Vydání: 2018/26-27 Putování za sv. Cyrilem a Metodějem, 26.6.2018

V evangeliu se odehrávají dva velké zázraky, které ukazují Boží jednání s námi. Setkávají se zde tři naprosto protikladné postavy… První je vážený člen obce, Jairos, jehož postavení bychom mohli přirovnat k postavení kněze, faráře, veřejné autority. Přichází s otcovskou starostlivou prosbou. Druhou postavou je Jairova vážně nemocná dvanáctiletá dcera, nazývaná velmi láskyplně „dceruškou“, byť její věk odpovídá tomu, že je v tehdejší společnosti na prahu dospělosti. Je milované dítě v nejlepší péči. V příběhu se najednou objevuje starší žena trpící krvotokem, žena opovrhovaná, vyloučená ze společnosti i z podílu na bohoslužbě – nečistá, pravděpodobně bezdětná, což bylo pro tehdejší společnost znamením Božího trestu. Pociťovala bolesti, byla již bez finančních prostředků.
Zatímco Jairos nedočkavě vyčkával příjezdu Ježíše (oslovil ho už na břehu moře), nemocná žena se o Ježíši dozvěděla náhodou (doslechla se). Jairos byl podporován početným zástupem, žena se k Ježíši musela zezadu tajně přikrást a jen doufá, že zákonem zakázaný dotek jí přinese uzdravení.
Ježíš reaguje překvapivě. Zastaví se a věnuje svou pozornost oné ženě na okraji společnosti, kterou volá do centra dění. Na první pohled toto zdržení přináší těžkou zkoušku pro Jairovu lásku, který ví, že jeho dcera je v ohrožení života. Ježíš však v tuto chvíli hledí na ženu, těžce zkoušenou a bez naděje. Naslouchá jejímu vyprávění. Přátelé Boží, to je velmi silný okamžik tohoto příběhu. Ježíši je třeba vypovědět celou pravdu svého života, nic neskrývat! Nemoc těla i nemoc duše člověka je něco, co stojí za pozornost Boží. Uzdravení je důvěrným okamžikem mezi člověkem a Bohem.
Dramatický okamžik zprávy o smrti Jairovy dcerky nás konfrontuje s beznadějí, kterou i my můžeme prožívat. Máme tolik důvodů zlobit se na Ježíše za prodlení, máme tolik důvodů vyčítat nesplnění dobrých přání své lásky. Kolikrát jsme v modlitbě prosili… Proti tomu stojí Ježíšovo náročné slovo: „Neboj se, jen věř!“ Na to snad existuje jen jediná odpověď známá z jiného příběhu: „Věřím, pomoz mé malé víře!“ (Mk 9,24)
Jednání Ježíše s Jairovou dcerou je plné něžné lásky. Bere mrtvou za ruku, opět překračuje zákon označující dotek mrtvého těla za znečišťující. Oslovuje ji něžně „Talitha“, což doslova v aramejštině znamená „ovečko“, ale také „děvčátko“. Dobrý pastýř jí dává nový život a vede ji k hojnosti, když přikazuje, aby jí dali jíst.
Překvapující Boží láska z tohoto evangelního úryvku zurčí jako životodárná horská řeka. Učí nás o Jeho vztahu k nám. Bůh nehledí na naše postavení, nesoudí nás podle oblíbenosti. Staví na vztahu, na důvěrné lásce, na důvěře naděje a víry.
P. VÍT ZATLOUKAL