HOMILIE: Přiznat si hřích je životně důležité

Vydání: 2019/14 Posel naděje v Maroku, 2.4.2019

Dnešní neděle je poslední z těch tří postních nedělí, kdy se biblická čtení jednotlivých ročních liturgických cyklů tematicky liší. V rámci letošního cyklu „C“ čteme tak již napotřetí Boží slovo, které by nás mělo pohnout k obrácení a pokání. Takřka tři čtvrtiny postní doby jsou již za námi, proto je na místě zazpytovat svědomí, jak jsme uplynulý čas s Boží pomocí využili k obrácení, co Božího se s námi stalo. K tomu nám mají pomoci i dnešní biblické texty.

V evangeliu se před námi rozevírá známá scéna: Ježíš a hříšnice. Žena přistižená při cizoložství sice s největší pravděpodobností není Máří Magdaléna (to až pozdější tradice tyto dvě ženy ztotožnila a pak ještě navíc spojila s třetí ženou, s hříšnicí v domě Šimona farizeje), přesto můžeme doufat, že i tato žena (podobně jako ony dvě další) vzala Ježíšova slova „jdi a od nynějška už nehřeš“ vážně a obrátila se.

V ženě cizoložnici – podobně jako před týdnem v marnotratném synu – bychom se dnes všichni měli nějak najít. Každý z nás přeci v něčem hřeší, třeba i často; každý z nás svými hříchy druhým, Bohu a sobě opakovaně ubližuje. Duše každého z nás tedy nějak cizoloží tím, že se oddává a klaní jiným a jinému než Bohu samému. I v našem případě jsou to leckdy druzí lidé, kteří na náš hřích, na naše cizoložství, pravdivě ukáží prstem (farizeové v evangeliu se totiž nemýlili v posouzení ženina hříchu, ale jejich tragédie spočívala v tom, že situaci chtěli zneužít jako léčku na Krista a že s onou ženou, přesvědčeni o své spravedlnosti, neměli pražádného slitování). I v našem případě to může být naše okolí, které na náš hřích ukáže, a proto je dobré i jemu občas naslouchat.

Přiznat si hřích je totiž životně důležité, protože jen upřímné vyznání hříchů otevře naše srdce Kristu, který nepřišel spasit spravedlivé (ve svých očích), nýbrž hříšníky. K nim přichází zvlášť rád a odpuštěním chce proměnit jejich nitro, aby povstali a zatoužili již nehřešit více (a následně také neházet kameny po ostatních hříšnících).

Kristovo odpuštění je navíc něčím ještě hlubším, než jen aktem Boží všemohoucnosti. Pramení přeci z kříže, na který Boží Syn vynesl všechny naše hříchy a zahladil všechna naše provinění. Tedy že svou zástupnou obětí za nás – tajemně, božsky, někde v hlubině bytí – také napravil a narovnal to, co jsme svými hříchy napáchali, komu jsme ublížili. Teprve toto Kristovo „zadostiučinění“, které se na nás uskutečňuje především křtem a svatou zpovědí, nás vnitřně osvobozuje, takže v pokorné vděčnosti můžeme zapomenout na věci minulé a vydat se vstříc věcem novým, Božím, svatým – jak jsme dnes četli v prvním i druhém čtení. Vždy však s pokornou vděčností, že nám muselo být mnoho odpuštěno, jako té ženě hříšnici v evangeliu…

P. JAN HOUKAL

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 30 23. – 29. července 2019

Církevní památky světovým dědictvím

Česká i německá strana Krušnohoří s historickými kostely, stříbrnými a uranovými doly a také s neblaze proslulými komunistickými lágry, kde trpěli i čeští kněží,…

celý článek


Česká pomoc Ukrajině

Olomoucký arcibiskup Jan Graubner minulý týden navštívil Ukrajinu. Zúčastnil se tamní národní poutě v Zarvanici a zavítal i do míst, kde pomáhá Charita.

celý článek


Bůh a člověk na Měsíci

Před padesáti lety, 20. července 1969, vstoupil člověk poprvé na povrch Měsíce. Jak můžeme jako křesťané číst tuto dějinnou událost?

celý článek


„Stará mama“ je pořád maminka

Prarodiče jsou pro vnoučata zásadní. Jejich životní zkušenosti a vyznávané hodnoty jsou příkladem, který ty mladší táhne po zbytek jejich života.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay