako sebe samého. Podle lámání ho poznávají učedníci při setkání se Zmrtvýchvstalým v Emauzích (Lk 24), už předtím je Ježíš doslova lámán na kříži a jeho zlomené tělo ukládají učedníci do hrobu, jako by tam ukládali ještě horký chléb zabalený do plátna, který se zítra stane pokrmem.

To, co Ježíš nabízí za pokrm svým učedníkům, není jen tělo, ani jen chléb. Spor s učedníky se týká jeho osoby, jeho mesiášského nároku, i když to třeba učedníci na první pohled nechápou. Apoštolové při poslední večeři a posléze při eucharistické hostině nebudou jíst ani chléb, ani tělo, ale jeho samého, Ježíše Krista, Mesiáše, který za ně a „za všechny“ položil svůj život, vydal sám sebe. V tomto pokrmu bude zahrnuto už i jeho zmrtvýchvstání, celá jeho existence.

Při galilejském sporu učedníků s Ježíšem u Cesareje Filipovy nešlo jen o pohoršení kvůli pomyslnému „kanibalismu“, ale především o mesiášský nárok.

Jak měl Ježíš upozornit učedníky na budoucí eucharistické slavení, na skrytý smysl přijímání svého těla a krve, než šokem, přímým sporem o to, co bylo mnoha Židům nejdražší – tedy o nový výklad Zákona a rituálních předpisů? On je chléb, který „sestoupil z nebe“ (Jan 6,58), nová mana, nový Mojžíš, zcela nový pokrm. Kdo „jí tento chléb, nezemře navěky“ (Jan 6,59).

P. Zdeněk Jančařík. Autor je ředitelem salesiánské komunity v Brně-Žabovřeskách

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 25 20. – 26. června 2017

Chléb života, jenž uzdravuje paměť

„Ať nás tento ‚Chléb jednoty‘ uzdraví z ambice ovládat druhé, z chtivosti hrabat pro sebe, z rozněcování nesouhlasu a ze šíření kritik; ať v nás vzbudí radost...,“…

celý článek


Lidová zbožnost do muzea nepatří

O tradičních podobách zbožnosti ve světě zvýšené mobility, prudce se rozvíjejících informačních technologií a všudypřítomné masové kultury hovoříme s pastorálním…

celý článek


Čínský kardinál proti kompromisům

Kardinál Joseph Zen Ze-kiun SDB, emeritní hongkongský biskup (85), navštívil v uplynulých dnech Prahu. Někdejší člen papežské komise pro otázky čínské církve je na…

celý článek


Milujeme, protože jsme milováni

Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ustanovil v roce 1856 papež Pius IX. na pátek po druhé neděli po Seslání Ducha Svatého. Úctu k božskému Srdci Páně šířila…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay