Vydání: 2016/17 Papež se vydal uprchlíkům naproti, 19.4.2016, Autor: Marek Orko Vácha

Příloha: Perspektivy 17

ÚHEL POHLEDU P. Marka Váchy
Havárie z 26. 4. 1986 nám názorně ukázala, že dnešní svět je skutečně jednou velkou globální vesnicí. Hranice států vítr nerespektuje, a jaderný prach z ukrajinského Černobylu se tak dostal v podstatě do celé severní a střední Evropy. Nejvíce zasaženými státy byly vedle Ukrajiny Rusko a především Bělorusko. Uvádí se – byť údaje se velice různí – že přímou radiací bylo zasaženo na 4 tisíce lidí, dalších 600 tisíc jich bylo zasaženo silně a alespoň částečně se černobylský výbuch dotkl zhruba 5 milionů lidí.
Kvůli tajnůstkářství sovětského režimu došlo k velikému množství úmrtí, která je možné považovat za zbytečná. Ví se například, že ani hasiči, ani vojáci, kteří na místě zasahovali, nebyli před radiací nijak chráněni. Přitom černobylský radioaktivní mrak byl asi stokrát silnější než ten v Hirošimě. Přesto ale statistiky o přesném počtu obětí neexistují. Důvod je prostý: ačkoli sice můžeme vykázat zvýšený počet případů rakoviny štítné žlázy, nelze už na druhou stranu prokázat, že jde o důsledek černobylského výbuchu.
Nepochybujme však o tom, že dopad této havárie na lidi byl děsivý. Člověk zde byl totiž vystaven působení tří chemických prvků, které způsobují radiaci: radioaktivního jódu a izotopů cesia 137Cs a stroncia 90Sr. Zatímco radioaktivní jód má poločas rozpadu osm dní, takže už dávno nikoho neohrožuje, zbylé dva prvky mají poločas rozpadu 30 let, což znamená, že v tuto chvíli v Černobylu září polovina materiálu, který tam byl v roce 1986 přítomen. Jinými slovy: tato oblast přestane být rizikovou pro člověka až někdy za 100 až 300 let.
Překvapením je, co se v okolí černobylského výbuchu stalo s přírodou. Všichni bychom čekali, že příroda tu dostane strašlivým způsobem na frak a nikdy už se z toho nevzpamatuje. V první chvíli to tak skutečně vypadalo, přesto po nějakém čase se situace nečekaně změnila: začali se tu objevovat medvědi, vlci, zubři a jiné vzácné druhy. Lze dokonce říci, že život je tam dnes dokonce výrazně bohatší než před výbuchem. Příroda se tedy s havárií dokázala vyrovnat vskutku nečekaným způsobem.
Havárie není argument proti jaderné energetice
Bylo by chybou z černobylské havárie vyvozovat závěr, že se musíme vzdát jaderné energetiky. Jaká je totiž alternativa? Jistě, můžeme přestat svítit. Tudy se ale asi vydat nechceme. Pak ale musíme elektřinu nějak získat. Nabízí se uhlí, což je ovšem jednoznačně horší alternativa. Jsou tu i tzv. alternativní zdroje. To je sice krok správným směrem, ale proti každému z těchto zdrojů lze dnes vznést vážné argumenty. Česká republika například nemá geografickou polohu na to, aby mohla využívat větrných farem. Je u nás také silné korupční prostředí, a to se zase projevilo při budování solárních elektráren. Přesvědčivou alternativu k jaderné energetice proto v tuto chvíli nevidím.
Hrozba terorismu
V souvislosti s bezpečností jaderných elektráren se také stále častěji mluví o jejich možném ohrožení ze strany teroristů. Jde o obecně etický problém. Lidská povaha je totiž stále stejná, eticky se člověk nemění. Problém tkví v technických možnostech, jimiž dnes disponujeme. Když se v dobách lovců a sběračů objevil někdo opravdu zlý, mohl svým pěstním klínem zavraždit nanejvýš pár jednotlivců. Srpen 1945 ovšem přinesl zlom v myšlení lidstva. Po Hirošimě a Nagasaki jsme si najednou uvědomili, že jsme schopni vybít život na této zemi.
Tento fakt skutečně zakládá vážná bezpečnostní rizika. Ne snad, že by bylo možné si někde pokoutně vyrobit atomovou bombu, to opravdu není tak jednoduché. Lze si ale dobře představit, že si nějaká teroristická organizace dokáže opatřit tzv. špinavou bombu (zbraň způsobující radioaktivní zamoření prostřednictvím klasické výbušniny) a použije ji. Obavy jsou namístě. Problém není v samotném technickém vzestupu, jehož člověk dosáhl, nýbrž v tom, že není doprovázen odpovídajícím růstem etické odpovědnosti.
Poučení z Černobylu
Jaké poučení bychom si tedy měli z černobylské havárie odnést? Probíráme-li si tuto tragédii krok za krokem, ukazuje se, že šlo o mnohačetnou chybu systému: stavba byla poddimenzována, z politických důvodů se spěchalo s jejím otevřením, což vedlo k tomu, že nebyly provedeny kontrolní testy atd. Jedno z poučení by tedy mělo směřovat k zajištění větší bezpečnosti jaderných elektráren. Uvážíme-li dále, kolik životů bylo zmařeno tím, že lidé nevěděli, jakému riziku jsou vystaveni, mělo by další poučení spočívat ve větší informační otevřenosti.