"Ano, chceme být hodnotovou stranou!"

Vydání: 2011/19 Maria v umění, 6.5.2011, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Nechci se vracet k otázce po příčinách volebního nezdaru KDU-ČSL, protože o všech už byla řeč: neujasněnost koncepce, nedostatek osobností, nepřízeň veřejnosti a některé aféry. Zbývá něco dodat?

Něco ano. Problém má obecnější pozadí, volby se konaly „ve špatnou dobu“. Vzpomeňte, že ODS, ČSSD i KSČM přišly o statisíce voličů. My a Zelení o méně, naše elektoráty byly předtím méně početné, ale ten pokles stačil, abychom nedosáhli pětiprocentní hranice. Voliči zkrátka „potrestali establishment“, tj. všechny zavedené strany, a spojili své naděje s dvěma novými, nezavedenými. Za svůj nezdar si samozřejmě můžeme sami.

Křesťanství to dnes nemá v Evropě snadné. To platí i o křesťanských politických stranách. A v Česku to platí dvojnásob. Pokud to KDU-ČSL nechce vzdát, co by mělo být její „základní nabídkou“, lze-li to tak říci?

Je to prosté: Desatero. Přesvědčit voliče, že nám jde nejen o páté a šesté přikázání, ale i o to, že se nemá lhát, krást, podvádět, křivě svědčit, o soudržnost rodiny, zkrátka o univerzální hodnoty.

Může politická strana získat hlasy apelováním na mravnost?

Vím, že je to nesnadné, zejména když o ní všichni jen mluví. I někteří lidovci v tomto ohledu zklamali. Mimochodem, říká se o nás, že nás křesťané nevolí, protože nejsme křesťanští, zatímco nekřesťané nás nevolí, protože křesťanští jsme. Jde o to, abychom osvědčili věrohodnost. Cílem je, aby nás volili křesťané i nekřesťané. Ti druzí i přesto, že některá témata, zejména bioetická, považují za málo podstatná nebo nemoderní. Věřím, že nám je ale „odpustí“, pokud budeme věrohodní v ostatních hodnotách a principech.

Perspektivy se občas postavením KDU-ČSL zabývaly, za což sklízely nevlídnou odezvu některých čtenářů-lidovců. Ti nesnášeli náš kritický pohled. Míval jsem dojem, že nedosti vnímají rozdíl mezi politickou stranou a církví. Vy znáte stranu „zevnitř“. Máte obdobnou zkušenost?

To je věc přetrvávání tradice, dnes už je to generační problém. Zřejmě malé sebevědomí, které jsme občas nahrazovali podrážděností. Mnozí asi trpěli přesvědčením, že křesťané mají „povinnost“ volit křesťanskou stranu. Důležité ale je, co tato strana nabízí. Také ve vnímání spirituality dochází k posunu. Dřív to chodilo v životě takto: křest – katechismus – „spolčo“ (kde se navazovaly známosti, které vedly ke sňatku v kostele) atd. Lidová strana byla součástí tohoto řetězce. To přestává fungovat, platí vztah nabídky a poptávky. Proto se vyprazdňují i kostely. A my se musíme podle toho zařídit. Nerezignovat na obsah, ale umět pracovat s formou.

Naše veřejnost se postupně polarizuje na pravici a levici (ponechme stranou kvalitu a kompetenci těchto proudů). Jedni hájí – zhruba řečeno – zájmy podnikatelů, resp. zaměstnavatelů, druzí zájmy zaměstnanců, resp. nízkopříjmových skupin. Lidovci mívali oporu v selském a živnostnickém stavu, dnes neexistujícím, ale byli vždycky nějak poznamenáni i tím pravo-levým napětím. Jejich elektorát je dnes přitahován buď tam, anebo onam. V Čechách spíše doprava, na Moravě spíše doleva. KDU-ČSL zatím tíhla buď k ODS, anebo k ČSSD. Vy jste ji ve svém programovém projevu označil za „středopravou“. Udržíte ji v tomto směřování?

Musím vás opravit. Řekl jsem „středopravou, ale se silným sociálním akcentem“. Bez tohoto dodatku výrok neplatí. Přitom vodítko naší strany je jasné, má jím být sociální nauka církve. Ta je bohužel velmi málo známa, i v církvi. Slyšel jste, že by některý farář na ni upozornil své věřící, že by se jí věnoval při kázání? U nás navíc panuje i pojmové nejasno: když se řekne „sociální“, rozumí tím mnozí „socialistický“. Křesťanská sociální nauka je vskutku sociální, pro někoho „levicová“, ale nikoli socialistická.

Mohl byste našim čtenářům vysvětlit pojmový rozdíl mezi „sociálním“ a „socialistickým“?

Sociální, tedy společenská problematika, se zajímá o bližního. Čili o konkrétního jedince v nouzi. Z hlediska křesťanského personalismu. Zcela v souladu s principem subsidiarity, která v sobě obsahuje sociální složku, tedy solidaritu, v nekolektivistické podobě. Téma subsidiarity vůbec je málo známé a akcentované ve společnosti i v církvích. V podstatě znamená, že každý má povinnost se o sebe a o své blízké postarat v rodině, když to nejde, tak i s pomocí obce a neziskových organizací (charit a diakonií, občanských sdružení). Teprve když je to nad síly těchto základních jednotek občanské společnosti, má nastoupit stát a jeho instituce. Socialistický přístup oproti tomu znamená, že stát ví lépe a umí komfortněji vyřešit starosti za občana. Jedná se tedy o paternalistický, kolektivistický přístup, kdy odevzdáme vysoké daně, a instituce se o nás postarají. Problém je v neadresnosti, neefektivnosti a v sociálním inženýrství. Principem je, že zlepšením systému se zlepší lidský život. Opomíjí se zde mezilidské vztahy. Zkrátka je rozdíl, zda se o postižené či umírající staráme v rodině či hospici, nebo v ústavu či LDN. A že vím, o čem mluvím.

Lidovci si i přes nezdar ve Sněmovně uchovali významnou pozici na úrovni komunální politiky. S kterými politickými stranami se jim tam spolupracuje nejlépe?

Jen na okraj: významnou pozici jsme si uchovali i v Senátu, máme tam po ČSSD a ODS třetí nejsilnější senátorský klub. Ale k vaší otázce: to téma nelze paušalizovat. Je velký rozdíl mezi malými a velkými obcemi. Zvláštním typem jsou velká města, zejména ta statutární, tam se vztahy v komunální politice blíží těm, které panují ve Sněmovně. Nám se nejlépe spolupracuje s menšími nezávislými subjekty. Ty větší mají tendenci jednat z pozice síly. Komunální politika závisí především na schopnosti mezilidské spolupráce. Často tam rozhoduje „osobnostní chemie“.

Budete se snažit oživit KDU-ČSL jako stranu klasického typu, tj. členská základna – funkcionářský aktiv – vedoucí grémium plus odborné komise? Anebo vsadíte na stranu volebního typu, tj. užší aktivní centrum, tedy „štáb“, který se přímo obrací na voliče?

Už na sjezdu jsem řekl, že nebudu usilovat o stranu masovou, ale o stranu volebního typu. Epocha masových stran končí, je to vidět ve většině zemí Evropské unie. S tím souvisí i krize spolkového života, konec konců i krize církví jako institucí.

Údělem křesťanské strany u nás je menšinové postavení – a je dobře, že vás to neodrazuje. Vaše členská základna i voličstvo se přitom tenčí, hlavně přirozenou odúmrtí. Strana však nutně potřebuje nové voliče. V kterých sociálních skupinách je chcete hledat?

Chceme být stranou hodnotovou. Ta se poněkud vymyká běžným sociologickým kategoriím. Hledáme lidi s určitými hodnotovými postoji. Chceme je získat důrazem na několik zásadních principů, jimiž jsou: subsidiarita, sociálně-tržní hospodářství, podpora neziskového sektoru, který je páteří občanské společnosti, podpora klasické rodiny, která je „inkubátorem“ kvalitního občana, a podpora občanské a sociální soudržnosti. Doufám, že najdeme ohlas u lidí bez ohledu na věk, vzdělání nebo příslušnost k určité sociální skupině.

Jakou cestou je chcete oslovit? Křesťanská politická strana (stejně i křesťanské církve) se musí smířit se závažným handicapem, jímž je nezájem, možná i přezíravost médií. KDU-ČSL bude muset vsadit i na buditelskou iniciativu dobrovolníků. Máte dost aktivistů, kteří by byli pro začátek schopni propagovat stranu na lokální úrovni? Třeba i agitací tváří v tvář?

Ano, tou cestou jsme se už vydali, i když jsme vlastně na počátku. Program, který propagujeme, bych nazval „otevřeným konzervatismem“, případně „konzervativní otevřeností“. Ne všude se nám to daří, jsou tu značné regionální rozdíly. Všimněte si například toho, že sociopatologické jevy a volební úspěch KDU-ČSL jsou v daném regionu zpravidla ve vztahu nepřímé úměry.

Tomu rád věřím. Co ale znamená „otevřený konzervatismus“?

Když se podíváte na naši politickou scénu, potom na pravici, levici i ve středu najdete hodnotově liberální strany. Pokud se ke konzervatismu hlásí, pak jen deklaratorně. Ale „skutek utek“. Pokud náš ministr zahraničí pronásledované křesťany, kteří jsou vražděni hromadně, srovnává se situací Eskymáků a cikánů, pak mi ten bonmot moc humorný nepřijde. A návrhy poslanců největší pravicové strany zase směřovaly k eutanazii. Náš konzervatismus vychází z hodnot, které jsou moderní už přes dva tisíce let. Nejsou nové, ale správné. Zároveň musíme umět argumentovat, nebát se jít do otevřeného souboje myšlenek. V posledních volbách se ukázalo, že co je nové, je pro voliče dobré. Vyhrál marketing, ne myšlenka. Šokoval jsem jednoho novináře, jenž tvrdil, že jsme jediná strana, která má křesťanský étos. Opravil jsem ho, že ho má i jedna nová strana. Divil se. Vysvětlil jsem mu, že se významně k církvi a křesťanství hlásí před vybraným publikem, zatímco před jiným, sekulárním, o něm taktně mlčí. To my dělat nebudeme.

Vraťme se k médiím. Pokud nemáte v záloze novinářské talenty, které by se aspoň občas do médií probojovaly, musíte si je vychovat. Co hodláte udělat například s Novým hlasem? Sleduji ho jen občas, zato po léta. Nezdá se mi, že by byl platformou vnitrostranické rozpravy.

Ona ta rozprava ani neprobíhala. A hlavně: tištěná média jsou na ústupu. Vsadili jsme na elektronická. Na našich webových stránkách existuje systém „mojeKDU“. Zatím je pro členy strany, kteří se tam přihlásí. Rozvíjí se tam živá otevřená diskuse. Stejně tak na Facebooku. Místní organizace, kde někdo (ideálně předseda) není schopen komunikovat e-mailem a tisknout pro členy zprávy z webu a pasivně čeká na informace „shora“, musíme rychle zmodernizovat. – Také rozjíždíme systém vnitrostranického vzdělávání. Ujalo se ho občanské sdružení Evropská akademie pro demokracii. O řadě akcí se dočtete na webových stránkách KDU-ČSL. Připomínám, že jsme kolektivním členem Evropské lidové strany.

V některých regionech, zejména v samotných Čechách, v jejich severním a západním pohraničí, čili v někdejších Sudetech, zatím nemají lidovci významnější šanci. Odepíšete tyto oblasti, anebo zkusíte získávat pozice i tam?

Samozřejmě, že je neodepíšeme. Lidovci v těchto regionech jsou velice stateční lidé. Jednají z vlastní iniciativy bez ohledu na úspěch, spíše na neúspěch. Trpí dlouhodobým pocitem nemožnosti dostat se přes pět procent téměř ve všech typech voleb. Jsou velice nezištní a principiální. Většina obyvatel tam našim programovým cílům rozumí ještě méně než ve vnitrozemí. I z hlediska křesťanské víry jsou to misijní kraje. Uvažujeme o systému partnerství: lidovci z voličsky příznivější oblasti by nejrůznějšími způsoby podporovali spolustraníky z nehostinných končin. Přesto jde uspět. Máme takové příklady. Ty je třeba dát za vzor, povzbudit a pomoci. Napadá mě historické „Viribus unitis“ – čili spojenými silami.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay