Vydání: 2018/4 Papež v Amazonii: Jste naší pamětí, 23.1.2018

Je to samozřejmě gesto toho, kdo nejen rozlišuje, jak a kdy pokleknout, ale míří ještě hlouběji: jde o jeho přesvědčení, že pokleknout má. Pod formou musí „dýchat“ vitální jakost. Proč poklekne milující manžel před chotí, aniž by nejdřív prohlížel okolí, zda mu dává souhlas k jeho přímému, a přitom i svobodnému gestu? Láska uspořádává postoj. A přesto ten milující manžel ví, že ani před milovanou bytostí nelze klekat kdykoli a jakkoli. Kýč je nepřesvědčivý, stejně jako jalová propaganda.
Liturgie nám dává nyní příležitost k decentnímu, neholedbavému pokleknutí. Například v hymnu Sláva na výsostech máme syrové oznámení: „Klaníme se ti.“ Nebo při velkopátečním zvolání: „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.“ Jde skutečně o přizvání ke zralému postoji. Poklekneme v naší komůrce před Ukřižovaným, aniž bychom se ukazovali druhým, aniž bychom se o tom někde zmínili. Vynucujeme-li od druhých totéž, jsme možná více upoutáni na sebe než na toho, komu přísluší pokleknutí. Že rodiče naučí dítě pokleknout, není zase vtíravost, ale projev jejich odpovědnosti. Anebo v kontextu předchozího režimu nešlo v té době vůbec o nepatřičnou dramaturgii, když někdo při výslechu, pokud byl urážen Pán, poklekl. Kdysi jsme docela upřímně zpívali píseň: „Nejkrásnější chvíle vždycky jsou na kolenou…“
Žalmista však hovoří o vnitřní dispozici: uznat nejen celým tělem, myslí, ale celobytostně, že Stvořitel má právo na své stvoření. Z toho pak vychází naše identita. Klaníme se především tiše v srdci – ale stále s upřeným pohledem na Pánovu tvář. Zlý „fujtajblík“ v synagoze ve městě Kafarnaum, jak slyšíme v evangeliu, není schopen tohoto gesta: dobrovolného uznání Boží vznešenosti. Proto není na místě výtka třeba důchodci, který s hůlkou v ruce nemůže pokleknout, anebo věřícímu východní církve, jenž se po celá staletí klaní, že s námi nepokleká (to spíš svědčí o naší neinformovanosti). Jde tu o to, uznat Ježíše coby Pána našich životů.
Dvakrát se v evangeliu hovoří o „žasnutí“: „žasli nad jeho učením“ a „všichni byli užaslí“. Možná že právě nás každodenní zkušenost s rafinovanou podobou zla formuje k věrohodnějšímu gestu pokleknutí před přítomným, živým Pánem. Žasneme nad ním. Den naplněný komunikačními nesnázemi nabízí tolik podnětů k osvojení si ctnosti, že se najednou začínáme odříkávat účelových zdání, falešných her. Jsme nuceni se co nejosobněji přimknout k Ježíši – doslova se ho držet za ruce, zaklestit se do jeho srdce, abychom obstáli v hájení dobra.
Nejde tedy vůbec o výzvu, abychom všude poklekali a soustředěností na samotný úkon třeba při přijímání eucharistického Krista působili karambol ostatním v řadě. Ale tam, kde liturgie toto gesto moudře umisťuje, vybízí, abychom jím Pánu vnitřně děkovali, že se naše srdce smí zabývat krásnými věcmi, a nikoli ulpíváním nad projevy zla. Jak je hluboké, patří-li milující k milovanému právě při odevzdání se srdcem: v pokleknutí. Takto děkovat je mistrovské dílo Boží v našich srdcích.