26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

'Zda je Bůh? Upřímně řečeno, nevím...'

2. 9. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/36 Zamřížovaný čas - pohled na vězeňství z druhé strany, 2.9.2008, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Řecké slovo gnostos znamená „známý“, „srozumitelný“. Agnostos tedy znamená pravý opak. Agnosticismus je termín z oblasti filozofie poznání. Označuje názor, že něco je nepoznatelné, protože to přesahuje možnosti lidského rozumu. Například Kant byl přesvědčen, že poznáváme pouze „jevy“, nikoli „podstaty“. Je to názor široce rozšířený, třebaže někteří, co přišli po něm, namítali, že „podstata“ se jeví, že ji tedy poznáváme – právě skrze jevy. Agnosticismus je vlastně druhem skepticismu, pochybovačnosti. Ta je určitým způsobem zakotvena v naší zkušenosti: ve zkušenosti omylu. Poučenost omylem je však rovněž zkušeností. Byl to náš rozum, jakkoli zpochybněný, který rozpoznal omyl jakožto omyl. Není to tedy s ním tak zlé. Nejistota našeho poznání proto nemůže být dogmatem. Vždyť i agnostici, skeptici (přidejme i relativisty) jsou schopni dojít jistoty svého poznání: svým agnosticismem, skepticismem, relativismem jsou si jisti.

Zklamání nás vyvádí z klamu
Životní příběh každého člověka, který nerezignoval na schopnost myslet, je i dobrodružstvím poznání, v němž se v různých podobách opakuje krok od naivity ke kritičnosti. Nová zkušenost nás opakovaně poučuje, že předchozí způsob našeho rozumění nějakému problému, tématu, ba i světu, byl neúplný, dokonce i klamný. Zkušenost zklamání je pozitivní, vyvádí nás z klamu. Tím vybízí k novému hledání. To ale předpokládá naši trvající důvěru a naději. Toť základní sloupové víry. – Stává se, že ten, kdo se má za „nevěřícího“, se upřímně ptá věřícího, cože je vlastně ta „víra“. Vysvětlení není snadné. Budeme-li popisovat „obsah“ víry (tj. víru „v něco“, předmětného, v Boha, v zázraky atd.), mnoho nepořídíme. Prazákladem víry je „nastavení“ naší mysli, ba celé bytosti, postoj důvěry a naděje. Teprve pak by měl přijít na řadu „obsah“.
Ono zklamání může být i otřesem, z něhož se zklamaný nevzpamatuje, neboť ztratil důvěru a naději. Zanevře na svou někdejší naivitu (ze „zklamaných idealistů“ se rekrutují cynici) a uzavře se. Šmahem ji odsoudí jako hloupost a zapomene, že naivita znamená též původnost, prvotní důvěru a naději, tedy otevřenost. Takto lze rozumět výroku: „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“ (Mt 18,3).
Pohrdání původní „naivní“ otevřeností je příznačným (a sugestivním) rysem současného „ducha doby“, a nejen současného. Už po řadu generací proniká do mysli moderního člověka ferment skepse, relativismu a agnosticismu. Občas vyvolá protireakci pokusem o ustavení nového „pevného bodu“ v podobě svůdné velikášské ideologie, po níž zpravidla následuje další zklamání. Jedinou jistotou, jedinou nezpochybnitelnou zkušeností se pak člověku stává jeho vlastní Ego. – Takto se mně, filozofickému laikovi, jeví dějiny novověké, zejména moderní filozofie, která kdysi začala kritikou rozumu a dospěla k jeho diskreditaci, protože ztratila důvěru a naději. Kant se ji ještě snažil zachránit tím, že vedle rozumu „čistého“ (nespolehlivého) postuloval další, „praktický“. Mnozí myslitelé po něm tu potřebu neměli a předvádějí neslučitelnost svých myšlenkových konstrukcí s očividnou (reálnou) životní zkušeností.

Zahlédnutí „něčeho“
Píše-li se v křesťanské publicistice o agnosticismu, má se tím nejčastěji na mysli postoj, který hlásá nemožnost poznání Boha (odlišujme postoj ateisty, který pevně věří, že Bůh neexistuje). Bůh zajisté není očividným faktem („Boha nikdy nikdo neviděl“ – Jan 1,18). Přesto mnohým vrtá hlavou. Poznáváme ho pouze „z věcí stvořených“. Zanechal v nich totiž stopu. Nápověď. Nic víc. Ta nápověď – pokud jsme nezanevřeli na důvěru a naději – vede k tušení. Před lety byli v jisté anketě tázáni představitelé naší vědy, zda věří v Boha. Sociolog Jan Keller to vyjádřil pregnantně, snad i upřímně: prý mu to vychází „padesát na padesát“. Náš rozum, ponechaný sobě samému, rozum „matematický“ (podle Pascala „geometrický“, dnes bychom řekli „počítačový“), se na víc nezmůže. Toť situace agnostika. Ve jménu „intelektuální poctivosti“ (jak tomu říká) končí právě v tomto bodě. Dál už to prý nejde.
Dobrá. Ale jak dál, dospěje-li člověk k pouhému tušení? A co vlastně tuší? Někdo tomu říká „něco“. Slýcháme: „Něco musí být...“ Tomáš Halík říká těmto dobrodruhům poznání „něcisté“. To „něco“ se jim však – na rozdíl od jiných „něco“ – nabízí (dává tušit) jako cosi mimořádného. „Něco za tím vším“, ba snad i „nad tím vším“. Není to tušení něčeho, co je Alfou i Omegou všehomíra, včetně mne samotného? Jak naložit s tímto zábleskem tušení? – Uvažujeme-li v rovině ryze osobní, privátní a – jak říkáváme – „existenciální“, mohli bychom očekávat, že se toto zahlédnutí „něčeho“ stane předmětem mého výsostného zájmu.
Jsou i jiné zájmy, dokonce nepominutelné. Musím se vyučit, vystudovat, nějak se živit a bydlet, zajistit rodinu, pokud ji mám, platit složenky apod. Někdo při tom zůstane. Proč, to nevím. Nesvitlo mu. Třeba nepotkal nikoho, kdo by v něm cosi probudil. Možná, že byl v životě jen a jen zkracován a zraňován. Ale co když mu svitlo, že to vše může mít nějaký smysl, že je tu „něco“, co „možná“ ten smysl dává? Pravda, je to nejisté, padesát na padesát, třeba i méně, ale vyloučit to nelze! Pak by bylo nejspíše na místě všeho nechat a vydat se právě tímto směrem: třeba objevím to, co odolává rzi, molům i zlodějům, „skrytý poklad“, „drahocennou perlu“ (Mt 13,44–46)...

Krůček do nejistoty
Agnostik se na tomto místě zarazí. Je zvyklý pokládat sebe sama za měřítko všech věcí, svou vlastní zkušenost (včetně zkušenosti s fungováním vlastního rozumu) za jediný způsob poznání a svůj subjektivní obraz světa za jediný přijatelný. Dospěje-li přesto k tušení, že „něco je“, nemá žádné vodítko, jak se k tomu přiblížit. Proto označí ono tušení za zajímavý, ale pošetilý nápad. Jeho „serióznost“ či „intelektuální poctivost“ mu brání brát jej vážně. A při tom už zůstane. Anebo to „něco“ váhavě připustí, ale dál už ani krok! Další krok by byl možný. Dospěl-li jsem k tušení „něčeho za (nad) tím vším“, tedy něčeho svrchovaně významného, mohu z toho odvodit důsledek, že i já, konkrétní jedinec, mám k tomu „něčemu“ významný vztah, i když jsem si ho nebyl dosud vědom. Je to sice krůček do nejistoty, ale nikoli nerozumný. Ve stejném duchu mohu svá dosavadní tušení rozvinout: Mám-li já osobně k tomu „něčemu“ významný vztah, jaký vztah má ono ke mně osobně?
Toto je, domnívám se, punctum saliens, rozhodující bod („salire“ – lat. vyskočit). Není nerozumné připustit, aspoň jako možnost, že nejen já osobně mám k tomu „něčemu“ významný vztah, ale i „ono“ ke mně; že „mu“ nejsem lhostejný. To pomyšlení sice není přímo nerozumné, ale člověka z něj může jímat závrať. A úzkost. Je-li to „něco“ tím, čemu někteří říkají „Bůh“, nijak z toho neplyne, že jeho vztah ke mně je dobromyslný. Vždyť svět, jak ho znám, je trvalou ukázkou toho, jak fyzikální síly ničí biosféru, jak i v ní jedni požírají druhé – a jak je člověk člověku vlkem. Co je mi platné, že to „něco“ (snad „Bůh“?) má ke mně vztah, jsem-li (možná) pouhou figurkou v jeho nepochopitelné hře, možná z jistého hlediska velkolepé, ale která je pro mě osobně deprimující marností?
Právě v tomto rozhodujícím bodě záleží na tom, kolik je ve mně důvěry a naděje, základního staviva víry. Je-li to „něco“ (snad „Bůh“) v pozadí všeho, je i garantem smyslu. Co je „smysl“, to jen mlhavě tuším, ale je to pravý opak absurdity. Existuje smysl? Kdybych byl „nastaven“ ve směru důvěry a naděje, připustil bych to. Ale já to nastavení víry nemám. Punctum saliens je pro mne riskantní příležitostí: Co kdybych učinil ještě jeden krok a o tu víru si řekl?
Jsou agnostikové, kteří odložili otázku Boží existence jako neřešitelnou a ztratili o ni zájem. Jsou jiní, kteří občas vnímají svůj agnosticismus jako minus a mrzí je to. My křesťané říkáváme, že víra je dar. Oni to vědí a poznamenávají, že jim se prostě toho daru nedostalo. Na zmínku, že o něj lze prosit (upozornění na možnost modlitby), reagují často rozpačitým nebo trpkým úsměvem.

Riziko znevážení
Agnosticismus je pozicí, která má značnou setrvačnost. Kdo ji zaujal, zdráhá se ji opustit, protože to vnímá jako přílišné riziko (podobně se chováme i my křesťané, když odmítáme revidovat svou osobní formaci, která nám „zabezpečuje“ víru). Co všechno nutí agnostika, aby trval na svém agnosticismu?
To je otázka příliš osobní. Odpověď se pokaždé skrývá v tajemném předivu individuálního životního příběhu. Některé okolnosti však lze s jistou opatrností zobecnit.
Nedostatek důvěry a naděje je často důsledkem nedostatečně zakoušené lásky, zejména v dětství. Chybí-li nepodmíněně milující matka nebo za všech okolností spolehlivý otec, zdá se pomyšlení na Boha, milujícího a věrného, čirou fantazií. Takový člověk může později potkat někoho, kdo mu splatí rodičovský dluh a cosi v něm probudí, aspoň částečně (jiný v tom může pokračovat). Dnes však není výjimkou, že člověk nikoho takového nepotká.
Současné duchovní ovzduší (včetně veřejného mínění) se v průběhu řady generací ustavilo tak, že otázka po Bohu je obecně vnímána jako zpozdilost (v naší zemi v tom máme značný náskok). A nejen otázka po Bohu. Novodobá filozofie vylučuje ze svého zájmu metafyziku. Moderní empirické vědy si zapověděly hodnocení. Tyto imperativy, které se zprvu tvářily jako pouze metodické, přejímá i „společenské vědomí“ (včetně masmédií), přidává k tomu různá svádění a dezinformace (pomluvy), čímž vykonává na každého citelný tlak. Vzepřít se znamená vystavit se riziku znevážení. Zejména děti a mladiství jsou zranitelní. Vědí, že coby „pámbíčkáři“ budou vyloučeni z vrstevnické komunity. Vytváří se v nich asociace náboženské víry a pocitu méněcennosti. Friedrich Nietzsche, syn pastora, zjistil, že jemu známí křesťané jsou „málo vykoupení“. Nejeden příští agnostik (též ateista) se setkal s prostředím věřících křesťanů, kteří mu připadli jako nevěrohodní (mohlo to být i prostředí vlastní rodiny). Na tom selhání se mohly podílet i obě předešlé okolnosti coby „predisponující“. Je však nepochybné, že dochází i k „pohoršení maličkých“. Tuto třetí okolnost máme nejvíce ve svých rukou.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou