Homilie: Život křesťana má rozměr adventu

Vydání: 2018/48 Biskupové přivítali nuncia, 27.11.2018

Vstoupili jsme společně do nového liturgického roku. Potemněly obvykle slavnostní kulisy našich chrámů. Květinová výzdoba byla nahrazena prostým věncem z chvojí ozdobeným čtyřmi svícemi a kněžská roucha změnila svou barvu ve vážnější fialovou. Nezměnila se ale naléhavost biblických poselství a zvláště evangelia. Stále čekáme na Pánův příchod, musíme tedy být připraveni.

Život křesťana má ve všech svých okamžicích rozměr adventu. Vyjadřuje jednu velkou touhu po naplnění lidských tužeb, nalezení sebe sama, touhu po blízkosti, po štěstí a po lásce. Zkrátka po živém Bohu. Adventní věnec tohle všechno vyjadřuje: kruh svou dokonalostí odkazuje k Bohu, protože podobně jako On je bez začátku a bez konce. Voňavé chvojí odkazuje ke stvoření, každá z jeho jednotlivých větévek je zcela originální: nikdy tu nebyla a nikdy už tu nebude, protože dobrotivý Bůh se nikdy neopakuje. To je znamením naděje, že i nás dovede k sobě po jistě cestě, avšak zcela originálním způsobem.

Adventní věnec nám však rovněž připomíná, že Bůh vstupuje do světa a potažmo i do našeho srdce jako světlo. V rostoucím jasu přibývajících svící můžeme vytušit plamen velikonočního paškálu, který rozráží temnotu a jehož nikdy neubývá. Stejně tak i naši vlastní křestní svíci, vlastně náš život, jež má pečovat o křehký plamínek svíce, aby rostl a sílil. Svíce rozmístěné do čtverce (ten totiž v symbolice okazuje ke světu) upomínají k věčné Pravdě: Slovo se stalo Tělem, aby přebývalo mezi námi, stejně jako nutnost, aby světlo evangelia bylo neseno do čtyř světových stran. To vše je náš úkol.

Bůh se v Kristu stal člověkem. Stal se nám nesmírně blízkým, skutečně jedním z nás. Aby se i člověk stal člověkem... Touha po Bohu se v tomto světě má projevovat zcela konkrétním způsobem, na prvním místě láskou k bližnímu. To je nejúčinnější forma hlásání Kristova evangelia. Láska se projevuje především v detailu, i v té nejmenší drobnosti. Nemusíme se před světem a jeho autoritami hrbit, hledat všemožně jejich přízeň. Nemusíme. Nutné je naopak se zvednout, napřímit, zdvihnout hlavu. Protože se blíží naše vykoupení.

Dejme si tedy pozor, aby naše srdce nebyla zatížena jen příliš pozemskými starostmi, nestřídmostí či opilstvím, pak bychom si totiž nevšimli toho, co je nezbytné vidět. Jak moc potřebujeme světlo, kterého neubývá, které naopak roste a sílí! Jen díky němu si totiž všimneme, čeho je zapotřebí. Bdění a modlitba patří k našemu ustavičnému adventu: obojí totiž mobilizuje naši vnitřní energii, abychom si všimli, co svět kolem nás opravdu potřebuje. Abychom kolem světa a života prostě jen
neprošli...

Advent se mě dotýká, protože i Kristus se mě dotýká. Doslova.

Ach Bože, kéž se v nás rozhoří touha po Tobě!

P. RADEK MARTINEK

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 16 16. – 22. dubna 2019

Radost Velké noci zrozená z bolesti

Prožíváme Svatý týden, živou připomínku Kristova umučení a vzkříšení.

celý článek


Mladí lidé se setkali s biskupy

Na pět tisíc mladých lidí se den před Květnou nedělí setkalo v diecézích se svými biskupy v rámci Světového dne mládeže.

celý článek


Obdělávat půdu je umění

Vesnice se vylidňují. Většina půdy je dnes v rukou velkovýroby, jen asi třetinu jí obhospodařují rodinné farmy. Proto nejen do kostelů, ale i k nakládání s půdou jsou…

celý článek


Anketa: Za co vděčím kněžím?

Média už delší dobu plní odhalení sexuálního zneužívání v církvi. Někdy kvůli tomu podléháme pokušení zapomínat, že většina kněží slouží poctivě, oddaně…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay