Naši polští faráři...

Vydání: 2006/15 Velikonoce, 10.4.2006, Autor: Michael Opatrný

Příloha: Perspektivy

...a otázka inkulturace evangelia u nás, kterou nám kladou

Vzhledem k tzv. nedostatku kněží přicházejí do České republiky na výpomoc duchovní ze zahraničí. Zřejmě největší počet jich je v současné době z Polska a řada věřících si klade otázku po smyslu a úspěšnosti jejich práce. Na Katedře praktické teologie TF Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích byl proto proveden výzkum zaměřený právě na kněze pocházející z Polska, kteří u nás působí v pastorační službě.

***

Do sběru dat byli zapojeni studenti, kteří se tak mohli metodologicky připravit na psaní svých závěrečných prací. Výzkum se zaměřoval především na to, jak kněží pocházející z Polska vnímají své působiště, tedy českou církev. Nešlo tedy o zjišťování toho, jak jejich práci hodnotí čeští katolíci. Výzkum probíhal formou otevřených rozhovorů, kdy studenti s polskými kněžími mluvili o tématech, která společně připravili na úvodním semináři.

Motivy a očekávání

Kněží, kteří se průzkumu zúčastnili, uváděli velmi rozdílné důvody, proč se rozhodli přijít do Česka. Zřejmě nejobvyklejším důvodem byla výzva od českého nebo polského biskupa. Jeden z odpovídajících měl zájem o misijní práci v Africe, ale při návštěvě ČR byl tak zaujat zdejší situací, že se rozhodl zůstat. Zároveň je zajímavé, že to, co ho v českém prostředí nejvíce zaujalo, označil slovem svoboda, kterou chápe jako možnost nasadit své síly v pastoraci směrem, který je mu osobně nejbližší. I v ostatních odpovědích bylo porůznu uvedeno nebo z jejich kontextu vyplynulo, že možnost samostatné tvůrčí práce kněze z Polska velmi oslovila. Doma by - jak uvádějí - museli pracovat dlouhou dobu jako kaplani, a to pouze na úkolu zadaném farářem. Dalším zřejmě velmi důležitým impulzem pro práci v ČR bylo pro některé z nich setkání s přáteli, kteří u nás už působí a kteří jim o pastoraci v Čechách vyprávěli, nebo je pozvali k nám na návštěvu. Právě při návštěvě byli kněží zřejmě osloveni tím, co popisovali jako „svobodu církve“ a v „svobodu církvi“.

Nikoliv ojedinělá odpověď na otázku po očekáváních zněla, že polský kněz před příchodem k nám nečekal nic. Zajímavé je, že podobně jako malý počet věřících byl na druhou stranu očekáván i počet větší. Přitom prakticky všichni odpovídající kněží rozuměli počtem věřících počet lidí, kteří se účastní bohoslužeb. Velmi reálná očekávání popisovali kněží, kteří byli se situací u nás seznámeni díky zmíněným návštěvám u svých přátel.

Co je většinou překvapilo

Kněze přicházejícího z Polska u nás většinou překvapilo, že musí dojíždět na slavení mší, a že účast věřících na nich je nízká. Asi nejzajímavější a neparadoxnější odpověď v této souvislosti zazněla od kněze, který řekl, že na mši bylo pouze(!) sedmdesát lidí.

Kladným a zdůrazňovaným překvapením bylo zjištění o kvalitě víry českých farníků, která byla hodnocena velmi vysoko. Kněží z Polska působící u nás mají zároveň celkem kritický náhled na stav víry svých rodáků. V odpovědích totiž často sami srovnávali Polsko a Česko. Z těchto srovnání je zřejmé, že při pohledu na situaci v Polsku rozlišují mezi návštěvníkem kostela a věřícím, ovšem obráceně než u nás: tedy ne všechny návštěvníky kostelů v polských farnostech chápou jako skutečně věřící. Kněží v průzkumu vyjádřili tento fakt např. těmito slovy: „V Česku jsou na rozdíl od Polska všichni návštěvníci bohoslužeb skutečně věřící.“

Zcela nečekané bylo ale setkání s nedůvěrou nebo lhostejností. Někteří z kněží pociťovali nedůvěru ze strany nových farníků. Zároveň se ale shodují na tom, že tato nedůvěra časem mizí. S lhostejností se naopak setkali mimo „kostel a faru“. Např. skutečnost, že personál nemocnice je překvapen zájmem kněze o nemocné, a že je mu zároveň jedno, zda tam kněz bude docházet, nebo ne, jednoho z odpovídajících velmi udivila.

Církev a náboženství

V českém prostředí jsou odmítány – řečeno velmi obecně – spíše náboženské instituce než náboženství jako takové. Proto se iniciátoři výzkumu snažili zjistit, zda kněží z Polska rozlišují mezi náboženstvím a katolickou církví. Ze zaznamenaných odpovědí vyplývá, že prakticky všichni kněží v průzkumu srovnávali katolickou církev v Polsku a Česku, i když byli tázáni na vztah společnosti k náboženství obecně. Překrytí pojmů katolická církev a náboženství pak vede k nedorozumění, které v českém prostředí zaměňuje nezájem o katolickou církev s nezájmem o náboženství. Srovnání odpovědí jednotlivých respondentů ke všem tématům s jejich odpověďmi na tuto otázku ukázalo, že na míře rozlišení mezi pojmy (katolická) církev a náboženství přímo závisí kladný pohled na křesťanský život v českých farnostech, a naopak. Tedy ti, kdo rozlišovali mezi církví a náboženstvím, většinou také kladně hodnotili život české katolické církve.

Čeští farníci

Přes počáteční nedůvěru, se kterou se řada z nich setkala, oceňují polští kněží bezprostřední vztahy mezi českými farníky a farářem. Vyjádřeno slovy jednoho z odpovídajících: „S těmi deseti procenty, co tu chodí do kostela, žijeme jako rodina.“ Klíčem k odstranění nedůvěry ze strany farníků je podle jednoho z kněží pochopení faktu, že lidé v Česku „dají u kněze více na jeho lidskou tvář, než že by ho brali jako společenskou autoritu“.

V životě českých farností oceňovali polští kněží „skutečnou a aktivní víru a zájem o Boha“. Kladně proto hodnotí aktivní nasazení laiků při liturgii - od její přípravy přes čtení a zpěv až k pomoci s podáváním svatého přijímaní. Zároveň kněží také ocenili, že se laici u nás zapojují do liturgie spontánně a kněz jejich zapojení spíš moderuje, než aby ho přesně musel určovat, případně vše dělat sám, slovy jednoho respondenta: „zajišťovat laikům servis“.

Dalšího kladného hodnocení se také dočkaly vztahy ve farnostech. Kněží z Polska si na našich farnících váží jejich „pochopení pro to, že farář je cizinec“, a osobních kontaktů s nimi. Proto se také někteří zmínili o svém vztahu k farníkům. Podle nich mají v Česku - na rozdíl od Polska, kde je farář ani nezná jménem – „jednotliví farníci svou cenu“.

Jáhnové a pastorační asistenti a asistentky

Je obecně málo známé, že česká katolická církev je jedna z mála církví v postkomunistických zemích, kde působí pastorační asistenti (asistentky) a stálí jáhnové. Kněží se k tomuto tématu vyjadřovali povětšinou naprosto totožně: pastorační asistenty (asistentky) a stálé jáhny chápou jako pomoc přetíženému knězi, často jako pomoc provizorní, způsobenou nedostatkem kněží. Tímto názorem se tak kněží nijak neliší od názorů u nás rozšířených. Jen v jedné odpovědi se objevil názor značně odlišný, a to ten, že pastorační asistenti (asistentky) a jáhni ukazují, jaká ve skutečnosti v katolické církvi existuje pluralita služebníků.

Otázka inkulturace evangelia

Z výzkumu vyplývá, že na pastorační práci v Česku byli nejlépe připraveni kněží, kteří buď prošli formací a studiem v českém semináři a na české teologické fakultě, nebo kteří se s pastorační prací u nás seznámili neformálně, prostřednictvím polských kněží, svých známých, kteří zde již působí. Polským kněžím by tedy zřejmě pomohlo, kdyby měli možnost se na svou práci v ČR připravit více systematicky, např. studiem češtiny, českých církevních dějin a pastorační situace v naší zemi.

Domácí církev by tedy měla postupovat podle doporučení posynodálního apoštolského listu Jana Pavla II. Pastores dabo vobis: „Dalším problémem, vážně pociťovaným v dnešních dnech, je požadavek evangelizace kultur a inkulturace poselství víry. Je to především pastorační problém a je mu třeba věnovat více prostoru při formaci kandidátů kněžství. V současné situaci, kdy je v mnoha částech světa křesťanské náboženství považováno za něco cizího místním kulturám, ať již jsou staré nebo moderní, je velmi důležité, aby v celé intelektuální a lidské formaci byla inkulturace ukazována jako nutná a podstatná...“ (PDV, čl. 55).

Přítomnost kněží z Polska u nás je tak již nyní sama o sobě přínosem pro českou církev. Sice nevyjádřeně, ale přece jen totiž poukazuje na jistý problém, který má česká katolická církev se samotnou inkulturací evangelia. I když samozřejmě platí, že inkulturace je „procesem dlouhým a velmi obtížným, protože nesmí žádným způsobem zkompromitovat jedinečnost a celistvost křesťanské víry“ (PDV). Polští kněží, kteří na působení u nás nejsou vždy optimálně připraveni, nám tak vlastně kladou otázku po tom, jakým způsobem v Čechách vstupuje prostřednictvím křesťanů evangelium do dialogu se společností, která není ani tak ateistická jako spíš agnostická. Je možné, že tento problém byl z části vyjádřen i v některých kritických postojích polských kněží k situaci české katolické církve.

Michal Opatrný

Autor je pastoračním asistentem Diecézní charity České Budějovice a odborným asistentem na Katedře praktické teologie TF JU v Českých Budějovicích.

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 51 16. – 22. prosince 2014

Vánoce jako čas zrození

Jakmile od nich andělé odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli…

celý článek


Věčné světlo, Pane, mistru Jakubovi

V prosincovém dopoledni je Rožmitál pod Třemšínem v podhůří Brd tichý a zasmušilý. Možná právě tak se cítil zdejší učitel a regenschori roku 1815, kdy se Senekou…

celý článek


O jednom vánočním vraždění

Vánoce v dětství jsou u většiny lidí ve vzpomínkách spjaté s krásnými, romantickými, až ladovsky malebnými obrázky. Je to snad dáno mou rodnou drsnou Vysočinou, že…

celý článek


Neumělý dětský hlas pro vánoční Purpuru

Působí skromně a nenápadně. Ani obsluha, která nám podává čaj, ani lidé, jež míjíme v jednom z pražských nákupních center, nezaznamenají, že vedle mě sedí. Herečka…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2014

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay