Jazyku lásky rozumějí všichni

Vydání: 2018/26-27 Putování za sv. Cyrilem a Metodějem, 26.6.2018

Příloha: Perspektivy 26-27

U příležitosti svátku mistra Jana Husa se brněnský biskup Církve československé husitské zamýšlí nad otázkou: Jak dnes získávat lidi pro Boží království?


Apoštolové mají od Ježíše pověření stávat se rybáři lidí. Snímek Pixabay

Otázka hodná Hamleta. Přesnou odpověď se zaručeným postupem nám nikdo nedá. Ve hře je totiž několik faktorů: naše úsilí, vnitřní připravenost lidí, společenská nálada a samozřejmě základní ingredience Boží milosti. Výsledek je závislý na součinnosti všech, a proto je vždy nejistý. Ale přesto je naším úkolem Boží zvěst ohlašovat (viz Mk 16,15).

Nechodíme do kostela

Stává se to často: volá mi nějaký mladý muž, že se chtějí se svou snoubenkou brát, jestli bych je neoddal. Po pár větách dodá: „Ale jsme nevěřící.“ První přirozená reakce je nasnadě: „Když jste nevěřící, běžte na matriku, my konáme pouze obřad křesťanský.“ To ale neudělám a řeknu jim, že uvidíme, a domluvím si s nimi setkání. Pro začátek to není málo, vždyť dva mladí lidé – ve společnosti, kde slovo křesťan vyznívá skoro jako nadávka – sami kontaktovali kněze a jsou ochotni dokonce přijít na faru.

Při setkání vyjde najevo, že slečna je dokonce pokřtěná. Otevřu rozhovor na téma víry. Zajímá mě, v co vlastně věří. Po pár minutách je jasné, že tito dva nejsou žádní umanutí ateisté, ale vnitřně krásní lidé, kteří mají ušlechtilé ideály, morální a hodnotový systém a chtějí světu přinášet dobro. Ona věří v Boha, protože má osobní zkušenost, on neví, spíš hledá, ale myslí si, že něco nad námi je.

Ptám se jich, proč mi tedy řekli, že jsou nevěřící? Odpověď je povětšinou stejná: „No, nechodíme do kostela.“

Proč se lidé, kteří mají svou víru nebo jsou hledající, označují za ateisty? Proč se přidávají spíš k druhé straně než k táboru věřících? Proč při podobných rozhovorech často vyplave na povrch jejich domněnka, že křesťané věří v jakéhosi roztomilého (antropomorfního) „Boha“ – dědečka na způsob Jiřího Bartošky v pohádce Anděl Páně? Proč dosud nezaslechli, že je to lež a že křesťanská víra je těmto představám na míle vzdálená? Neděláme my věřící něco špatně?

Zvěstujeme živého Boha?

Proto za prvořadou věc při hlásání evangelia považuji, abychom zvěstovali živého Boha (Jer 10,10), Tvůrce všeho (Gn 1,1), věčně Svatého (Lv 11,44), Pána zástupů (2 Sam 7,27), kterého nikdo nikdy neviděl (Jan 1,18), Boha, který je nekonečnou a bezpodmínečnou láskou (1 Jan 4,16). Je svrchovaný a nedosažitelný (transcedence) přesto, že je nám tak blízký a milující (imanence). Nebudeme-li věrnými svědky živého Boha, vše je předem marné a ztracené. Na tuto skutečnost poukazuje také Kateřina Lachmanová ve své útlé knížce Karikatury Boha (KNA 2014), kde představuje celou plejádu pokřivených pohledů na Stvořitele.

Bůh je láska, Bůh je nekonečný, Bůh je věčný, Bůh je svatá Trojice. Ale přesto pro nás zůstává nedozírným Tajemstvím. Stačí se začíst do textů církevních otců: Atanáše Alexandrijského, Řehoře z Nyssy, Augustina, Dionýsia Areopagity a ztratíme chuť na plané mudrování a vytváření si jakýchkoli naivních představ o Bohu. Nejvyšší nestvořené Světlo nelze „zkoumat v laboratoři“ nebo si na něj dělat nárok. Za celou řadu hlubinných teologů a mystiků to krásně vyjádřil Tomáš Akvinský: „Vrcholem lidského poznání Boha je toto: vědět, že Boha neznáme.“ Mystici také mluví o „Nevysloveném“, „Skrytém“ či „Nepoznaném“.

Když k těmto pokorným vyznáním připojíme jako kontrast všechno to naše „kamarádíčkování“ a „pánbíčkaření“, kde „Bůh“ vystupuje jako loutka v našich rukou, hned je jasné, kde problém vzniká. Je zajímavé, že i sekulární lidé mají o reálného Boha zájem, touží ho hledat a vnímat jeho znamení. S nadsázkou můžeme říct, že je pro ně přitažlivý, vždyť jsme všichni psychosomatické bytosti – i ateisté jsou stvořeni k Božímu obrazu a mají ho v sobě. Na druhé straně, karikatury Boha člověka věřícího i nevěřícího odpuzují.

Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

JURAJ JORDÁN DOVALA. Autor je brněnský biskup Církve československé husitské

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 29 17. – 23. července 2018

Rekordní charismatická konference v Brně

Rekordních 7 830 lidí všech generací, z toho 1 416 dětí, hledalo po čtyři dny „svou sílu u Pána, v jeho veliké moci“, jak znělo motto letošní Katolické charismatické…

celý článek


Zkratkou přes františkánské ticho

Po staletí v nich mniši meditovali či pěstovali bylinky. Teď slouží všem. Přestože některé klášterní zahrady už svou původní funkci ztratily, jsou plné života.

celý článek


Spiritualita ve filmu

Kde se bere v člověku zlo a kde člověk naopak nachází sílu zvládat obtížné životní situace? Tyto a mnohé další ožehavé otázky se objevily v řadě filmů na letošním…

celý článek


Svět, ve kterém můžete vidět „srdcem“

Vyhledávají staré lidi, kterým hrozí samota. Vracejí radost tam, kde hrozí stereotyp a kde dny začínají splývat. Chodí jim dělat společnost, zpívají si s nimi, povídají,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay