26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Domov svaté Rodiny: zkratkou k Bohu

5. 10. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/41 F. D. Merth, 5.10.2010, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Malou moderně zařízenou kaplí zní písně z Hosany, kněz místo kázání rozvažuje spolu s účastníky nad Velepísní na lásku, ozývají se živé výkřiky i smích. Jsme na první poprázdninové bohoslužbě v Domově svaté Rodiny v pražské Liboci a všichni přítomní si ji po letní odmlce zjevně vychutnávají. A i když k eucharistii v závěru přistoupí jen někteří z nich, zdá se, že je její dnešní společné slavení vítanou událostí pro všechny zúčastněné. Domov svaté Rodiny zřídilo v roce 1991 pražské arcibiskupství pro Pražany s mentálním či kombinovaným postižením; ti totiž do té doby byli od dětských let – v souladu s komunistickou politikou odsouvat handicapované z očí veřejnosti – umisťováni do ústavu v pohraniční Horní Poustevně a jejich rodiny si záhy po pádu režimu vyžádaly jejich přeložení blíže Praze. Ve starší petřinské a mladší libocké pobočce tak má dnes nový domov zhruba sedmdesát klientů. Kromě ošetřovatelské a rehabilitační péče, práce ve vybavených rukodělných dílnách či možnosti zácvikového bydlení se jim zde – v duchu zakladatelky Domova sestry Akvinely Ludmily Loskotové z kongregace Školských sester de Notre Dame – nabízí právě také duchovní rozvoj. „Každý týden k nám do kaple docházejí sloužit bohoslužbu libočtí otcové karmelitáni, za jejichž spolupráci jsme velice vděční,“ přibližuje ředitel Domova Tomáš Biňovec. „A v tomto školním roce jsme před bohoslužbou obnovili také krátké katecheze.“ Pracovnice Domova Helena Kocychová při nich těm z klientů, kteří projeví zájem, co možná jednoduchým a přístupným způsobem vysvětluje třeba to, co se děje při mši nebo jak ubíhá liturgický rok. „Snažím se jim zprostředkovat spíš ty praktičtější věci,“ říká Helena Kocychová. „Myslím, že vzhledem ke svému postižení vnímají víru úplně jinak, než jí rozumíme my.“

Aby nepršelo

Při letošní první katechezi vládne spíše ticho, to si ale Kocychová vysvětluje novostí situace a také tím, že ji většina účastníků nezná – není pro ně totiž zrovna snadné nové věci a tváře přijmout a přizpůsobit se jim. „Na oddělení, kde pracuji, se ale klientky denně modlí u zapálené svíčky desátek růžence – samy to chtěly,“ uvádí a ředitel Biňovec doplňuje, že jinde si zase klienti sami od sebe zavedli modlitbu před jídlem. A samozřejmostí je příprava a přednesení vlastních přímluv při bohoslužbě: vedle proseb za rodiče či ostatní klienty tak dnes zaznívá třeba i prosté, zato vzhledem k počasí navýsost logické „prosíme tě, Bože, aby přestalo pršet“. Z obyvatel Domova jsou mnozí pokřtění, někteří i v dospělosti právě zde. „Jedna z klientek si loni vypřála také biřmování,“ připomíná Helena Kocychová. „Všechny ostatní z oddělení to prožívaly s ní, ona sama se hrozně těšila, v noci spala asi jenom hodinu… Byla to pro ně taková velká událost.“ A k další svátosti, svátosti smíření, přistupují klienti obvykle dvakrát do roka. „Že udělali něco, co neměli, to si uvědomují velmi dobře,“ upozorňuje Helena Kocychová. „S přípravou jim pomáhám – mám i zjednodušené zpovědní zrcadlo, které jim čtu, a oni jednotlivé otázky zavrhnou, nebo odkývají. Všechno napíšeme na papírek, který pak kněz před nimi přečte a roztrhá. To je pro ně velmi důležité gesto – stejně jako to, že na ně pak kněz vloží ruce a že se za ně pomodlí.“ A odlehčení přináší taková zpověď ještě z jednoho důvodu: „Kromě skutečných hříchů se totiž klienti při téhle příležitosti svěřují i s věcmi, které je trápí či bolí,“ prozrazuje Kocychová. „A tak je na ty jejich papírky píšu taky.“

Přímo od Boha

Jak a nakolik obyvatelé Domova svou víru prožívají, je podle Tomáše Biňovce velmi těžké odhadnout. „To ale není důvod jim svátosti nezpřístupnit,“ tvrdí. Nedávnou vlnu křtů v Domově mohlo prý způsobit přání dělat to, co ostatní; to ovšem sílu svátosti jistě ne- umenšuje. Orientaci k Bohu ostatně v Domově prozrazují i nesouvislé drobnosti: pro klientku Michaelu je podle všeho důležitější brzká pouť, na niž se Domov vydává pravidelně každý rok, než to, že právě oslavila narozeniny; a mezi dovednými výrobky v keramické dílně nápadně září barevné reliéfy madon a světců. A je potěšitelné, že libocká farnost, kam se ze sousedícího Domova chodívá na nedělní mši, přijala podle postřehu Heleny Kocychové jeho obyvatele za svoji přirozenou součást. „Od koho ses naučila tolik věcí o Bohu?“ ptá se při katechezi Tomáš Biňovec klientky Veroniky. Žena se lišácky usměje a přímočaře odpoví: „Od Boha!“ Je více než pravděpodobné, že tomu tak skutečně je; jak říká Helena Kocychová, Bůh má s jejími svěřenci jiné komunikační kanály než s obyčejnými lidmi. A je možné, že cesta k jeho tajemstvím je pro ně o to kratší.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou