I kdyby šlo o víru jediného člověka...

Vydání: 2005/47 Radosti a strasti jedináčků, 15.11.2005, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Nedostatek kněží je dnes znát ve všech evropských zemích s katolickou tradicí, zvláště pak u nás. Polsko je výjimkou. Kněží odtud nám toto manko pomáhají vyrovnat. Říká se na polské i na naší straně, že je to oplátka za „půjčku“, kterou poskytl Polákům svatý Vojtěch a kněžna Doubravka. Oslovili jsme polského kněze, který je něčím atypický. Zatímco jeho spolubratři zůstávají inkardinováni ve svých domovských (polských) diecézích, P. Ryszard Turko (nar. 1968) absolvoval olomouckou teologickou fakultu, u nás byl také vysvěcen (2003). Nejprve působil jako jáhen na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, pak jako kaplan v Přerově a nyní je už rok administrátorem v Koryčanech na Slovácku. Znamenitě si osvojil jazyk, mluví jako rodilý Moravan od Ostravy.

 

Odkud pocházíte a v jakém prostředí jste vyrůstal?

Pocházím z opolského Slezska, z pohraničí. Mým rodištěm je vesnice Zopowy, devět kilometrů od Krnova. Rodiče byli dělníky, jsem nejmladší ze čtyř dětí, dva bratři, dvě sestry. Starší bratr je knězem, působí v Jevíčku. Vyučil jsem se automechanikem a pak jsem šel na vojnu. Tam jsem se rozhodl pro řeholi a vstoupil do kláštera minoritů v Niepokalanowě. Ještě jako novic jsem si udělal maturitu na gymnáziu, ale řeholní sliby jsem neabsolvoval. Rozhodl jsem se pro studium teologie, tedy pro kněžství, a pomýšlel na misie. V Africe.

 

Afrika a Morava, to je velký rozdíl. Co vás přimělo k takové změně programu?

Starší bratr už zde působil, jezdil jsem za ním. Viděl jsem, že české země jsou misijním územím, jako ta Afrika. Vypravit se sem bude snazší. Přihlásil jsem se na teologickou fakultu nikoli v Opole, ale v Olomouci. Polské teologické fakulty připravují na kněžské působení v Polsku, já chtěl být připraven po českém, resp. moravském způsobu. Má žádost byla hladce vyřízena.

 

Máte status řeholního kněze?

Ne, jsem světským knězem olomoucké arcidiecéze. Nepočítám, že bych se jako kněz vrátil do Polska.

 

Váš bratr také?

Ne, ten je inkardinován v diecézi opolské, sem je jen „půjčen“.

 

Vás, polských kněží, působí u nás asi stovka. Mnozí byli náboženskými poměry v českých zemích překvapeni. Jak zapůsobilo nové prostředí na vás, který pocházíte z tradičně katolické země?

To je zdejší představa o Polsku. V minulosti jistě platila, ale dnes už to tak jednoznačné není...

 

Ale pro některé kněze z Polska znamenal příchod k nám kulturní šok...

Možná pro ty z větší dálky. Mám dojem, že ti, co bydleli blízko českých hranic, věděli, do čeho jdou. Znali český rozhlas i televizi. Já jsem doslova odvedle, zdejší prostředí mi nebylo neznámé. Maminka pracovala léta v krnovské textilce, kam denně dojížděla, kontakt přes hranice byl u nás běžný.

 

Dobrá. Jaké byly vaše první zkušenosti z pastorace v misijním území?

Musím říci, že dobré. Začal jsem totiž pracovat s mladými, jako jáhen na církevním gymnáziu. Na rozdíl od Polska je zde na církevních školách vyšší procento dětí z nevěřících rodin, ale i ti byli otevření. Těšilo mě to.

 

A potom?

Rok jsem kaplanoval v Přerově. Komunita věřících byla pestřejší, převládali lidé starší, přibyla práce s nemocnými, s dětmi, bylo jí dost. I to mě těšilo.

 

Opravdu jste se nesetkal s ničím, co by vás překvapilo?

Vy byste rád, abych srovnával. To já ale nedělám. Tam, kde je mé místo, je i můj úkol. A ten je vždycky na plný úvazek. Nemám čas srovnávat zdejší poměry s polskými. Nemám žádný kontakt s kněžími v Polsku, jen s těmi zdejšími, Čechy i Poláky. Zda mě něco překvapilo? Snad jen časté oslovení „důstojný pane“. Od těch starších. Bratra v Jevíčku tak neoslovují. Já si na to dodnes nezvykl a uvádí mě to do rozpaků.

 

To pochází ještě z habsburských časů. Jak je běžně oslovován kněz v Polsku?

Jednoduše „ksiądz“, tj. „kněz“.

 

To zní velmi civilně. Ale i u nás by vás ve středověku oslovovali „kněže Richarde“. – Zmínil jste kontakty se zdejšími spolubratry, Čechy i Poláky. Jak často máte tu možnost? A jaké zkušenosti si vyměňujete?

Všichni mladí kněží arcidiecéze se setkávají v rámci tzv. trienálek. Bývají spojeny s rekolekcemi. A pak jsou i měsíční setkání polských kněží olomoucké arcidiecéze. Pro nedostatek času je stihnu tak třikrát do roka.

 

???

Asi byste rád, abych zase srovnával. Mohu vám ale říci, že nějaké specifické problémy kněží z Polska se vyskytují vždy jen krátce po jejich příchodu. Jsou to začátečnické problémy. Po krátké době se dostávají na přetřes kněžské problémy společné oběma stranám, zdejším Polákům i Čechům, problémy pastorace a evangelizace v současné společnosti.

 

Omlouvám se za svou posedlost srovnáváním, ale snad přece jen existují rozdíly mezi zdejším prostředím a tím polským...

Ano, zdejší kněz je osamělejší. Je jich málo, proto mají k sobě i geograficky daleko. Já mám sice nejbližšího souseda ve Střílkách, ale dalšího až ve Zdounkách, Kyjově nebo v Uherském Hradišti. Mezi zdejšími staršími kněžími přetrvává uzavřenost. Ale tomu se vůbec nedivím, když si představím, v jaké situaci přežívala zdejší církev posledních čtyřicet nebo padesát let.

 

Všiml jsem si, že svou kněžskou působnost zvolna rozšiřujete, a tím i postupně mapujete českou, resp. moravskou církev: arcibiskupské gymnázium, farnost většího průmyslového města a nyní městečko na Slovácku. Jaké dojmy máte odsud?

Jsem tady teprve rok. Z doslechu jsem měl představu: Slovácko, to jsou kroje, folklor, živá lidová zbožnost. Nic takového tu není. Koryčany nejsou ani Slovácko, ani Haná...

 

Tady postavil pan Thonet před sto padesáti lety fabriku. Industrializace všude změnila sociální strukturu i kulturní ovzduší. – Jak vás tady přijali?

Nemohu si stěžovat, myslím, že dobře. Nejen farníci, ale i instituce, městský úřad, škola...

 

I chlapi v hospodě?

Tam jsem nebyl. Jsem abstinent. Totální.

 

Hm. To je jistě lepší než opačný extrém, ale pro venkovského faráře je to možná trochu handicap. – Na rozdíl od Moravy panuje v Čechách, zejména středních, severních a západních, vůči církvi spíše lhostejnost, někdy až přezíravá. Vy jste se zde nikdy nesetkal s despektem?

Ne. Nikdy.

 

Zmínil jste školu. Vyučujete tam náboženství?

Vyučuji na faře.

 

Proč tam? Ve škole vás nechtějí?

To ne. Ředitelka i její zástupkyně jsou ochotné a vstřícné. Ale nejsem členem učitelského sboru. S výukou ve školní budově jsou spojeny administrativní potíže, to je dáno zdejší nepřehlednou legislativou. Takhle je to jednodušší. I pro ty děti. Je jich celkem čtyřiadvacet. Z devíti ročníků. Je to vlastně nekonformní menšina. Přijdou-li odpoledne na faru, jsou ušetřeny štiplavých poznámek ze strany té většiny.

 

Takže i tady... - Proč je jich tak málo?

Slábne podpora ze strany rodičů. Jen někteří přihlásí dítě do náboženství, protože „nemají nic proti“, ale tím to končí. Z doslechu vím, že jinde na Slovácku ještě trvá konstelace „nevěřící rodiče–věřící prarodiče“, ta tady už dožila. Katecheze dětí z nepraktikujících rodin je kusá. Proto se v uplynulém školním roce nekonalo žádné první svaté přijímání. Bez základu víry, který vytváří rodina, k tomu nemůže být dítě řádně připraveno. – To jsou problémy, o nichž si povídáme na našich kněžských setkáních...

 

Kolik je zde těch praktikujících?

Ve farnosti s třemi tisíci obyvatel se jich pravidelně účastní nedělní mše 120 až 150. Sám víte, že jsou to většinou starší lidé, mladších i dětí je v kostele málo. Ale jsou to ti, kdo stojí o setkání s Kristem. Konvertity tady nemáme. Spíš se stává, že se člověk na stará kolena rozhodl pro návrat k víře svého mládí, kterou na čas opustil.

 

Projevuje se aktivita farního společenství ještě jinak než účastí na mši?

Jistě. Začnu tím, co je vidět. Na rozdíl od Polska je to zanedbanost církevních nemovitostí, sakrálních staveb. Starostí každého kněze je nejen údržba, ale i obnova. Renovujeme farní budovu a zahradu. Tu chceme zpřístupnit veřejnosti. Pořádáme pouti k osamělým kapličkám a křížům u cest. Tím se probouzí zájem i ochota je opravit. Jde to pomalu. Stalo se, že kdosi sám na vlastní pěst opravil zlomený krucifix u silnice z Koryčan do Jestřabic. Ale fungujeme i jinak. Už dřív tu byla ekonomická farní rada. Zřídili jsme i tu pastorační. Obě fungují dobře. Je tu i chuť se vzdělávat. Začali jsme s biblickými hodinkami. Výklad Písma s diskusí, dvakrát měsíčně. Chodí tam dvacet až třicet lidí. Pravda, těch starších...

 

Hm. Tak jako existuje česká představa o stoprocentně katolickém Polsku, existuje i pražská představa o zbožné Moravě. Přitom i na té Moravě se křesťané stávají stárnoucí diasporou. Nedeprimuje vás to?

Ne. I kdyby šlo o cestu k víře nebo o její zachování u jediného člověka, stojí to za maximální úsilí. Tak zlé to tady ale není.

 

Máte jako kněz nějaké ambice?

Jak to myslíte?

 

Jestli to chcete někam dotáhnout. Jako kněz...

Například kam?

 

Co já vím? Třeba stát se kanovníkem olomouckým...

(Smích) Budu-li do smrti koryčanským farářem, přijmu to rád.

 

Kolem je nádherná krajina, Chřiby, bukové lesy, jaké už nikde nejsou. Užil jste si jí? Vypravil jste se tam jen tak? Modlit se, meditovat...

Těším se na to, ale zatím nebyl čas.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 51 16. – 22. prosince 2014

Vánoce jako čas zrození

Jakmile od nich andělé odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli…

celý článek


Věčné světlo, Pane, mistru Jakubovi

V prosincovém dopoledni je Rožmitál pod Třemšínem v podhůří Brd tichý a zasmušilý. Možná právě tak se cítil zdejší učitel a regenschori roku 1815, kdy se Senekou…

celý článek


O jednom vánočním vraždění

Vánoce v dětství jsou u většiny lidí ve vzpomínkách spjaté s krásnými, romantickými, až ladovsky malebnými obrázky. Je to snad dáno mou rodnou drsnou Vysočinou, že…

celý článek


Neumělý dětský hlas pro vánoční Purpuru

Působí skromně a nenápadně. Ani obsluha, která nám podává čaj, ani lidé, jež míjíme v jednom z pražských nákupních center, nezaznamenají, že vedle mě sedí. Herečka…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2014

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay