12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Spiritualita ve filmu

17. 7. 2018

|
Tisk
|

Kapitoly k nenáboženské spiritualitě

Vydání: 2018/29 Rekordní charismatická konference, 17.7.2018

Kde se bere v člověku zlo a kde člověk naopak nachází sílu zvládat obtížné životní situace? Tyto a mnohé další ožehavé otázky se objevily v řadě filmů na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Tyto snímky se tak staly zároveň pozoruhodnou výpovědí o době, ve které vznikly. 

Filmový festival je podivný úkaz. Mediálně je představen jako velká show s celebritami a nablýskanými róbami. Účastník zase vnímá atmosféru, davy lidí a vzrůstající únavu. Filmaři si mohou užít potlesk diváků po projekci svého filmu a mohou slyšet ohlasy přímo v sále. Pak je zde mnoho těch, kteří se kolem festivalu točí – pořadatelů, brigádníků, řidičů, novinářů, kritiků, filmových vědců, ale i porotců a lidí z distribučních společností. A nakonec se festivalového dění velmi skromně účastní i pracovní skupina, která vznikla při Ekumenické porotě a zabývá se spiritualitou ve filmu.

Letos se tato skupina skládala ze šesti lidí pocházejících z různých církví. Jejich společným znakem je snaha pracovat s filmovým uměním v rámci církevního společenství, ve školách nebo v mediálním prostoru. Přímo ve Varech na festivalu se členové skupiny domluví, na které filmy půjdou (letos to bylo 12 snímků) a pak o nich společně nebo v menších kroužcích debatují. Diskuse se vždy nějak dotýká toho, jak se tvůrcům podařilo zachytit lidskou spiritualitu.

Co je spiritualita

Chceme-li se zabývat spiritualitou ve filmu a přemýšlet nad tím, jaké podněty vzešly z letošního karlovarského festivalu, musíme si nejdřív ujasnit pojmy. Podle kulturoložky Kamily Němečkové, autorky knihy , je spiritualita úzce svázána s uvědoměním si konečnosti života a s hledáním jeho smyslu. Němečková píše: Ten dlouhý citát byl nezbytný, aby bylo jasné, že se nejedná o religiozitu či náboženskost, byť víra a křesťanské uchopení smyslu života je u věřícího člověka součástí jeho spirituality.

Kde se to zlo vzalo?

V Karlových Varech jsem měl možnost vidět třiatřicet filmů, z nichž se devět nějak dotýkalo problémů, které hýbou dnešním světem, týkají se uspořádání společnosti nebo krizí, které nás ohrožují. Například film íránského režiséra Džafara Panahího mistrně nastiňuje problémy současné íránské společnosti a propojuje témata společenská, rodinná a existenciální. A ukazuje, jak se společenská témata vlamují do lidského soukromí, takže před nimi nelze uniknout. Neexistuje žádný privátní prostor, v němž bychom se mohli ukrýt. Revoluce, války, diktatury, totalitní systémy, ale i bezvládí a totální chaos převrátí život každého. Panahí to vzhledem k cenzuře pouze naznačuje, ale jiné snímky mluví naplno.

Film ukrajinského režiséra Sergeje Loznici zobrazuje trochu kabaretní režim tzv. Novoruska, státu, který vznikl kolem města Doněck. Bizarní slavnosti kontrastují s pouličním lynčem „fašisty“, tedy Ukrajince bojujícího proti separatistům. Mladí floutci mlátí do ubohého člověka pěstí stejně jako babka, která do něj tluče holí. Násilí, zvůle, nenávist. Prázdnota a vzkříšení boha nacionalismu a šovinismu. Obraz Evropy, jak může vypadat za několik let.

A pak je tu dalšího Ukrajince Romana Bondarčuka, film o poměrech na jihu Ukrajiny, kde nefunguje stát. Vládne zde zvůle kohokoli, kdo chce mlátit, krást či zabíjet a je na to dost silný. Jediné, co člověka před touto zvůlí zachraňuje, je lidskost, která u některých obyvatel stepi kdesi uvízla z předchozích dob. A tak se zde stále dá přežít.

Zato film české dokumentaristky už s lidskostí pracovat nemůže, protože zobrazuje válku v přímém přenosu. Jaké pevné body mohou být ve městě, kde se bombardují domy s civilisty, kde jsou lidé stříleni snajpry, kde rodiny klečí se zdviženýma rukama před svými příbytky a čekají, zda ti vojáci, kteří jejich dům právě prohledávají, je nakonec postřílí, nebo ne?

Svět válečných konfliktů, svět bezmoci a zvůle však není někde daleko, v Iráku či na Ukrajině. Je to svět náš, svět můj a mých spoluobčanů. To se skvěle podařilo vyjádřit snímkem rumunského režiséra Radu Judeho , který karlovarský festival vyhrál. Film zachycuje práci režisérky Mariany, která připravuje inscenaci pouličního divadla z rumunské historie. Chce v něm ukázat, jak rumunští vojáci bojující po boku nacistických vojsk v říjnu 1941 během tří dnů povraždili tisíce ukrajinských Židů. Mariana však s úzkostí sleduje, že diváci nejsou předváděným násilím zděšeni, ale nadšeni. Antisemitismus a nenávist jsou hluboko v jejich srdcích, v srdcích slušných lidí. A Mariana neví, kde se to tam vzalo. Ani my to nevíme. Kde se vzala zloba, zášť, chuť bít a zabít u těch stařenek lynčujících domnělé nepřátele v ulicích Doněcka? Kde se to vzalo v naší společnosti a na sociálních sítích? Panahí ve svém filmu napovídá: je to ve vás, ve vašich rodinách, ve vašich vztazích k druhým i k sobě samotným.

Dokud v nás zůstává dobro

Mexický film Alonsa Ruizpalaciose zase předvádí loupež vzácných exponátů z Národního antropologického muzea, k níž došlo na Štědrý večer roku 1985 v Mexico City. Hlavní postava Juan je doslova ukázkou člověka, který se v důsledku patologických rodinných poměrů, z nichž pochází, dopouští zločinu. Samotná krádež však není tím nejhorším. Mnohem horší je, jak se Juan chová ke svému nejlepšímu příteli, jak zneužívá lidi kolem sebe a jak nakonec zneucťuje vše, co mu do té doby bylo svaté: vlastní kořeny a vlastního ducha. Rodina je místo azylu, ale i místo ničení. Pro Juana je místem zrodu jeho egocentrismu.

Jeden z nejlepších filmů letošních Varů byl snímek belgického režiséra Guillauma Seneze. Rodinu se dvěma dětmi opustí matka. Otec, předák v továrně a odborář, se musí o malé děti postarat, aniž ví, proč ho manželka opustila. Pomáhá mu jeho matka i sestra. A my sledujeme s úžasem, jak v současné kinematografii vzniká postava muže, který uskutečňuje své mužství, přebírá zodpovědnost, nalézá pokoru i odvahu a spolu s dětmi nabídne své manželce důstojný návrat. Kde se vzala mravní síla v tomto člověku? V hloubce jeho nitra, v pohledu kupředu, ve vědomí, že život za něj nemůže žít nikdo jiný. Tento hluboce spirituální film vrací divákovi víru v člověka, byť se neubráníme pocitu, že ta víra je poněkud romantická.

K tématu současné rodiny a hledání vlastního zakotvení přidala významný impulz i česká kinematografie. V dokumentu zachycují Klára Tasovská a Lukáš Kokeš čtyři teenagery z pohraničního Varnsdorfu – Tea, Renatu, Aničku a Nikolu. Všichni mají rozhárané rodinné prostředí, nezvládají školu, mají problémy s drogami nebo alkoholem a všichni se o sebe musejí starat sami. Na první pohled ztracené existence. Sledujeme jejich pády a prohry, ale i drobná vítězství – a s úžasem si uvědomujeme, jak nám před očima zrají do dospělosti. Je to skoro nemožné, ale oni si dokážou najít práci, postarat se o dítě, které nezodpovědně přivedli na svět, ale i reflektovat vlastní nezodpovědnost. Navzdory ne příliš funkčním rodinám, z nichž naše čtveřice pochází, jsou zde lidé, kteří tyto mladé hrdiny doprovázejí: jsou to jejich učitelé na střední škole. Hloubka vcítění a moudrost výchovné poradkyně, učitele tělocviku i vedoucí praxe je neuvěřitelná. S láskou, odpuštěním a naléhavostí provázejí své svěřence a žáky a drží jim palce. A ti čtyři k nim mají důvěru, svěřují se jim a uznávají pravdivost toho, co jim jejich kantoři kladou na srdce. A něco z toho pak také dokážou uskutečnit. Kdybych v karlovarském lázeňském kinosále neviděl všechny protagonisty filmu na vlastní oči, nikdy bych tomu filmu neuvěřil. Takto je to pro mě film o naději, že dokud v nás zůstává lidskost a schopnost pomoci, dobro v člověku má vždy šanci se prosadit.

Existenciální otázky

Jaký je vůbec smysl pozemského pachtění, když se na nás valí ohrožení zvenku i zevnitř? Lze zůstat člověkem? A co je být člověkem? Chceme-li sledovat tuto nit, musíme být trpěliví. Jsou filmy, které vyřčené otázky tematizují – ve Varech to letos byl Johna Carola Lynche. Jenomže jeho prvoplánovost a plakátovost, s níž „řešil“ otázky smyslu lidské existence tváří v tvář stáří a smrti, z něj udělaly spíš karikaturu. A tak pokud chceme nacházet opravdové uchopení toho skrytého v nás, musíme se zaměřit na filmy tišší, nenápadnější. Jedním z nich je íránského režiséra Nimy Eghlimy. Hlavní postava Amir nedělá nic jiného, než že naslouchá svým blízkým a snaží se moderovat jejich vztahové rébusy. Sám jako kristovská postava nese břemena druhých a je k dispozici vždy, když ho někdo potřebuje. Proč to dělá? A jak žije on sám? Jak všechna ta břemena, která na něj přátelé i příbuzní naházeli, nese? Tyhle otázky zodpovězeny nejsou. Prostě Amir je takový, protože takoví bychom měli být všichni. Člověk člověku člověkem. Pak jde všechno unést, pak je i naděje, že ačkoli dostanu za svá selhání vynadáno, bude mi odpuštěno a já budu moci dál důstojně žít.

A kde je církev?

Jenomže roli Amira má zastávat Kristus a jeho prostředníkem má být církev. Kde je zde církev? A kde jsou křesťané? Nikde. Z celé řady filmů, které jsem na letošním festivalu viděl, se objeví církev jen dvakrát – a vždy v roli té, která selhává, protože je v zajetí ideologie a falše. Budí dojem, že ji svět nepotřebuje. Obejde se bez ní. Roli kněží převzali učitelé (), přátelé (), rodina (). Spása? A Spasitel? Kdo to je? V Mosulu proti sobě bojují islamisti a brigáda složená ze zástupců všech náboženství. Na čí straně je Bůh? A kdo je zde Spasitel? A navíc se znovu objevují staronová náboženství bez Boha. Ve filmu režisér Sergej Loznica ukazuje příslušníky novodobého náboženství vlasti, velkého Ruska, impéria, v němž se rozpustí jednotlivec, protože jeho smysl je pouze v tom být součástí celku. Pro filmaře zkrátka není církev se svým Spasitelem pro dnešního člověka a současný svět relevantní.

A přece i na filmovém plátně svítí světélko. Není to sice církev, která by svítila do tmy hrozeb a úzkostí, ale je to – Don Quijote ve filmu Terryho Gilliama . Rytíř, který přináší víru v dobro, čest, spravedlnost, ctnost, poctivost, odvahu, víru v život. Rytíř, který je nesmrtelný. Není to rytíř smutné postavy, ale je to nositel ideálu či ideál samotný. A před námi je otázka: Kdo z nás, křesťanů, bude schopen vstoupit do quijotovské role, stát se rytířem, najít svého Sancho Panzu a vydat se do světa pomáhat chudým, ohroženým a bezmocným? Jako křesťan, jako občan, jako člověk. Karlovarský festival ukázal, jak moc to dnešní svět a každý z nás potřebuje.

Petr Vaďura

Autor je rozhlasový redaktor a spoluautor řady knižních rozhovorů na biblická témata. Na MFF v Karlových Varech předsedal skupině Spiritualita a film.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou