Milý příteli Václave...

Vydání: 2009/23 Sjezd KDU - ČSL, 3.6.2009

Příloha: Perspektivy

Václav Vaško se nesmazatelně vepsal do poválečných dějin naší církve – a to nejenom svým životním příběhem plným nečekaných osudových zvratů, strádání a bolesti, nýbrž i významným příspěvkem k zmapování její složité historie. Několik vzpomínek, pozdravů a díků jeho známých a přátel budiž výrazem naší hluboké vděčnosti.

Milý příteli Václave…

S radostí a dojetím myslím na naše společné životní osudy, určované postoji, které jsme zastávali vůči těm, „kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou“ (Mt 11,28). Naše první setkání proběhlo nedlouho před mým zatčením, na jaře 1951, v kapucínském kostele na Hradčanech, kam ses ke mně přišel vyzpovídat. Svátost smíření byla i důvodem našeho posledního setkání na této zemi, několik dní před Tvým odchodem na věčnost. Mezi tím proběhly celé dějiny: Nejprve jsme se znovu setkali ve věznici na Mírově. Patřil jsi k vděčným posluchačům „teologie za mřížemi“, ale i sám jsi poskytoval ostatním spoluvězňům informace z oblasti křesťanského manželského života a z dostupných materiálů a našich komentářů jsi sestavoval rukopisný časopis zvaný „Sovietica“, o dění v tehdejším Sovětském svazu po Stalinově smrti. Z vězení jsi byl propuštěn o šest let dříve než já, ale předtím jsi mi stačil sdělit svou pražskou adresu a své pozvání. Takže po patnácti letech žaláře – než jsem si našel samostatný podnájem – jsem začínal svůj nový život v přátelské atmosféře Tvého domova. Brzy poté, když se s Pražským jarem „uvolnily ledy“, jsi mne doprovázel do budovy Ústředního výboru komunistické strany, abychom doručili Alexandru Dubčekovi dopis katolíků vězněných za jejich víru. Tentýž dokument jsme pak spolu předali redakci Literárních listů. Účastnil ses i dalších klíčových aktivit pražských katolíků – tehdy – a také v pozdějším disentu 70. a 80. let. V roce 1990 ses jako ředitel nově vzniklého nakladatelství Zvon ujal vydávání mnou redigovaných, původně samizdatových Teologických textů. Vděčím Ti i za zachycení podstatné části mých vzpomínek, k jejichž zaznamenání bych bez Tvého přátelského nátlaku asi nikdy nenašel čas. Největší poděkování bych však rád adresoval Tvé historiografické práci, díky níž zůstávají pro budoucí pokolení uchována nejen fakta, ale především živé osobní zkušenosti aktivních katolíků naší generace, kteří se pokoušeli co nejčestněji žít svou církevně zakotvenou víru v těch podmínkách, které jim dějiny naší země poskytly. Ne bez důvodu nese Tvá nedokončená tetralogie název „Dům na skále“: Z Tvých literárních prací i filmově zachycených výpovědí je provždy možno vyčíst konstanty lidských postojů, které ve věrnosti darovanému základu zevnitř vytvářejí živou Boží církev.

Oto Mádr, teolog a dlouholetý šéfredaktor Teologických textů

 

Posezení s Václavem Vaškem

Do leopoldovské věznice nás přivezli koncem července 1955. Václava z jáchymovského tábora Nikolaj, mě z tábora Rovnost. Tehdy jsme se ale ještě neznali. Po Stalinově smrti a s nástupem Chruščova nastala krátká politická obleva, kterou vězni využili k formulování požadavků o lidštější zacházení a o povolení návštěvy Mezinárodního červeného kříže. Odmítli jsme fárat. Stávka se bleskem rozšířila i na ostatní tábory a trvala několik týdnů. Za trest nás vybrané rebely převezli do Leopoldova. Nacpali nás vždy po několika muklech do uprázdněných samovazeb. Dostal jsem se na celu s básníkem Václavem Renčem, což byl pro mě cenný dar. Rozhovory zvídavého studenta se vzdělaným a inspirujícím básníkem v malé oáze samotky byly lázní pro srdce i pro duši. Přál jsem si, aby nás spolu ponechali co nejdéle. Ale největší obdarování na nás ještě čekalo. Václav byl ve vedlejší cele, a i když jsme o sobě nevěděli, spojovala nás touha dostat se mezi duchovní. I v Leopoldově v těch dnech vypukla stávka na protest proti usmrcení vězně v ostřelovacím pásmu podél věznice. Kněžím, kteří tam v té době byli na samotkách izolováni, aby nemohli ideologicky ovlivňovat druhé vězně, bylo výjimečně přikázáno, aby nám jáchymovským rebelům roznášeli jídlo. Tak se nám přes malé okénko ve dveřích podařilo od chodbaře Toníka Bradny obdržet v malém papírku zabalenou vločku Nejsvětější svátosti a vyměnit pár důležitých slov. Podle jeho rady jsme se při nejbližším hlášení vydávali za „faráre“. Výsledek se dostavil bezprostředně: chodbař dostal příkaz odvést nás okamžitě na kněžskou izolaci. Víc než osmdesát kněží, biskupů a představených několika řádů bylo mezitím přemístěno do velké šalandy v budově uvnitř pevnosti. Za starého Rakouska sloužila tato kaverna za kasárna. Otec Bradna a gang jeho přátel se snažili přítomné kleriky uklidnit, že jsme s Václavem byli na kněžské oddělení přiděleni na jejich pozvání. Neznělo to příliš přesvědčivě a trvalo chvíli, než rozpačitost z naší přítomnosti opadla. S Václavem jsme se spřátelili a stali se nenasytnými žáky znamenitých profesorů filozofie, teologie i římského práva, kteří nám stejně dychtivě nabídli své znalosti. Přednášky se konaly okolo kopy draného peří a skládali jsme i zkoušky, které nám měly být v budoucnu uznány. Abychom nezůstávali pozadu s normou, přihodili nám vždy ostatní spolubratři pár hrstí sedraného peří. Po večerech Václav vyprávěl o svém pohnutém životě. Poslouchaly ho tytéž autority, které nám během dne přednášely. Narodil se na Slovensku, žil tam i za Slovenského štátu, stal se oddaným žákem jezuity Kolakoviče, jemuž vděčil za svou druhou duchovní konverzi. Ke konci války se přidal k partyzánům, byl zatčen gestapem, vězněn, ale nakonec díky intervenci vlivné osobnosti propuštěn. Ještě před oficiálním koncem války, v květnu 1945, byl už v Košicích přijat na Ministerstvo zahraničních věcí. Čekala ho diplomatická kariéra a zakrátko byl delegován přímo do Moskvy. Pokračování bylo ještě fantastičtější! Václav nám sugestivně líčil, jak se v Moskvě zamiloval do své mladičké instruktorky ruštiny a přes varování dobrých přátel i rodiny se s ní po dvou měsících známosti oženil. Než se jim narodila dceruška, odvolali ho z Moskvy. Tobogan politické nepřízně a opět záludné přízně pokračoval. Po novém návratu do Moskvy, kdy konečně opět spatřil svou ženu i dcerušku, byl Václav v Moskvě dekorován za účast ve Slovenském národním povstání. Přes noc národním hrdinou! Byl představen Stalinovi a setkával se s předními ruskými i světovými umělci. V Moskvě přežil i únor 1948, ale brzy začaly čistky a on byl odvolán zpátky do republiky. Tentokrát definitivně. V roce 1953 ho zatkli a odsoudili na třináct let. Žena s dítětem zůstaly v Moskvě. Václavovi bylo něco přes třicet, ale životními zážitky to byl válečný veterán, vyzrálá osobnost, věrná svému přesvědčení a hodná obdivu a respektu. Setrvali jsme spolu na kněžské izolaci celý rok, až do jeho odvelení nazpět na Jáchymovsko. Průměrný lidský život je ale neuvěřitelně dlouhý. Oba jsme byli přece jen před odkroucením vyměřeného trestu propuštěni. Jako řada jiných jsme se nejprve živili manuální prací. O sobě jsme však nevěděli. V roce 1968 jsem odešel do Kanady. Až po padesáti letech „od Leopoldova“ jsme se v Praze opět setkali. Pochybuji, že v Česku existuje zasloužilejší katolický laik a intelektuál. Byl to zásadový člověk, církvi oddaný katolík, chlap věrný manželskému závazku. Řekl bych moderní laický svatý. A to opravdu není nadsázka. Nesmírně si vážím toho, že jsem ho mohl poznat.  

Josef Svoboda, emeritní profesor torontské univerzity



Svědek neumlčené církve

Václava Vaška jsem poznal v době velkých nadějí – za Pražského jara 1968. Tenkrát se s nadějí na svobodnější život společnosti i církve v naší zemi snoubila i vlna pokoncilní obnovy, nové „jaro církve“. Setkali jsme se při práci na přípravách Díla koncilové obnovy – on patřil ke klíčovým osobnostem rodící se organizace, já jsem byl dvacetiletý student, krátce po konverzi, zastupující vznikající společenství katolických studentů. O více než deset let později jsme se znovu setkali v katolickém disentu – to jsem byl už tajně vysvěcený kněz a oba jsme patřili do okruhu aktivistů kolem neúnavného Oto Mádra, do týmu, který promýšlel a organizoval neveřejný život církve v druhém dvacetiletí komunistické perzekuce. Ta byla méně drastická než v době stalinismu, avšak zároveň mnohem rafinovanější. Z kruhu, který se pravidelně konspirativně scházel, pak vzešlo mnoho iniciativ – působení katolického samizdatu, přednáškové kursy, tajné studium teologie, organizace poutí, které se staly výrazem touhy po duchovní svobodě a odporu vůči totalitnímu režimu. Zde vzniklo zázemí kardinála Tomáška, jenž se pak k překvapení mnohých stal mezinárodně uznávaným symbolem duchovního zápasu s komunistickou totalitou. Zde se podařilo překonávat hradby, do nichž chtěl režim sevřít církev – pěstovaly se ekumenické kontakty, kontakty s církví ve svobodném světě, kontakty a spolupráce s kulturním a politickým disentem. Zde vznikla laboratoř pro dotváření a realizaci pastoračního programu Desetiletí duchovní obnovy národa – výraz ochoty církve starat se nejen o své vlastní zájmy, nýbrž přijmout spoluodpovědnost za mravní stav celé společnosti. Právě tyto aktivity a impulsy přinesly katolické církvi na prahu devadesátých let patrně největší vlnu sympatií a úcty v českém národě v celých jeho moderních dějinách. K důvodům, proč jsem si vždy Václava Vaška vážil, přibyl po roce 1989 další. V té složité době na přelomu tisíciletí mnozí z těch, kteří osvědčili statečnost a věrnost církvi v době pronásledování, už nebyli schopni přijmout a pochopit výzvy doby, která následovala po pádu komunismu. Tato doba přinesla mnohá nečekaná překvapení, s novými možnostmi se otevřely nové problémy a rizika. Nemálo úctyhodných lidí náhle propadlo úzkostlivosti a zahořklosti. Václav Vaško se mezi zklamané a zahořklé nezařadil, jeho duch nezestárl. Stále, až do posledních měsíců života, hledal dialog s mladými, oslovoval je při množství besed a udělal to nejlepší a nejcennější, co mohl: pokusil se zachytit své vlastní zkušenosti i cenné zkušenosti církve posledních desetiletí v knihách, které se čtou s napětím a dojetím. Stal se kronikářem významné kapitoly moderních dějin církve, vydal počet ze své víry a svého životního svědectví a přispěl k tomu, aby svědectví mnohých ne- upadlo v zapomenutí. Nezapomeňme na něj. Naše církev mu vděčí za mnohé.

Tomáš Halík, studentský farář a vysokoškolský pedagog


Měl srdce na dlani

Jednou nás navštívila významná ruská teatroložka Nataša Krymová. Vyprávěla strhující, neuvěřitelný příběh lásky, příkoří, překážek, odtržení dvou lidí a dítěte. Všechno jsme hned nechápali (také kvůli ruštině), ale ona mluvila tak živě a s prožitkem, že jsme porozuměli vlastně všemu a „hrdinové“ příběhu nám padli do srdce a stali se nezapomenutelnými. Bylo to o Václavu Vaškovi, paní Irině a jejich dcerušce. Brzy jsme měli to štěstí je poznat, vídat při různých příležitostech, byli jsme k nim pozváni a oni přijali pozvání k nám. Že po všem utrpení, po strašně dlouhé době odloučení jim bylo dopřáno se sejít a žít spolu – působilo na nás a na všechny lidi, kteří se o tom dozvěděli, blahodárně a nadějně. Vyvolalo to pocit štěstí a posilovalo víru ve velikou moc lásky – a v Boží milosrdenství a spravedlnost. Vypravěčka byla celý život věrná přítelkyně paní Iriny, která ji – už velmi nemocnou – neváhala jet navštívit a rozloučit se s ní až do vzdálené Moskvy. Jsme vděčni, že jsme poznali tak ryzího člověka, jakým Václav Vaško byl. Měl srdce na dlani, statečnost a silného ducha. Svou dobrotu a sílu, své přátelství štědře rozdával.

Marie a Otomar Krejčovi, divadelníci



To nebyl hollywoodský příběh

Nevysoká postava. Přesto nepřehlédnutelný. Drobné tělo nesoucí mužnou hlavu. Brýle na výrazném nose. V klobouku. Sporý, energický, nezdolný. Vykračuje si, mírně předkloněn a ruce s aktovkou za zády. Uctivý a galantní k ženám, vášnivý debatér v přátelských kruzích. Znal jsem ho od začátku devadesátých let, kdy řediteloval ve Zvonu, ale o jeho pohnutém životaběhu, životabolu i životaradosti jsem se dozvídal postupně, především z jeho memoárové knihy Ne vším jsem byl rád. Jak mohl ten drobný muž tak srdnatě a trpělivě vzdorovat tolika protivenstvím, té hoře trápení? Za Slovenského národního povstání čekal v cele na popravu. Modlil se růženec. Několik hodin před exekucí ho od smrti vysvobodila přímluva Tisa. Později dlouholetý kriminál, odloučení od ruské ženy a dcerky. Modlil se růženec. Po čtyřiceti letech se rodina znovu scelila. Nikoli hollywoodský příběh, ale Hospodin prosby vyslyšel. Naposledy jsem pana Vaška viděl v rozhlase při natáčení Křížové cesty, kdy načítal páté zastavení Šimon pomáhá nést kříž. V pořadu Václav Vaško čte svým nezaměnitelným svědeckým hlasem: „U Boha nic není nemožné.“ Potkal se tehdy ve studiu s bývalým muklem otcem Marečkem a rozproudil se srdečný rozhovor. Když jsem je doprovázel domů, padaly mezi nimi – jako v nějaké zrychleně listující kronice – počty roků strávených za zdmi věznic, jména kriminálů a spoluvězňů, druhy práce, příběhy drobné i veselé, zážitky hluboké i tklivé. Jeli jsme metrem, nezasvěcení na ty dva vzácné muže zírali jak na marťany, ale já byl svědkem živé minulosti. Možná živější než sama přítomnost. A ještě k jednomu zážitku bych se chtěl vrátit: před několika lety jsem šel rozhlasovou chodbou kolem výtahu – paternosteru – na schůzku s panem Vaškem. Všiml jsem si, že se výtah zastavil, zadrhl. Zřejmě se porouchalo cosi mechanického. Podle zvuků uvěznil řadu pasažérů, kteří nemohli ven. A najednou ze škvíry mezi podlahou a částí otevřené výtahové kabiny letí aktovka. Pak se vysunují ruce, kdosi v saku se hbitě a umně souká jak lasička úzkou škvírou, hlava, ramena, trup… hup, a přede mnou stojí pan Vaško. Otřepe se, sebere aktovku, podává mi vřele ruku a prohodí jakoby nic: „To víte, rubat uran nebo lámat tunel pod Letnou člověka něčemu naučí – vystačit si s málem, jít proti proudu, vejít se do mezer.“ Pater noster se teď s Václavem Vaškem nezastavil, vyvezl ho do nejvyšších pater, kde už není škvír ani mezer, ale plnost.

Miloš Doležal, rozhlasový redaktor a básník


Nikdy neměl literární ambice

Václav Vaško nikdy neměl literární ambice. Strhující temperamentní vypravěč plný emocí, se skvělou pamětí, svědek těžkých dob národa a heroického období české církve, impulzivní Boží dobrodruh života, neschopný stát na okraji dění a pasivně přihlížet, nalezl až na sklonku života schopnost soustředění a kázeň nutnou k systematickému studiu pramenů a k úmorné literární práci. Díky dvacetileté redakční zkušenosti (a trpělivosti s pedantskými mentory) byl schopen na naléhání přátel sepsat historii svého rodu a vylíčit dobrodružství svého života. Postupně pak kronikářsky podával svědectví o osudech církve v Československu a o jejích vyznavačích a mučednících, s nimiž ho většinou pojilo osobní přátelství. Po získání zkušeností a přístupu do archivů se pak mohl pustit do fundovaného čtyřsvazkového díla Dům na skále. V posledních letech mu věnoval – kromě péče o nemocnou manželku – veškeré své síly a plně se na ně soustředil. Nedbal na varování, že by měl dbát také o své zdraví, s nemocnou páteří a v bolestech trávil hodiny u počítače, dokud mu úraz paže nezabránil v psaní. Měl obavy, zda se mu podaří dílo dokončit a jak s pokračujícím věkem a slabostí bude schopen zvládat své povinnosti a plnit své závazky. Pán ho ve své lásce ušetřil utrpení bezmoci a závislosti na péči druhých. Odměnil tak jeho věrnost a lásku k církvi i rodině. Jeho přátelé vzpomínají vděčně na jeho schopnost empatie, na jeho citovost a dobrotu srdce, jež mu přes jeho vznětlivost nedovolovala o komkoli zle mluvit ani smýšlet. V tom mohl být mnohým z nás vzorem.

Dagmar Pohunková, lékařka a publicistka



Karle, kdybys byl v životě nedokázal nic jiného...

Zprávu o smrti Václava Vaška jsem přijal s dojetím. Opět jeden z těch přátel, s nimiž jsem byl spojen společnými zážitky z vězení, vzpomínkami, které přetrvaly mnoho desetiletí. Prošel jsem tolika stanicemi StB a „nápravnými zařízeními“, že mi už dnes často různé drobné i vážnější události splývají. Jisté je, že jsme se spolu poznali, když jsem byl „převychováván“ na Mírově. Byla to veliká společná cela, taková noclehárna, odtamtud se chodilo na různé práce. Vzpomínám, že když jsem se tam dostal já, byla prázdná, všichni byli někde na pracovištích, jen pan děkan Kuchta z Kostelce nad Orlicí mne přivítal; ten měl celou hlavu zafačovanou, takže jsem si v duchu myslel, co mě tam asi bude čekat, ale on byl opravdu nemocný… Václav byl tehdy už ostřílený mukl, a tak když se dostal do mírovského zámku, řekl při rozmísťování „nových“, že je knězem – proto ho přidělili k nám, jinak byli laici od kněží odděleni. Měl mezi kněžími známé a s ostatními se hned spřátelil. Spíš se držel s „pražskou partou“, jak se tenkrát ve vězení říkalo. Byli jsme oba mladí a plní ideálů pro Krista, církev a vlast a to nás ještě víc sblížilo. Později jsem se od něho dověděl něco o jeho životě – asi to bylo, když se tam na Mírově setkal se svým otcem, který tam byl též vězněný, třebaže se tolik angažoval ve Slovenském národním povstání! Možná i pod dojmem tohoto setkání se mi Václav svěřil i se svou rodinnou tragédií – velmi trpěl nuceným rozchodem s milovanou manželkou a dcerkou. O tom všem jsem neměl tušení a pro jeho vytrvalost a věrnost jsem si ho vážil ještě víc. Na Mírově jsme spolu strávili nějaký čas, ale mě potom odtransportovali do Leopoldova. Václav tam byl předtím také, ale Mírov byla jeho poslední „štace“, odtamtud šel na amnestii v roce 1960 domů. Já jsem si tuto milost nezasloužil, vyfasoval jsem dva roky navíc, a k tomu facku, že jsem odmítl víceméně veřejně říci, že se papež „jen“ v politice mýlí. Po propuštění z vězení a několika letech v opočenské mlékárně jsem se opět dostal do duchovní správy – ovšem co nejdále od hradecké diecéze. Avšak po dalších dvou letech se začala situace „hýbat“. V roce 1968 jsem se mohl dostat „domů“ aspoň jako administrátor v Plotištích a někdy v té době jsme se opět setkali. Rozjíždělo se Dílo koncilové obnovy, jež mělo ve všech diecézích štáb dobrovolných pracovníků, náboženské kursy, školení, exercicie atd. Václav se spolu s Otou Mádrem opět osvědčil jako neúnavný organizátor. Přijel tehdy i do Hradce Králové a s elánem svolal mši svatou, na které mě oficiálně představili jako diecézního biskupa. Brzy se ovšem ukázalo, že mně to vlastně nepomohlo. Naopak – přišel srpen 1968 a s ním „normalizace“ a byl jsem o to víc pod stálou kontrolou, až jsem se musel zase vrátit do „svých“ pohraničních farností. Deset let, kdy jsem už mohl působit jako biskup své diecéze, uteklo při tolika úkolech, které čekaly, tak rychle, že jsem si ani neměl čas uvědomit, že se mi už blíží osmdesátka. Když jsem pak „předal žezlo“ a mohl sám konsekrovat svého nástupce, napadlo mě, že by bylo dobré shromáždit drobná svědectví o perzekuci „normálních“ občanů v době komunistické totality. Pak se stalo, co jsem netušil: sešlo se víc než tisíc svědectví o zážitcích lidí všech stavů: zemědělců (tehdy „kulaků“), učitelů, studentů, vysokoškoláků, dělníků, skautů, kněží, řeholníků a řeholních sester, dokonce i dětí – přihlásili se i křesťané různých vyznání. A tak nakonec vzniklo pět dílů publikace „Kamínky“. Proč se o tom zmiňuji? Má to totiž také souvislost s Václavem. Moje výzva se tehdy setkala spíše se skeptickou reakcí – i několika přátel a spolupracovníků – upřímně řečeno, sám jsem si nedovedl představit, jak to dopadne. To už jsem nebyl tak aktivní, hlásilo se stáří – však on byl jenom o rok mladší než já – a tak obrovská odezva byla pro všechny velkým překvapením. Poslal jsem samozřejmě první exempláře svým dávným přátelům, především bývalým „muklům“. A Václav mi tehdy napsal – a jak jsem byl (a vlastně stále jsem) na to hrdý: „Karle, kdybys byl v životě nedokázal nic jiného než tohle, udělal jsi dost!“ Dnes už nemohu Václavovi poděkovat jinak než modlitbou a mší svatou – tu jsem za něho i za jeho blízké sloužil hned, jak jsem se o jeho smrti dověděl. Kéž mu Pán bohatě odplatí všechno, co pro jeho čest vykonal a snášel!

Karel Otčenášek, emeritní biskup královéhradecký

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 39 20. – 26. září 2016

Otázka sv. Václava: Kam patříme?

Národní svatováclavskou pouť slavíme letos v situaci, která vyvolává množství zásadních otázek. Svátek sv. Václava se tak může stát příležitostí, abychom se opět…

celý článek


Chudý vedle tebe je pro tebe darem

Úryvek z Lukášova evangelia (16,19-31), který uslyšíme v neděli v kostele, před nás klade znepokojivou otázku: Kolik se toho vlastně po dvou tisíciletích na světě změnilo?…

celý článek


Strach je jako cit v prstech...

Citát Jana Wericha použitý v titulku přesně vystihuje podstatu této „nelibé emoce“, kterou dnes a denně v různé podobě zažívá většina z nás. Psychoterapeuta JAKUBA…

celý článek


Tisíce žáků porovnají své znalosti Bible

Mnoho školáků si bude letos lámat hlavu i nad otázkami z Písma svatého. Test čeká do konce října na ty, kdo se zúčastní celostátní soutěže Bible a my. Loni se zapojilo…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay