Naši polští faráři...

Vydání: 2006/15 Velikonoce, 10.4.2006, Autor: Michael Opatrný

Příloha: Perspektivy

...a otázka inkulturace evangelia u nás, kterou nám kladou

Vzhledem k tzv. nedostatku kněží přicházejí do České republiky na výpomoc duchovní ze zahraničí. Zřejmě největší počet jich je v současné době z Polska a řada věřících si klade otázku po smyslu a úspěšnosti jejich práce. Na Katedře praktické teologie TF Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích byl proto proveden výzkum zaměřený právě na kněze pocházející z Polska, kteří u nás působí v pastorační službě.

***

Do sběru dat byli zapojeni studenti, kteří se tak mohli metodologicky připravit na psaní svých závěrečných prací. Výzkum se zaměřoval především na to, jak kněží pocházející z Polska vnímají své působiště, tedy českou církev. Nešlo tedy o zjišťování toho, jak jejich práci hodnotí čeští katolíci. Výzkum probíhal formou otevřených rozhovorů, kdy studenti s polskými kněžími mluvili o tématech, která společně připravili na úvodním semináři.

Motivy a očekávání

Kněží, kteří se průzkumu zúčastnili, uváděli velmi rozdílné důvody, proč se rozhodli přijít do Česka. Zřejmě nejobvyklejším důvodem byla výzva od českého nebo polského biskupa. Jeden z odpovídajících měl zájem o misijní práci v Africe, ale při návštěvě ČR byl tak zaujat zdejší situací, že se rozhodl zůstat. Zároveň je zajímavé, že to, co ho v českém prostředí nejvíce zaujalo, označil slovem svoboda, kterou chápe jako možnost nasadit své síly v pastoraci směrem, který je mu osobně nejbližší. I v ostatních odpovědích bylo porůznu uvedeno nebo z jejich kontextu vyplynulo, že možnost samostatné tvůrčí práce kněze z Polska velmi oslovila. Doma by - jak uvádějí - museli pracovat dlouhou dobu jako kaplani, a to pouze na úkolu zadaném farářem. Dalším zřejmě velmi důležitým impulzem pro práci v ČR bylo pro některé z nich setkání s přáteli, kteří u nás už působí a kteří jim o pastoraci v Čechách vyprávěli, nebo je pozvali k nám na návštěvu. Právě při návštěvě byli kněží zřejmě osloveni tím, co popisovali jako „svobodu církve“ a v „svobodu církvi“.

Nikoliv ojedinělá odpověď na otázku po očekáváních zněla, že polský kněz před příchodem k nám nečekal nic. Zajímavé je, že podobně jako malý počet věřících byl na druhou stranu očekáván i počet větší. Přitom prakticky všichni odpovídající kněží rozuměli počtem věřících počet lidí, kteří se účastní bohoslužeb. Velmi reálná očekávání popisovali kněží, kteří byli se situací u nás seznámeni díky zmíněným návštěvám u svých přátel.

Co je většinou překvapilo

Kněze přicházejícího z Polska u nás většinou překvapilo, že musí dojíždět na slavení mší, a že účast věřících na nich je nízká. Asi nejzajímavější a neparadoxnější odpověď v této souvislosti zazněla od kněze, který řekl, že na mši bylo pouze(!) sedmdesát lidí.

Kladným a zdůrazňovaným překvapením bylo zjištění o kvalitě víry českých farníků, která byla hodnocena velmi vysoko. Kněží z Polska působící u nás mají zároveň celkem kritický náhled na stav víry svých rodáků. V odpovědích totiž často sami srovnávali Polsko a Česko. Z těchto srovnání je zřejmé, že při pohledu na situaci v Polsku rozlišují mezi návštěvníkem kostela a věřícím, ovšem obráceně než u nás: tedy ne všechny návštěvníky kostelů v polských farnostech chápou jako skutečně věřící. Kněží v průzkumu vyjádřili tento fakt např. těmito slovy: „V Česku jsou na rozdíl od Polska všichni návštěvníci bohoslužeb skutečně věřící.“

Zcela nečekané bylo ale setkání s nedůvěrou nebo lhostejností. Někteří z kněží pociťovali nedůvěru ze strany nových farníků. Zároveň se ale shodují na tom, že tato nedůvěra časem mizí. S lhostejností se naopak setkali mimo „kostel a faru“. Např. skutečnost, že personál nemocnice je překvapen zájmem kněze o nemocné, a že je mu zároveň jedno, zda tam kněz bude docházet, nebo ne, jednoho z odpovídajících velmi udivila.

Církev a náboženství

V českém prostředí jsou odmítány – řečeno velmi obecně – spíše náboženské instituce než náboženství jako takové. Proto se iniciátoři výzkumu snažili zjistit, zda kněží z Polska rozlišují mezi náboženstvím a katolickou církví. Ze zaznamenaných odpovědí vyplývá, že prakticky všichni kněží v průzkumu srovnávali katolickou církev v Polsku a Česku, i když byli tázáni na vztah společnosti k náboženství obecně. Překrytí pojmů katolická církev a náboženství pak vede k nedorozumění, které v českém prostředí zaměňuje nezájem o katolickou církev s nezájmem o náboženství. Srovnání odpovědí jednotlivých respondentů ke všem tématům s jejich odpověďmi na tuto otázku ukázalo, že na míře rozlišení mezi pojmy (katolická) církev a náboženství přímo závisí kladný pohled na křesťanský život v českých farnostech, a naopak. Tedy ti, kdo rozlišovali mezi církví a náboženstvím, většinou také kladně hodnotili život české katolické církve.

Čeští farníci

Přes počáteční nedůvěru, se kterou se řada z nich setkala, oceňují polští kněží bezprostřední vztahy mezi českými farníky a farářem. Vyjádřeno slovy jednoho z odpovídajících: „S těmi deseti procenty, co tu chodí do kostela, žijeme jako rodina.“ Klíčem k odstranění nedůvěry ze strany farníků je podle jednoho z kněží pochopení faktu, že lidé v Česku „dají u kněze více na jeho lidskou tvář, než že by ho brali jako společenskou autoritu“.

V životě českých farností oceňovali polští kněží „skutečnou a aktivní víru a zájem o Boha“. Kladně proto hodnotí aktivní nasazení laiků při liturgii - od její přípravy přes čtení a zpěv až k pomoci s podáváním svatého přijímaní. Zároveň kněží také ocenili, že se laici u nás zapojují do liturgie spontánně a kněz jejich zapojení spíš moderuje, než aby ho přesně musel určovat, případně vše dělat sám, slovy jednoho respondenta: „zajišťovat laikům servis“.

Dalšího kladného hodnocení se také dočkaly vztahy ve farnostech. Kněží z Polska si na našich farnících váží jejich „pochopení pro to, že farář je cizinec“, a osobních kontaktů s nimi. Proto se také někteří zmínili o svém vztahu k farníkům. Podle nich mají v Česku - na rozdíl od Polska, kde je farář ani nezná jménem – „jednotliví farníci svou cenu“.

Jáhnové a pastorační asistenti a asistentky

Je obecně málo známé, že česká katolická církev je jedna z mála církví v postkomunistických zemích, kde působí pastorační asistenti (asistentky) a stálí jáhnové. Kněží se k tomuto tématu vyjadřovali povětšinou naprosto totožně: pastorační asistenty (asistentky) a stálé jáhny chápou jako pomoc přetíženému knězi, často jako pomoc provizorní, způsobenou nedostatkem kněží. Tímto názorem se tak kněží nijak neliší od názorů u nás rozšířených. Jen v jedné odpovědi se objevil názor značně odlišný, a to ten, že pastorační asistenti (asistentky) a jáhni ukazují, jaká ve skutečnosti v katolické církvi existuje pluralita služebníků.

Otázka inkulturace evangelia

Z výzkumu vyplývá, že na pastorační práci v Česku byli nejlépe připraveni kněží, kteří buď prošli formací a studiem v českém semináři a na české teologické fakultě, nebo kteří se s pastorační prací u nás seznámili neformálně, prostřednictvím polských kněží, svých známých, kteří zde již působí. Polským kněžím by tedy zřejmě pomohlo, kdyby měli možnost se na svou práci v ČR připravit více systematicky, např. studiem češtiny, českých církevních dějin a pastorační situace v naší zemi.

Domácí církev by tedy měla postupovat podle doporučení posynodálního apoštolského listu Jana Pavla II. Pastores dabo vobis: „Dalším problémem, vážně pociťovaným v dnešních dnech, je požadavek evangelizace kultur a inkulturace poselství víry. Je to především pastorační problém a je mu třeba věnovat více prostoru při formaci kandidátů kněžství. V současné situaci, kdy je v mnoha částech světa křesťanské náboženství považováno za něco cizího místním kulturám, ať již jsou staré nebo moderní, je velmi důležité, aby v celé intelektuální a lidské formaci byla inkulturace ukazována jako nutná a podstatná...“ (PDV, čl. 55).

Přítomnost kněží z Polska u nás je tak již nyní sama o sobě přínosem pro českou církev. Sice nevyjádřeně, ale přece jen totiž poukazuje na jistý problém, který má česká katolická církev se samotnou inkulturací evangelia. I když samozřejmě platí, že inkulturace je „procesem dlouhým a velmi obtížným, protože nesmí žádným způsobem zkompromitovat jedinečnost a celistvost křesťanské víry“ (PDV). Polští kněží, kteří na působení u nás nejsou vždy optimálně připraveni, nám tak vlastně kladou otázku po tom, jakým způsobem v Čechách vstupuje prostřednictvím křesťanů evangelium do dialogu se společností, která není ani tak ateistická jako spíš agnostická. Je možné, že tento problém byl z části vyjádřen i v některých kritických postojích polských kněží k situaci české katolické církve.

Michal Opatrný

Autor je pastoračním asistentem Diecézní charity České Budějovice a odborným asistentem na Katedře praktické teologie TF JU v Českých Budějovicích.

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 37 9. – 15. září 2014

Vrah P. Kubíčka prosí o odpuštění

Také Česko má své 11. září. Před deseti lety byl v tento den na své faře brutálně zavražděn kněz a lékař P. Ladislav Kubíček.

celý článek


Teprve teď to pořádně roztočíme

Ve své kartotéce měl P. Kubíček několik tisíc adres. Se všemi těmi lidmi udržoval kontakt, mnozí na něj spoléhali. Největšího ohlasu se ale jeho osobnosti a myšlenkám…

celý článek


Papež František, Husák i Havel

Na pulty knihkupců dorazil minulý týden Cyrilometodějský kalendář na rok 2015. Přináší třeba u nás dosud nepublikované informace ze života papeže Františka. Jeho hlavním…

celý článek


Nepřiznal jsem se. Nebylo k čemu

Patří k nejstarším aktivním kněžím v brněnské diecézi, letos v červenci oslavil 65 let od kněžské ordinace a na jaře, dá-li Bůh, jej čekají devadesátiny. Ohlíží…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2014

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay