HOMILIE: Starší, nebo mladší syn?

Vydání: 2019/13 Biskupové reagují na zneužívání, 26.3.2019

Není náhodou, že podobenství O marnotratném synu zaznívá právě na čtvrtou neděli postní – Laetare („Vesel se“) – liturgického cyklu C, v němž jsou biblická čtení vybrána tak, aby nám pomohla na cestě postního obrácení.

Jak víme, novozákonní podobenství jsou příběhy z úst Pána Ježíše, které mají posluchače vtáhnout do svého děje tak, aby nejprve odtušili, co je v očích Božích správné a co ne, a teprve potom se v některé z postav sami našli. Farizeové a učitelé Zákona reptající, že Ježíš přijímá celníky a hříšníky a jí s nimi, se tak měli nalézt ve starším synu. Hříšníci kolem Ježíše zase v synu mladším. Všichni pak měli spatřit v dobrém otci z podobenství Krista, který je jako jeho Otec, Bůh.
Podobně máme naslouchat podobenství i my.
Farizeům a zákoníkům podobní, ve svých očích vzorní, kteří se nepřejícně pohoršují, že i největší hříšníci se mohou obrátit a smí přijít k Ježíšovi, se mají najít ve starším synovi a uvědomit si, jak málo je jim vlastní následování Krista radostí a jak málo vnímají Boží dobrotu. To není příjemné zjištění. Hříšníci, jimiž jsme všichni, se zase mají najít v mladším synovi: jak i náš hřích, naše odvrácení se od Boha či dokonce odchod od něj nás nikdy skutečným štěstím nenaplní, jak je sklíčenost po spáchaném hříchu zdravá a užitečná (dá pocítit, že hříchem jsme se ocitli „v cizí zemi“), jak je důležité nepřekročit aspoň nějaké hranice (mladší syn žil sice rozmařile, ale krádeže – ani slupek pro vepře – se nedopustil), jak vše má vyústit v pokorné a radostné navrácení se k Bohu, který i náš návrat toužebně vyhlíží, i když jsme ještě „daleko“. Ale ani toto najití se není vždy pohodlné, zejména pokud nehledíme jen na konec příběhu, ale na podobenství celé. Ztotožnění se s mladším synem a úžas nad Boží dobrotou v postavě čekajícího otce jsou sice důležité, ale ještě nestačí. Je potřeba také udělat to, co udělal on: jít do sebe, s pokorou a lítostí se k Bohu navrátit a požádat o přijetí zpět, o odpuštění. A to je právě to, co ne vždy chceme a umíme. Leckdy si totiž svůj hřích sice přiznáme a svou slabost uznáme, ale tím to také končí. Možná ještě se sebeuspokojením, že my (marnotratní) jsme na rozdíl od těch druhých (pokryteckých starších synů) aspoň upřímní, a proto vlastně nemusíme nic měnit (když je Bůh tak milosrdný).

Ať už je tomu s námi tak či onak, je celé dnešní podobenství krásnou pozvánkou k obrácení, k návratu k Bohu, který nás svou dobrotou vábí, čeká na nás a chce nás znovu přivítat „doma“. A klidně si můžeme jednotlivé kroky marnotratného syna – hřích, lítost, rozhodnutí k návratu, vyznání, odpuštění – představit jako obraz cesty ke svátosti smíření. Ostatně i k ní nás vybízí i čtení druhé: „Kristovým jménem vyzýváme: smiřte se s Bohem.“

P. JAN HOUKAL

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 30 23. – 29. července 2019

Církevní památky světovým dědictvím

Česká i německá strana Krušnohoří s historickými kostely, stříbrnými a uranovými doly a také s neblaze proslulými komunistickými lágry, kde trpěli i čeští kněží,…

celý článek


Česká pomoc Ukrajině

Olomoucký arcibiskup Jan Graubner minulý týden navštívil Ukrajinu. Zúčastnil se tamní národní poutě v Zarvanici a zavítal i do míst, kde pomáhá Charita.

celý článek


Bůh a člověk na Měsíci

Před padesáti lety, 20. července 1969, vstoupil člověk poprvé na povrch Měsíce. Jak můžeme jako křesťané číst tuto dějinnou událost?

celý článek


„Stará mama“ je pořád maminka

Prarodiče jsou pro vnoučata zásadní. Jejich životní zkušenosti a vyznávané hodnoty jsou příkladem, který ty mladší táhne po zbytek jejich života.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay