Trpělivost se světem, církví a mlčícím Bohem

Vydání: 2008/23 Osobnost kněze a šejka Aloise Musila, 3.6.2008

Příloha: Perspektivy

Jubilea jsou příležitostí k zastavení a ohlédnutí. Máte vůbec chvilku se někdy zastavit?
Moc ne. Během roku pracuji jako dva třicátníci; když se po pár hodinách spánku budím ledovou sprchou, prosím často Hospodina, aby si mě konečně vzal a nechal v nebi jednou pořádně prospat – a Hospodin skrze přívaly vod odpovídá: Kdepak, ještě tam máš spoustu práce! Ale naučil jsem se za ta hyperaktivní léta „kontemplaci v akci“. Pod vší tou aktivitou nepřestávám přemýšlet o Nejvyšším a snažím se mu naslouchat. Ale pořádně se zastavit a zamyslet, to až v létě o samotě v poustevně. Tam jsem opravdu jen s Bohem. I psaní je tam formou modlitby.

Jednou jste mi žertem říkal, že po padesátce to je jako na sklonku léta: „Není už takový žár a dusno, ale člověk ještě může sedět venku.“ Vnímáte šedesátiny jako zlom, nebo jen jako určitý symbol, jednu z příležitostí k bilancování?
Život probíhá spíš v dvacetiletých či pětadvacetiletých cyklech. Mezi padesátkou a sedmdesátkou – pokud nepřijdou nemoci, nepředvídané tragédie a člověk udržuje rozumnou životosprávu – to mohou být opravdu ta „nejlepší léta“. Jako když ve slunném podzimu sbíráte plody a to, co vás dřív trápilo, vnímáte s klidným nadhledem. Tak jsem si užil tu poslední dekádu. Když si vzpomenu, jak jsem se kdysi trápil, že mne někdo napadal a kritizoval, a snažil se vysvětlit, že to myslím dobře! Dnes přenechávám úsudek o mně Bohu. Kolem mě je pár moudrých lidí, kteří mě mají rádi a nešetří mě kritikou. I já kritizuji naši církev a společnost, protože ji mám rád a cítím za ni spoluzodpovědnost.

Několikrát jsem vás slyšel parafrázovat předmluvu k jedné knize Adama Michnika od polského kněze a myslitele Józefa Tischnera. On se tam ptá: Proč Pán Bůh stvořil Michnika? To je dobrá otázka i pro jubilanta, tedy: Proč Pán Bůh stvořil Halíka?
To byla dlouho i pro mne palčivá otázka. Myslím, že už odpověď znám. Je prostá: aby dělal to, co právě dělá. Na počátku devadesátých let leželo mé jméno na stole, kde se jednalo o významných církevních místech, a o deset let později dokonce o nejvyšší post ve státě. Bůh ví, že jsem po ničem z toho neprahnul a že jsem si nejvíc přál, abych mohl zůstat v akademickém světě, mezi studenty. Musel jsem se však připravit na dva alternativní scénáře života, abych je, kdyby si to Bůh přál, vykonával dobře. Ale to nejcennější, co jsem se přitom naučil, byla vnitřní svoboda, ona „indifferentia“, o níž mluví svatý Ignác, či „nelpění“, „neprahnutí“, jak o něm mluví mystici Východu i Západu. Bůh byl ke mně laskavý: dělám to, co dělám nejraději. Snad mi v dohlednu dopřeje i čas, kdy budu moci mnohé povinnosti pustit z ruky a plně se věnovat tomu, co zřejmě nese největší plody a skýtá mi také nejhlubší pocity štěstí – psaní jakožto způsobu „modlitby v akci“.
Pán Bůh snad tedy stvořil Halíka, aby stavěl mosty mezi různými světy, ukazoval věci „také z té druhé stránky“ a vytvářel v křesťanském světě prostor, kde se přemýšlející lidé budou moci cítit doma, svobodně a dobře. Udělal ho jako strom stojící trochu stranou hustého lesa, aby také vychytával blesky a hromy fanatiků a hlupáků všeho druhu, a přece se neohnul a nepoložil.

Sleduji-li správně, tak se při všech konstantách vašeho myšlení a zájmu přece jen pomalu posouvají důrazy a mění se „oblíbení hrdinové“. Jung a Freud ustoupili do pozadí, Nietzscheho už také tak často necitujete. Objevují se jména Charles Taylor, Nicolas Lash, Gianni Vattimo, John Caputo, ale i Joseph Ratzinger. Je to tak?
Ano, od psychologie jsem se posunul k filozofické reflexi víry a hledám návaznost mezi postmoderním myšlením, mystikou a hlubokou originální interpretací tradice, jakou nacházím třeba u Ratzingera či Urse von Balthasara.

Před deseti lety jste načrtl pět oblastí, o něž se zajímáte především: vztah náboženství a kultury, problémy sekularizace, dějiny křesťanského sociálního myšlení, hlubinná psychologie a její aplikace v sociologii kultury a filozofii náboženství, etické otázky společnosti. Kde je těžiště vašeho zájmu dnes?
Angažuji se hodně ve dvou oblastech, které považuji za klíčové pro budoucnost Evropy i světa. Je to komunikace mezi náboženstvími a kulturami, kde se snažím ukázat filozofické, teologické i psychologické předpoklady prevence konfliktů a rozvíjení kultury dialogu. A pak je to hledání „kompatibility“ sekulární kultury a křesťanství, aby se křesťanství nechtělo lacině přizpůsobovat soudobému světu výprodejem své identity – to by pak nemělo co nabízet, ani se uzavírat do sebe. Aby církev byla prorockým hlasem a zároveň srozumitelným a věrohodným partnerem v kulturním dialogu. S tím souvisí i můj pokus o nový teologicko-spirituální pohled na ateismus, zejména na prožitek „zatmění Boha“ – či „smrti Boha“ – tváří v tvář zlu a utrpení ve světě. Chci ukázat, že „ateismus bolesti“ a čestná pochybnost nejsou vůči skutečné víře něčím vnějším a nepřátelským, že teolog je nepotřebuje potlačovat, ani cukrovat, nýbrž zasadit do velikonočního kontextu, do „teologie kříže“. Inspirován karmelitánskou mystikou, mluvím o „temných nocích dějin“, o „kolektivní temné noci“. – Jedním z poslání víry je „kácet modly“, zbavovat relativní věci aury absolutna. Hlavním cílem duchovního života je vnitřní svoboda, „neprahnout“, „nelpět“ na ničem, být otevřený pro Tajemství. Víra nemá nabízet „jistoty“ hotových pravd, nýbrž učit žít s tajemstvím, v dialogu se skutečností, nikoli vést monolog pyšných „majitelů pravd“. Hledám vhodnou formu spirituality pro křesťana, který chce obstát a rozvíjet svou víru v soudobém pluralitním a velmi komplikovaném světě.

Jak byste tedy dnes odpověděl na otázku: Co to je víra a k čemu je dobrá?
Moc nevěřím ve víru těch, kteří věří, protože je to „k něčemu dobré“, zdravé, uklidňující, společensky užitečné či morálně povznášející. Jen tomu, kdo věří „jako dítě“, protože miluje, mohou být ty ostatní věci přidány. Věřit jako dítě neznamená vypnout kritické myšlení – dítě není žádný blbeček. Znamená to být otevřený, spontánní, bezelstný – a schopný zrání. Jsem pro „malou cestu“ Terezie z Lisieux a „nahou víru“ mystiků. Víra osvobozená od náboženských iluzí a „metafyzických jistot“ je „malá“ v měřítkách tohoto světa, ale je to „víra Boží“, protože Bůh činí velké věci jen s tím, co se světu zdá malé. Věřím ve „víru druhého dechu“, velikonoční víru „ukřižovanou a zmrtvýchvstalou“, když předtím „zděděné víře“ či prvotní horlivosti konvertitů dech došel nebo byl vyražen. V takové situaci se někteří obracejí k ateismu nebo k fundamentalismu, fanatismu či křečovité víře typu „hip, hip, hurá – alelujá“, aby přehlušili vlastní pochybnost. Věřím v mlčenlivou trpělivost naděje. Víra je mnohdy trpělivost s mlčícím Bohem.

Nemálo našich katolíků vás pořád vnímá jako enfant terrible české církve nebo rovnou jako „modernistu“. Asi jste už vysbíral všechny nálepky levého spektra. Přitom jste oblíbeným autorem ve „fundamentalisticky katolickém Polsku“ – pokračujeme-li v tom slepém nálepkování. Jeden polský dominikán mi vyprávěl, jak vás tam často citují biskupové, jak jsou vaše knihy předčítány v refektářích klášterů, biskupové je doporučují jako téměř povinnou četbu seminaristům a kněžím. Dostal jste prestižní ceny od katolíků v Polsku, Rakousku i Americe. Nepůsobí to ve vás určitou „krizi identity“?
Když vyjedu za hranice a zjistím, že jsem tam brán málem jako klasik, zahanbuje mne to. Každý slušný autor v takové situaci by už měl být aspoň pár let po smrti. Kolik lidí, kteří se v církvi celoživotně snažili o něco dobrého, zakoušeli šikany po celý život a došli uznání až po smrti! Celá generace průkopníků koncilní teologie – Urs von Balthasar, Daniélou, Chenu, de Lubac – zažívala po desetiletí šikanu, zákazy publikací a až v kmetském věku se dočkala uznání. Jan Pavel II. jim na ty rány nadělil kardinálské klobouky. Proti nim nejsem nic. To, co jsem si kdysi užil od „katolického Talibanu“, starého vedení teologické fakulty, netrvalo dlouho a nakonec to přispělo k nejšťastnějšímu kroku v mém pracovním životě, k přechodu na mou milovanou filozofickou fakultu. Dnes mě před kamenováním chrání celkem prokazatelný fakt, že na slova, za která jsem kdysi sklízel zášť, zpravidla nakonec došlo. Považuje-li mě někdo ze setrvačnosti za „zlobivé dítě“, je mi to osvěžující vzpomínkou na mládí a začátky.

V poslední době razantně vstupujete do veřejné debaty, i do té politické. Upozornil jste na zásadní otázky kolem kontroverzní „výstavy“ Bodies. Naposledy jste leckomu zpěnil krev svým postojem při prezidentské volbě. Jak vlastně vnímáte současnost vzhledem k devadesátým létům, třeba k datu, kdy vám bylo padesát? Jsme na vzestupu (v jednom novoročním projevu nám bylo řečeno, že „jsme se nikdy neměli tak dobře jako teď“), na rozcestí, nebo spíše na scestí?
Kdo se dívá na společnost ekonomickým kukátkem, navíc obráceným k úzké vrstvě sobě podobných, může říci, že „nikdy jsme se neměli tak dobře jako teď“. Ale kdo se dívá s odstupem a nahlédne i hlouběji do duchovního a mravního života společnosti, ten nemá mnoho důvodů k optimisticky rozjuchaným frázím. Jsme těžce nemocnou společností, v níž narůstá barbarství, nepoctivost, závist, osobní a skupinová nevraživost, agresivita. Ideologové „všemocné ruky trhu“ dělají vše pro snížení kulturní úrovně ve všech oblastech. A naše církev je stále příliš stažená a zahleděná do sebe. Politik, který se ráno klaní v doprovodu biskupů ostatkům svatých a horlí pro „křesťanské hodnoty“, aby tutéž noc podváděl vlastní manželku, si nezaslouží kadidlo církevního podkuřování. „Křesťanští politici“ jsou ochotni vyměnit morálku za církevní majetky, aby pak nakonec pozbyli cti i těch majetků. Ten lunapark s mrtvolami v Lucerně byl jen špičkou ledovce, projev naprostého cynismu k hraničním otázkám života a smrti; návrhy na legalizaci eutanazie jsou ještě nebezpečnějším projevem této ztráty smyslu pro hodnoty a zdravý rozum.
I když v práci s mladými a na besedách po republice potkávám mnoho otevřených a přemýšlivých lidí, přesto vidím kolem tolik znepokojivých jevů, že se denně peru s pokušením rezignace. Nesvedl bych to, kdyby má naděje byla jen „z tohoto světa“.

Z čeho jste měl za posledních deset let největší radost?
Každoročně o velikonoční vigilii z mladých lidí, které jsem směl doprovodit na cestě víry až ke křestnímu prameni. Nebo když dopisuji v poustevně knížku, která možná pomůže lidem na cestě k Bohu. Prostě vždycky když cítím, že mohu být tužkou či ukazovátkem v Boží ruce. Lidem, kteří mi děkují za mou službu, za kázání, knížky, říkám žertem a s ukazovákem k nebi „u šéfa!“ a myslím to velmi vážně. Není nic krásnějšího, než prožitek, že v tom, co vám bylo dopřáno dělat, byl „šéf“ při díle.

V předvečer svých padesátin jste řekl: „Všechny mé sny se vrchovatě splnily. Kolonka s nápisem – dostal – je plná.“ Co byste k tomu dodal dnes? Máte nějaké veliké přání, „tajný plán“?
Měl jsem nesmírně pestrý, zajímavý a šťastný život, Bůh mi hodně dal a já mu hodně dlužím. Mám přání, abych mohl ještě něco z oněch dluhů splatit. Děkuji za rozhovor a všechno nejlepší k narozeninám!
Rozhovor připravil Norbert Schmidt

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 39 20. – 26. září 2016

Otázka sv. Václava: Kam patříme?

Národní svatováclavskou pouť slavíme letos v situaci, která vyvolává množství zásadních otázek. Svátek sv. Václava se tak může stát příležitostí, abychom se opět…

celý článek


Chudý vedle tebe je pro tebe darem

Úryvek z Lukášova evangelia (16,19-31), který uslyšíme v neděli v kostele, před nás klade znepokojivou otázku: Kolik se toho vlastně po dvou tisíciletích na světě změnilo?…

celý článek


Strach je jako cit v prstech...

Citát Jana Wericha použitý v titulku přesně vystihuje podstatu této „nelibé emoce“, kterou dnes a denně v různé podobě zažívá většina z nás. Psychoterapeuta JAKUBA…

celý článek


Tisíce žáků porovnají své znalosti Bible

Mnoho školáků si bude letos lámat hlavu i nad otázkami z Písma svatého. Test čeká do konce října na ty, kdo se zúčastní celostátní soutěže Bible a my. Loni se zapojilo…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay