Imitatio Christi dnes - Alexandr Meň

Vydání: 2004/51 Vánoční dvojčíslo, 16.12.2004, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Imitace, imitátor – slova, která dnes působí nechvalně. Výraz, jehož autorem je Tomáš Kempenský, raději překládáme jako následování Krista. Nesnadný úkol, který je však esencí životního poslání křesťana. Ať se nám daří, či nedaří, bez tohoto vědomí – nebo bez jeho občasného záblesku – jsme „mimo“. Co platno osvícené pranýřování pochybení instituční církve, jejích afér atd., pokud se právě tento impulz vytratil?

Tu výzvu vyslyšel a plně přijal ruský Žid Alexandr Meň (1935–1990). Když byl ještě dítětem, konvertovala jeho židovská maminka k pravoslaví. Samotný její příběh je podivuhodný. Nechala synka pokřtít. On pak zvolna dozrával – zdánlivě tápavě, ale z hlediska „prozřetelnostního“ neomylně – ke kněžství. Přes všechny naše nedávné historické peripetie je nám v Česku ruská skutečnost vzdálená, ne-li cizí. Osud tohoto člověka nám ji užitečně přiblíží. Užitek je to cenný, ale jaksi podružný. Fascinuje především sama jeho životní pouť.

Přiblížil nám ji francouzský autor Yves Hamant. Nic nevadí, že je Meňovým obdivovatelem, životní reálie hovoří samy za sebe.  Najít duchovní orientaci v zemi sužované terorem, nouzí, válkou a zase terorem, kterou Ronald Reagan nazval „říší Zla“, se zdá být nemožným počínáním, zejména je-li zde i církev zotročena k nevěrohodnosti. Přes nedostatek pramenů, odříznutost od světa a všudypřítomnou úzkost tam víra nemizí, její štafetu si předávají – lidé.

Otec Alexandr Meň působil téměř celý svůj život „dole“. Jako zvěstovatel víry, jako prorok, pedagog, koneckonců i jako kněz. Byl kaplanem, správa farnosti mu byla svěřena až v posledním roce života. Jeho komunikačním prostorem bylo malé společenství, častěji dokonce osobní rozhovor tváří v tvář. „Drobná práce,“ řekli bychom s Masarykem. Její účinnost byla obdivuhodná, aniž by si ji mohl vždy ověřit. Ale z jeho „dílny“ vycházeli – proměnění lidé. Ti pak předávali štafetu dál.

Teprve na sklonku života – za Gorbačovovy perestrojky – směl vystoupit na veřejnost (v médiích, včetně televize). Pustil se do toho s vervou, našel si své publikum a ono si našlo jeho. Jeho projevy imponují vzdělaností, pedagogickým taktem, integrálním „ponorem do křesťanství“, bezvýhradně christocentrickým zaměřením a ekumenickou otevřeností, tedy i vstřícným postojem ke katolictví.

Zajisté narážel. Vyvolával nevoli „starých struktur“ všeho druhu, co jich Mátuška Rus má. Kágébáků, komunistických aparátníků, mesianistických národovců, fašistoidní sebranky – je pro to střechový termín: černá sotňa (sám ho občas užil). Ta má své pozice i v pravoslavné církvi. Stalo se (vím odjinud), že zpovědník nedal rozhřešení, když zjistil, že na penitenta udělal dojem otec Alexandr.

Když ráno 9. září 1990 vycházel z domu, kdosi mu zezadu rozsekl hlavu sekerou. Pachatel je dodnes neznám. Těžko říci, z jakých kruhů asi pocházel nebo byl jimi zjednán. Jeho přičiněním bylo Meňovo celoživotní následování Krista zakončeno způsobem, o němž lze bez nadsázky říci, že bylo rovněž kristovské.

Péčí Františky Sokolové máme i šťastně uspořádaný výbor z Meňova díla v dobrém překladu. Vedle ukázek teologických textů obsahuje homilie, několik interview a dopisů, přednášky a besedy (aktuální ovzduší ilustrují dotazy posluchačů a Meňovy odpovědi na ně). Svědectvím o osobním způsobu prožívání víry jsou i jeho modlitby.

Sanguis martyrorum – semen christianorum (krev mučedníků je símě křesťanství). Na to pamatujme. Slábne sice účast na bohoslužbách, někde přibývá neplatičů církevní daně –, ale jsou lidé jako Josef Toufar, Jerzy Popiełuszko a Alexandr Meň. Při všech dnešních svízelích ekumeny je tu i dosud málo vyšlapaná cesta: společné uctívání památky lidí života v pověstné svatosti, jak se říkávalo, zejména vnímá-li věrohodnost jejich svědectví celé rozdělené křesťanstvo. A takovým člověkem byl i otec Alexandr.

Yves Hamant: Alexandr Meň – Kristův svědek pro dnešní Rusko (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003)

Alexandr Meň – Rozbít led – Křesťan ve společnosti (výbor z díla). Uspořádala Františka Sokolová. (Triáda, Praha 2004) Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 3 17. – 23. ledna 2017

Palestinci našli ve Vatikánu přijetí

Palestinci mají od minulé soboty těsnější vztahy s Vatikánem. Potvrdila to návštěva palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse u papeže Františka a otevření palestinského…

celý článek


Pochod pro Aleppo

Pochod, který upozorňuje na situaci v syrském Aleppu, vyšel z Německa a v těchto dnech prochází Českou republikou. Zapojují se i křesťané.

celý článek


Nejsme poslední křesťané, ale avantgarda

Jak obstát uprostřed nevěřícího okolí se svou vírou? Podle pastorálního teologa Michala Opatrného z Teologické fakulty Jihočeské univerzity nám odpovědi nabízí samotné…

celý článek


Ukázat dětem výlučnost naší víry

Už od útlého věku jsou děti konfrontované s odlišnými kulturami a náboženstvími – dnes zejména s islámem. O tom, proč a jak jim přibližovat tyto odlišné světy,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay