Církev na straně národa...

Vydání: 2014/45 Česko pomáhá pronásledovaným, 4.11.2014, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy 22

Čtvrtstoletí od listopadu 1989
 
Když v těchto dnech s odstupem dvaceti pěti let hodnotíme události listopadu 1989, nelze pominout úlohu, jakou tehdy sehrála katolická církev. Její postoje z dlouhodobého hlediska představovaly jasnou a srozumitelnou alternativu k oficiální komunistické ideologii.
 
Katedrála sv. Víta 25. 11. 1989: kardinál Tomášek slouží mši svatou ke svatořečení Anežky České.Snímek Josef Žáček
 
Minimálně od druhé poloviny osmdesátých let bylo také patrné intenzivnější prolínání oficiálních a neoficiálních církevních struktur. To se výrazně projevilo především během dnes již legendární velehradské pouti v roce 1985 a částečně předznamenalo i prohlubování spolupráce mezi občanským a církevním disentem. Prostředí církve tehdy představovalo jednu z nemnoha možností, jak veřejně demonstrovat odpor vůči tehdejšímu vládnoucímu režimu. V normalizačním „bezčasí“ se právě církev stávala alternativním útočištěm pro mnohé sympatizanty, jimž bylo křesťanské společenství blízké jednoduše proto, že ho režim nepovažoval za zcela konformní. Zájem těchto lidí o náboženské hodnoty ovšem ne vždy musel nutně znamenat identifikaci s církví jako institucí, snahu o prohloubení duchovního života nebo výraznější účast na bohoslužbách.
 
Program „Desetiletí“
 
K posílení role církve v těch letech bezpochyby přispěla i volba papeže Jana Pavla II., který po vzoru svého rodného Polska vyzýval k pořádání náboženských akcí s širokou účastí lidu. Podobná shromáždění se měla stát nejen znamením živé či obnovené religiozity, ale také vyjádřením, že církev chce být přítomna také ve veřejném prostoru a prosazovat dodržování lidských práv a svobod, včetně těch náboženských. Významným vstupem katolické církve do širšího veřejného prostoru u nás byla především pastorační iniciativa nazvaná Desetiletí duchovní obnovy národa, vyhlášená pastýřským listem českých a moravských biskupů 29. listopadu 1987 u příležitosti první adventní neděle.
 
Každý rok se měl odehrávat pod nebeskou patronací jednoho z našich světců, jenž měl blízko k určité oblasti lidského života, k níž se v daném období měla upínat největší pozornost. V programu Desetiletí se v synergickém efektu propojily dlouhodobější vize s historickými duchovními tradicemi, které tak získaly silné aktuální přesahy. S odstupem času lze bez váhání konstatovat, že tato myšlenka byla adekvátní odpovědí na „znamení doby“, pomohla soustředit názorově i profesně různě orientované osobnosti a stala se krystalizačním prvkem, jenž posléze generoval řadu dalších iniciativ. Šťastnou souhrou okolností přišla tato iniciativa ve chvíli, kdy se už daly hmatatelně vnímat změny, které se ale podle mínění organizátorů neměly odehrávat pouze na rovině politické a ekonomické transformace, nýbrž se měly také spojit s morální a hodnotovou obnovou společnosti.
 
Vyvrcholením oněch snah se bezpochyby stalo svatořečení Anežky České, které se konalo 12. listopadu 1989 v Římě. Už jen odjezd více než desetitisíců poutníků z Čech, Moravy i Slovenska za železnou oponu potvrzoval, že chatrné základy tehdejšího režimu se začínají drolit i v naší zemi. Výrazem symbiózy církevního i občanského života se pak stala oslava kanonizace přemyslovské světice v prvních dnech probíhajících revolučních změn, kdy v sobotu 25. listopadu kardinál Tomášek pronesl v pražské katedrále dnes již památná slova: „Já i celá katolická církev stojíme na straně národa.“
 
Rezidua minulosti
 
Dopad společenských i politických změn po roce 1989, obnovení možnosti otevřené a kritické diskuse a vytváření pluralitní společnosti stejně jako přechod k zásadám tržní ekonomiky svou rychlostí většinu našich obyvatel zaskočil. Těsně po listopadu 1989 jsme po dobu několika měsíců byli svědky obrovského nadšení z nastoupené cesty do zaslíbené země a ze skvělých vyhlídek, které se před námi znenadání rýsovaly. Katolická církev obnovila své struktury a mnoha aktivitami prokazovala vůli v různých oblastech spolupracovat se státními institucemi i občanskou společností. Tento trend se také posléze v mnoha oblastech projevil – například ve školství, zdravotnictví, sociálních službách, rozmachu charity a hospicového hnutí, armádě i jinde. Obrovský kus práce odvedla naše církev rovněž na poli česko-německého, ale i česko-rakouského smíření.
 
Avšak vedle uvedených pozitivních trendů se projevila řada negativních tendencí. Částečně bychom je mohli označit jako jistá rezidua minulosti, a to nejen té komunistické, či jako vliv rostoucího sekulárního charakteru společnosti, ostatně typického pro řadu jiných západních zemí. Částečně ovšem za tento stav nese odpovědnost i sama polistopadová církev a její elity. Teprve po pádu komunismu se totiž začaly projevovat důsledky čtyřicetiletého pronásledování. Církev byla výrazně poznamenána lety útlaku, než aby zaujímala klíčová místa mezi silami, které určovaly směr společenské transformace. Společnost se navíc podstatnou měrou orientovala na materiální, ekonomickou oblast. Proměna morálního klimatu a náprava devastace hodnot nebyly částí tehdejší politické elity považovány za prioritní, a tudíž chyběla vůle tuto oblast pojmenovat i řešit. Ze společnosti se rychle vytratil pocit mezilidské sounáležitosti, který nás provázel v památných listopadových dnech.
 
Jak občas připomíná Mons. Tomáš Halík, jedním ze zásadních problémů bylo podcenění reálné polistopadové situace české společnosti v oblasti duchovního života a jeho poptávky. Mezi částí věřících totiž po roce 1989 převládalo přesvědčení, které se ovšem brzy mělo ukázat jako klamná iluze, že totiž křesťanství v éře postkomunismu vyplní vakuum po pádu marxistické ideologie a nabídne lidem alternativu v podobě osvědčených morálních hodnot. Jenže to se těžko mohlo stát, neboť marxismus jako ideologie byl fakticky již řadu let mrtvý a sloužil jen jako jakási rétoricky deklarovaná mantra, která jen zakrývala pragmatickou snahu přizpůsobit se danému společenskému stavu, zachovat si existenční jistoty a mocenské výhody. Skutečnost, že se po pádu komunismu nedostavilo očekávané porozumění a respekt mezi církví a společností, vedla u mnohých věřících k pocitu skepse, zklamání z celkového polistopadového vývoje a k opětovným pokusům budovat kolem církve obranné zdi, které by ji chránily před nepochopením vnějšího světa.
 
Povrchní soudy a stereotypy
 
Vedle složitého obnovování struktur a různých forem pastoračního působení se církev poměrně záhy dostala do centra pozornosti, když byla veřejnosti v médiích prezentována jako instituce, která se místo duchovního poslání věnuje pouze získávání materiálního prospěchu. Spory o majetek se staly zástupným problémem, do něhož se současně promítala nejistota, obavy i pokusy jasněji definovat roli církve v pluralitní demokratické společnosti, kde už neexistoval jeden společný nepřítel. V části společnosti prudce ožily staré antiklerikální resentimenty, existující u nás minimálně od poslední čtvrtiny devatenáctého století. České země navíc patřily ke specifickým případům komplikovaného historického náboženského vývoje ve střední Evropě, což je dědictví projevující se až do dnešní doby.
 
Zažité animozity nedokázala překrýt ani pozitivní role, jakou zejména katolická církev sehrála v zápase proti nacismu i komunismu. Jedním ze základních problémů, který se v této souvislosti objevil, bylo mezerovité historické povědomí ve společnosti, která si mnohdy činnost církví zredukovala na velmi povrchní soudy a zjednodušené stereotypy s často negativním vyzněním. Je však také třeba otevřeně přiznat, že církev častokrát nedokázala najít odpovídající způsob a jazyk, jímž by srozumitelně oslovila duchovně vyprahlé nebo lhostejné okolí a ukázala svou přívětivější tvář. Kromě vysloveně negativního vymezování vůči církvím je výrazně převládajícím postojem české společnosti lhostejnost a nezájem. Současně však v části společnosti můžeme vidět touhu po duchovních hodnotách, které nemusí být vždy totožné s institucionální religiozitou. Dnešní situace je tak určitě velkou výzvou pro církev a je potřeba hledat způsoby, jak takto naladěným lidem vycházet vstříc. Nyní je více než kdy jindy potřeba vrátit se k myšlence spolupráce občanských a církevních kruhů.
 
Dvacáté Zvěřinovy dny
 
Tématu odpovědnosti za demokracii se věnovala nedávná debata během letošních, již dvacátých Dnů Josefa Zvěřiny na zámku v Brandýse nad Labem. Česká křesťanská akademie se ve svých aktivitách dlouhodobě snaží vytvářet platformu, kde by se mohly vzájemně protínat obě sféry – jak církevní, tak občanská. Ústředními tématy letošního setkání byly klíčové termíny – například potřeba hodnot, dialog, otevřenost křesťanství vůči sekulární společnosti, schopnost naslouchat jeden druhému v době, která se soustřeďuje na individualismus a klipovité zážitky, ale i zodpovědnost za duše a životy lidí. Právě posledně jmenované téma se stalo hlavním předmětem debaty mezi kardinálem Miloslavem Vlkem a generálem Jiřím Šedivým. Politolog Petr Robejšek v debatě s filozofem Václavem Bělohradským zase vyzdvihl potřebu hodnot, které by přesahovaly jen ryze ekonomický a účelový pohled na svět. Hodnotami, které mají držet společnost pohromadě, jsou totiž v současné době především ukazatele růstu HDP, míra inflace a konkurenceschopnosti či aktivní platební bilance. Což je příliš jednostranné vidění světa, které deformuje jak politiku, tak vztahy a těžko umožní potřebnou sounáležitost většího celku. Jako demokratický systém nahlodává rezignace na obecně platné hodnoty, podkopává ho neúcta k právním zásadám. Na téma právní kultury hovořila pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, která mezi jiným připomněla zodpovědnost těch, kteří právní normy tvoří, i těch, kteří je vykládají. V případě utváření právní kultury se však také nejedná o izolovanou skutečnost, ale o něco, co je opět úzce spojeno nejen s hodnotovým systémem, nýbrž i s přístupem a úrovní mediálního prostředí, které za stav naší demokracie rovněž nese část zodpovědnosti.
 
Tomáš Halík, jenž byl (společně s Petrem Piťhou) jedním z hlavních aktérů vzniku iniciativy Desetiletí, také několikrát upozornil, že nemůžeme být lhostejní k tomu, co se kolem nás děje, ale měli bychom naopak hledat způsob, jak znovu oslovit i sekulární veřejnost. Samozřejmě nelze dvakrát vstupovat do téže řeky. Také to je důvod, proč nelze jednoduše zopakovat projekty typu Desetiletí, jež mohlo sehrát svou roli v určitém společenském klimatu a za specifických podmínek. Ale určitě nám nic nebrání uskutečnit podobnou ideu, která by umožnila plodný dialog křesťanů s občanskou společností ve prospěch všech. – Zcela jistě by to byl jeden z hlavních pozitivních vkladů duchovní reflexe čtvrtstoletí od pádu minulého režimu.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 31 26. července – 1. srpna 2016

Mladí Češi vyrazili za papežem

Spoustu radosti, obrovskou polskou pohostinnost i chvíle v usebranosti při návštěvě bývalého koncentračního tábora v Osvětimi zažívají v Polsku statisíce mladých lidí…

celý článek


Dotazník KT

celý článek


Cesta z egoismu, či duchovní nemoc

Věřící člověk snadno nabude dojmu, že je dobré vyhovět druhým, pomáhat, i když na to třeba zrovna nemá úplně čas a síly. Vždyť kolik lidí se vydalo pro druhé a…

celý článek


Bůh se mě dotkl ve vazbě

Vyzařuje z ní radost a důvěra v Boha. Když ji potkáte, nenapadlo by vás, že tato příjemná žena byla ještě před několika lety dealerkou drog. Zásadní zlom přišel…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay