Postavit se na odpor zabijákům

Vydání: 2014/43 Papež blahořečil Pavla VI., 21.10.2014, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 21

Slušné muslimy krutost a faleš Islámského státu děsí
 
S islamologem a arabistou Lubošem Kropáčkem o třecích plochách současného islámu a také o zděšení, které džihádisté zanechávají v řadách islámských vzdělanců i prostých věřících.
 
„Hovořme s muslimy o úctě k životu a o svobodě náboženství,“ vybízí v rozhovoru arabista Luboš Kropáček.Snímek Aleš Masner
 
Islamisté před pár měsíci vyhlásili na rozsáhlém území severozápadního Iráku a východní Sýrie nejprve Islámský stát a vzápětí chalífát. Kdo jsou tito lidé?
 
Postižená území nejprve propadla chaosu a nepořádkům, které v Iráku vyvolala Bushova invaze a v Sýrii občanská válka. Vlády ztratily nad těmito oblastmi kontrolu. Ve společnosti, roztříštěné do drobných klanových a lokálních frakcí, se rozvinulo soukromé válečné podnikání, které dnes zachycují i reportáže na Youtube. Velkou šanci tu postřehli také moci chtiví radikálové, jakým – jak víme z dějin – dávají vyrůst krvavé převraty. Z oblastí postupně uprchly statisíce lidí, zatímco k místním milicím se přidávali válečníci ze zahraničí, kde jim podobné šance dříve nabízela třeba Al-Káida. Ideo-
vou zástěrku nabídla představa islámského řádu, tedy ideálu, jaký zatím nikde nebyl naplněn. Ke slovu a dílu se dostala chuť po násilí a boji, jak vůči šíitům vládnoucím v Bagdádu a v Damašku, tak vůči Západu, za někdejší narýsování hranic a za dnešní vliv a také proti pokojným jinověrcům i souvěrcům. Svou nenávistnou ideologii tito džihádisté promítli do brutálního tažení pod černým praporem se stylizací Muhammadovy osobní pečeti, kterou prý opatřoval listy cizím vládcům: Muhammad Rasúl (Posel) Alláh. Slušné muslimy tato krutost a zřejmá faleš děsí.
 
V čem se liší vyhlášení Islámského státu a chalífátu? Znamená chalífát nárok být uznán všemi muslimy?
 
V původní verzi si toto hnutí říkalo Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL). Po válečném úspěchu si název zkrátilo o zeměpisné vymezení, a tak spolu s výrazem „chalífát“ skutečně vyslovilo ambici vládnout sunnitským muslimům. V historické paměti se ovšem tento pojem spojuje jednak s prvními, volenými vůdci Muhammadem založené obce, tedy se vzorem „pravověrných chalífů“ (rášidún), jednak se zlatým věkem islámu v osmém až desátém století. Pouze šíité tuto vizi dějin nesdílejí: v jejich pojetí měl po Muhammadovi stanout v čele jeho nejbližší mužský příbuzný Alí, jehož však starší rané obce zvolili až po třech dřívějších „uzurpátorech“. Po Alího smrti (661) Umajjovci a pak Abbásovci neuznali nároky jeho potomstva. V sunnitském prostředí představu chalífátu spolu s panislámskou rétorikou udržovala ještě slábnoucí Osmanská říše, až turečtí kemalisté zrušili po sultanátu (1923) i chalífát (1924). V naší době myšlenku jako obecnou metu oživily některé militantní islamistické proudy. Nynější samozvaný chalífa Abú Bakr Bagdádí naprosto nesplňuje předpoklady, s nimiž tuto důstojnost spojuje islámské právo a historická tradice.
 
Dosud žádný stát, včetně muslimských, tento novodobý chalífát neuznal. To ale neznamená, že v těchto zemích nemá Islámský stát své přívržence. Jsou natolik silní, že se jich má světová veřejnost obávat?
 
Kruté počínání takzvaného Islámského státu vyvolalo pohoršení a odpor politických i duchovních představitelů, vzdělanců i prostých věřících prakticky všude v muslimském i širším světě. Vyhlášený „chalífát“ odsuzují jako výsměch a hanbu islámu, čeští muslimové mluví dokonce o barbarství. Rozkurážení, černě zakuklení hrdlořezové z IS přesto rozvíjejí ofenzivní mediální tažení. Šíří triumfalismus i děsivý strach. Vědomě cílí zvláště na frustrovanou mládež, na vykořeněné muslimy, konvertity – spíše k nihilismu než k radikálnímu islámu – a dobrodruhy v Evropě. Lákají je do svého džihádu, a leckdy úspěšně. Někdy pohnutky těchto „mudžáhidů“ dovedeme s hořkostí pochopit, třeba těch, kteří přicházejí z Čečenska. Jinak jde o široké spektrum motivací sociální deprivací, hodnotovým zmatkem a falešnou heroizací násilí stejně jako chutí na čas se kriminálně bavit. Někdy jde o pocit moci, často i o peníze. V každém případě o temné sklony, o nichž vědí všechny náboženské tradice a s nimiž musí nutně počítat také ti, jejichž úkolem je střežit naši bezpečnost.
 
Co jste dosud řekl, svědčí o tom, že v nové době se uvnitř islámu objevují nové dělící linie. Shodnou se muslimové aspoň na tom, kdo je muslim?
 
Krize vyhrocuje rozpory a rozbroje, jež rozdělují muslimy nejen sociálně a politicky, ale i konfesně a ve veřejném životě. Jordánský král Abdalláh II. se v ramadánu roku 2004 pokusil vyjasnit otázku, kdo vlastně je muslim a kdo za rouškou islámu pouze skrývá své neodpovědné chování. V Ammánském poselství, které podepsalo více než pět set padesát významných duchovních autorit z většiny muslimských zemí, byly za islám uznány především standardní sunnitské i šíitské právní směry (mazhaby). Dokument také odmítl kaceřovat ryzí mystiky (súfíje) a konzervativní salafisty. Avšak neodpovědné chování prohlásil za bezvěrectví hodné vyobcování (takfír). Přes dobrou snahu tento dokument téma bohužel neuzavřel. Zůstává živé a nově je rozžhavují i nedávné události.
 
To ale musí vést k ohromné vnitřní nejistotě…
 
Ano, poměry se ovšem v praxi liší podle jednotlivých zemí a uskupení. Chybí jediná, obecně uznávaná autorita. Společně sdílené Písmo – Korán – není vykládáno stejně, tradice se leckdy rozcházejí.
 
Pokud je sunnitský islám takto vnitřně rozdělen, musí přece existovat instituční nástroje, které budou aspoň navenek a v některých aktuálních otázkách zajišťovat jakýs takýs konsenzus… Jakou roli v tomto ohledu hraje Organizace islámské spolupráce? A co univerzita al-Azhar?
 
Uplatňují se místní autority a školy. Když Turci zrušili chalífát, muslimští činitelé se pokusili řešit situaci volbou nového, nejlépe arabského chalífy. Za tímto účelem svolali od roku 1926 několik konferencí, které se ovšem nedokázaly dohodnout. Islám nemá církevní organizaci a až do této doby nic v jeho dějinách nepřipomíná křesťanské koncily. Nadnárodní struktury vznikly až v moderní době a v moderním duchu. Zaniklý chalífát nahrazuje nejspíše kolektivní součinnost, na níž se mezi lety 1960 a 1971 dohodly vlády zemí s velkým podílem muslimského obyvatelstva. Tehdy založily Organizaci islámské konference; název připomínal snahy z dvacátých let minulého století. V červnu 2011 se přejmenovala na Organizaci islámské spolupráce (anglicky tatáž zkratka: OIC). Sdružuje padesát sedm členských států a vedle stěžejních politických otázek rozvinula činnost různých agencií na způsob OSN. Má stálý sekretariát v saúdské Džiddě a finančními nesnázemi rozhodně netrpí. Silně různorodé složení ale oslabuje její akceschopnost. Srovnejme si jen konzervativní Saúdskou Arábii, šíitský Írán, sekulární Turecko… OIC představuje především politickou
(ne)jednotu muslimského světa. Náboženskou tvář by měla představovat vysoká učení a centra právní autority oprávněná vydávat fatwy. I tato oblast trpí nejednotou a přílišnou závislostí na místní politické moci. Z tohoto úhlu bývá kritizován třeba i jinak prestižní tisíciletý káhirský al-Azhar.
 
Dosud jsme hovořili o sunnitském islámu. Mohl byste pro nás zopakovat zásadní rozdíl mezi islámem sunnitským a šíitským? Přetrvává historická nevraživost mezi nimi? V jaké formě se dnes nachází šíitský islám?
 
Již jsem uvedl rozdílný pohled na dějiny. Politický spor o vedení obce se promítl do teologie, odlišné spirituality, tradic a některých rozdílů práva. Šíité rozvinuli úctu k imámům z potomstva Alího a Muhammadovy dcery Fátimy. Podle hlavního šíitského proudu se dvanáctý imám skryl a od roku 940 je skrytý smyslové komunikaci, přítomný pouze v srdcích a očekáváních, že se slavně vrátí. Čekání vedlo šíitské duchovenstvo ke staletému opatrnému kvietismu. Před půlstoletím se však tento postoj v Íránu zvrátil do zcela protikladného revolučního aktivismu, jehož triumfálním momentem se stalo vítězství islámské revoluce. Íránské podněty aktivizovaly postupně také šíitské obce v Iráku a Libanonu a spřízněné alavity v Sýrii. Lze se však domnívat, že íránské úsilí o regionální hegemonii tu hrálo a dodnes hraje výraznější roli než společná spiritualita.
 
Írán přes Kaspické moře sousedí s Ruskem. S ním sousedí i Kazachstán, Turkmenistán a další většinově muslimské státy. Dnes se o Rusku píše a hovoří vzhledem k jeho invazi na převážně pravoslavnou Ukrajinu. Jakou roli hraje islám v Rusku? Je tam na postupu?
 
Odhaduje se, že muslimové tvoří asi čtrnáct procent obyvatelstva Ruska. V některých konstitutivních útvarech Ruské federace (republikách, oblastech) ovšem převládají. Jejich situace se tu dost různí. Jde třeba o prosperující prostředí (Tatarstán), o otevřený účet (Čečensko) anebo o sud prachu (Dagestán). Mnoho Rusů se obává teroristických hrozeb ze Severního Kavkazu. Na druhé straně mezinárodně politicky i ekonomicky pragmatický Putin dokázal i přes nelibost pravoslavných věřících prosadit od roku 2005 pro Rusko status pozorovatelského státu v Organizaci islámské spolupráce. Na všech stranách se přitom zdůrazňovalo partnerství v boji proti globálnímu terorismu.
 
K čemu by měl vést dialog křesťanů a muslimů – i na pozadí výše zmíněných konfliktů? Jakou šanci má podnět Benedikta XVI., aby islám prošel svým vlastním osvícenstvím? Chalífát islamistických zabijáků se od tohoto ideálu liší jako noc ode dne…
 
Postavit se zabijákům je zákonná, nezbytná sebeobrana i ve smyslu naší víry. Důležitým tématem dialogu dnes není jen účinná ochrana decimovaných blízkovýchodních křesťanů, nýbrž nadále i vztahy k muslimům, zvláště těm, kteří žijí v Evropě mezi námi. Mnozí z nich – někde většina, ale těžko vést statistiku – prošli svým osvícenstvím a přijímají sekulární společnost, často s kritickým pohledem na naše i vlastní morální výstřelky. V dnešním islámu nechybí podnětné práce o potřebném směru etických reinterpretací životních norem v humánnějším duchu. Jejich přenos do praxe bohužel pokulhává. Hovořme spolu o úctě k životu, o svobodě náboženství, o bránění zlu a o naléhavé odpovědnosti věřících.
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory, Perspektivy, Přílohy

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay