Jako voják šel tam, kam byl povolán

Vydání: 2011/11 Postní jídelníček, 10.3.2011, Autor: Tomáš Halík

Příloha: Perspektivy

Oto Mádr se významně podílel na nebývalém vzrůstu morální autority cír- kve na konci osmdesátých let. I když ho většina lidí znala jako zkušeného a nebojácného praktika a organizátora, nesporně patřil k našim předním teologickým myslitelům – jeho stať Modus moriendi církve je skutečnou perlou a jedním z nejlepších pokusů teologicky interpretovat zkušenost naší církve v době totality. Tehdy byl i hlavním organizátorem a duší katolického samizdatu a jedním z hlavních realizátorů podzemních kurzů a seminářů.

Jeho vášní a zároveň charizmatem bylo organizování a propojování lidí. Stále tkal konspirační sítě, připravoval a plánoval, sbíral a vyhodnocoval informace. Dělal to prý i ve vězení, když mu hrozil trest smrti, a pak celá léta v „ilegalitě“ do roku 1968. Během Pražského jara se ukázalo, že je prakticky jediný, kdo má dokonalý přehled o situaci a „kádrových rezervách“, kdo je sám připraven a má věci do detailu promyšlené. Ujal se organizování vydavatelské i vzdělávací činnosti, stal se hlavním poradcem biskupského sboru, jako šedá eminence koordinoval prakticky veškeré dění v církvi. Kromě toho začal přednášet na teologické fakultě a byl jedním z prvních, kdo opatrně, ale fundovaně a systematicky začal kandidáty kněžství seznamovat s bohatstvím nových důrazů pokoncilní teologie. Když měl nastoupit do duchovní správy, šel jako voják tam, kam byl poslán.

Neúnavný organizátor

Když byl po sovětské okupaci vypuzen z fakulty a ocitl se na listině nežádoucích a sledovaných, ještě stačil velkoryse nabídnout zaměstnání varhaníka pronásledovanému Milanu Machovcovi, kdysi průkopníku marxisticko-křesťanského dialogu. Asi právě to ho stálo odsun na zastrčenou faru v Dolním Žandově. Později, už zcela mimo duchovní správu, se stal hlavním organizátorem a duší rozsáhlého katolického samizdatu a jedním z hlavních realizátorů různých podzemních kurzů a seminářů. Především díky Mádrovi se i v nejhorších letech husákovské normalizace často s obrovským rizikem a nasazením podařilo zajistit v pražských i mimopražských bytech sérii přednášek předních světových teologů, kteří přijížděli inkognito jako turisté. Někdy kolem roku 1983 mě Oto Mádr přizval k redigování podzemního časopisu pro křesťansky orientované psychology, psychiatry a psychoterapeuty, který pak začal vycházet pod názvem řeckého písmene „psí“. A vzápětí mne přizval k svým dalším plánům. Ačkoliv jsme se po roce 1968 téměř nestýkali, byl o mně velice dobře informován – myslel si, že jsem kněz a jezuita. Když se věci oboustranně vyjasnily, prozradil mi, že formuje poradní centrum, které by v církvi připravilo nový kurz odpovídající rýsujícím se novým potřebám. Šlo o to, vytvořit jakýsi mozkový trust pro kardinála Tomáška, kterého bychom prý pro jeho stáří a dosavadní opatrnost neměli odepisovat – vždyť v několika případech se ukázalo, že je ochoten se tichou diplomacií zastat pronásledovaných kněží. A bude-li mít patřičné zázemí spolehlivých a kompetentních spolupracovníků, mohl by se odvážit jít ještě dál. V tomto sboru by měli být zastoupeni představení největších mužských řeholí působících v ilegalitě, pár klíčových kněžských postav za jednotlivé diecéze a pár teologicky „otevřených hlav“, jako je Josef Zvěřina, redaktoři nejvlivnějších samizdatových periodik a jiných aktivních katolických kruhů. Půjde tedy o důležité propojení „nadzemních“ a „podzemních“ církevních struktur. Pokusíme se v prvé řadě zmapovat celkovou situaci, překonat roztříštěnost, a není-li tu biskupská konference, která by život církve řídila, „podívat se na věci z jakéhosi episkopálního celkového pohledu a výhledu“.

Rozdělování úkolů

Postupně se vytvořilo několik pracovních skupin. Nejdůležitější měla krycí jméno „Senior“, aby se odlišila od studijního semináře mladých teologů, který měl název „Junior“. „Senior“ se pak stal opravdovým štábem církevního oživení před rokem 1989: kromě Mádra a Zvěřiny tam přicházeli také Beno Beneš, Dominik Duka, Inocent Kubíček, Aleš Opatrný, František Petrík, Hugo Pitel, Bruno Sklenovský, Vít Tajovský, Ladislav Vik, Miloslav Vlk, Ladislav Vyterna a já. Scházeli jsme se v různých bytech, začínali vždy po vstupní modlitbě „panorámou“, přehledem informací o situaci, pak následovala porada a rozdělování úkolů. Později se vytvořila užší trojice, Zvěřina, Mádr a já pro nejbližší kontakt s kardinálem; mně připadala většinou úloha vypracovávat návrhy textů kardinálových otevřených listů vládě a některých kázání. Na některých textech, jimž pan kardinál vtiskl vážnost svým podpisem, jsme pracovali společně a jeden z nejvážnějších, kardinálovo první prohlášení k událostem 17. listopadu, vzešlo z Mádrova pera. – Kromě této kněžské skupiny vznikla později jakási „druhá komora“, kde převažovali laici: sem chodili Václav Benda, manželé Freiovi, Oto Mádr, Radomír Malý, Václav Malý, Radim Palouš, Josef Plocek, Václav Vaško, Josef Zvěřina a já. Mádr byl nejdůležitější z těch několika lidí, kteří v rozhodujících chvílích stáli kardinálu Tomáškovi nejblíže po boku, a právě jemu proto patří největší zásluha na onom nebývalém vzrůstu morální autority církve koncem osmdesátých let. Byť své nejlepší síly věnoval prakticko-organizačním věcem, byl zajímavý i jako teologický myslitel – především jeho stať Modus moriendi církve považuji za skutečnou perlu a jeden z nejlepších pokusů teologicky interpretovat zkušenost naší církve, a uvést ji tak do světového kontextu.

Jsme na frontě…

Mádr patřil k lidem, kteří naprosto nehledí na nebezpečí, natož na své osobní zájmy a výhody. Pracoval přesně a výkonně jako stroj, žil neuvěřitelně asketicky a kohokoliv, kdo projevil zájem o jeho osobní trampoty, odbyl mávnutím ruky: o tom se nemluví. Byl ukázněný, a proto mohl vyžadovat kázeň a kvalitu od všech svých spolupracovníků. Nakolik se v pracovní sféře jevil až strojově nelidský, dokázal být lidský a velkorysý, když se na něj někdo obrátil jako na kněze se svými osobními, často velmi komplikovanými a delikátními problémy. Dovedl přesně a strategicky myslet, realisticky odhadovat situaci a možnosti lidí. S puntičkářskou přesností analyzoval texty, které dostával pro samizdat, a vždy odhalil jejich slabá místa. Díky jeho kritice jsem se postupně naučil číst vlastní texty kritičtěji a trochu srozumitelněji se vyjadřovat. V době, kdy policie provedla velikou razii proti katolickému samizdatu a zavřela řadu lidí, padla na mnohé z nás tíseň a byli jsme v šoku. Čekali jsme, co bude dál. Druhý den se objevil Oto Mádr ve velmi dobré náladě. Pravil: „Jsme na frontě, takže jsou i ztráty. Pokračujeme dál. Nejdůležitější je dát jim signál, že nás nezastrašili. Jsi ochoten se něčeho dalšího ujmout? Za ty lidi, co jsou ve vězení, se budeme modlit. Ono to ale není tak špatné, jistě jim to prospěje a bude k něčemu dobré.“ Když jsem si uvědomil, že to říká člověk, který v žaláři čekal na trest smrti, byl odsouzen na doživotí a strávil v kriminále řadu let, bylo mi jasné, že z jeho perspektivy vypadá svět úplně jinak. Jeho odvaha a porozumění byly velkou pomocí a povzbuzením. Jeho asketické zaměření na činnost pro církev a zanedbávání všech příjemností života bylo až neuvěřitelné. Zpravidla odmítal veškeré pohoštění a požadoval pouze teplou vodu. Ve dnech, kdy byl velice dobře naložen, si do ní dával trochu citronu. V poklusu na schodech do metra žvýkal suchou housku. Vzpomínám si na jednu konspirační schůzku, kam někdo přišel se zprávou, že nás hlídá policie, která může záhy přijít a zajistit nás. Josef Zvěřina, pro něhož se policejní výslechy staly téměř oblíbeným sportem a vždy je humorně komentoval, se šel podívat na balkon. Před domem skutečně chodili podezřelí lidé. Mádr mezitím organizoval, co se bude dělat, až přijdou, kdo zlikviduje písemnosti, co budeme říkat při výslechu, a přitom doprostřed stolu začal rovnat chlebíčky a květiny. Měli jsme shodně vypovídat, že slavíme narozeniny. Právě když natřásal kytici, vrátil se Zvěřina z balkonu a naprosto šokován říkal: „Oto, co to děláš?“ Mádr mu to vysvětlil a Zveřina řekl: „Aha, tak to chápu, když to je z konspiračních důvodů. Já už myslel, že máš rád kytky!“

Člověk v pozadí

Ale nejdůležitější svědectví, které musím vydat, je jiné. Když jsme s některými zahraničními profesory teologie, kteří u nás tajně přednášeli, hovořili o možnosti, aby dvěma nejvýznamnějším představitelům podzemní církve a teologie Zvěřinovi a Mádrovi byl na jedné zahraniční univerzitě udělen čestný doktorát, Mádr se to dozvěděl, navštívil mne a zcela důrazně pravil: „Ten doktorát musí dostat jen Zvěřina. On je symbolem, on má být vidět, ta věc se nemá tříštit a tím zeslabovat, já rozhodně musím zůstat v pozadí.“ Viděl jsem, že to myslí naprosto vážně, a tehdy – víc než kdy jindy, kdy se rovněž mistrovsky a chrabře osvědčil – mi před očima vyvstala jeho nesporná mravní a duchovní velikost. Po událostech roku 1989, k nimž významně přispěl, byl Oto Mádr nespravedlivě odstaven: nebyl pozván, aby se vrátil na teologickou fakultu, a ani nově vzniklou biskupskou konferencí nebýval už tak často tázán o radu a názor. Nesl to mlčky a statečně, ale těžce. Připomínalo to trochu osud Winstona Churchilla po vyhrané válce. I já, který jsem mu byl tak blízko, jsem byl příliš vtažen do tisícerých povinností a mnoha cest, takže jsme se vídali méně často, což si dodneška vyčítám.

Mádrovo životní poselství

Na olomouckých Dnech Josefa Zvěřiny v roce 1996 dojemně pozdravil své žáky a teology střední generace s tím, že je vděčný, že se dočkal chvíle, kdy česká teologie znovu ožívá. Opravdu jsem mu přál tento okamžik naplnění, protože vím, jak je u aktivních lidí nesnadné rozpoznat okamžik, kdy mohou předat svou úlohu mladším. Nemohu zamlčet, že v následujících desetiletích došlo i k určitému odcizení mezi starým učitelem a některými jeho žáky. Během svých dlouhých, už stářím poznamenaných proslovů na společných schůzkách stále opakoval jedno téma: držme v teologii „zlatý střed“ mezi konzervatismem a progresismem. Připomínalo mi to tenkrát stařičkého apoštola Jana, který v závěru svého života stále jen opakoval „miláčkové, milujte se“. To, co někteří u apoštola hodnotili jako projev stařecké slabosti, bylo ve skutečnosti jádrem jeho celoživotního poselství. A tak dnes vidím i toto volání starého přítele po zlatém středu jako výzvu k lásce, lásce k církvi a lásce i v církvi, přes všechny hranice neporozumění a různost důrazů. A právě této jeho výzvě bychom rozhodně měli zůstat věrní. Oto Mádr si zaslouží, aby na něj česká církev a česká společnost nikdy nezapomněla.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay