HOMILIE: Není bližním ten, kdo mě volá k životu v plnosti?

Vydání: 2019/28 Velehrad: Dávejme ze sebe to nejlepší, 9.7.2019

Učit se vyjmenovávat přikázání a třídit je podle důležitosti, s tím má asi každý z nás zkušenosti. Ne vždy se ve svých závěrech s ostatními shodneme, ale i tam, kde soulad mezi námi panuje, nemusíme nutně docházet ke stejným důsledkům. Někdy dokonce zjistíme, že navzdory stejným východiskům hledíme opačným směrem.

Znalec Zákona byl s Ježíšem ohledně nejdůležitějšího přikázání zcela zajedno. Bůh má absolutní přednost a bližní je člověk stejně jako já, čili mu náleží obdobná pozornost. Kdo je však člověku bližním, to má navzdory této shodě závažné praktické důsledky – o koho se mám starat a koho mohu s čistým svědomím nechat, ať se postará sám? Něco to též vypovídá o Bohu – jestli je on tím prvním, podle něhož se vše řídí, pak koho chce on, abych považoval za svého bližního? Třetí kniha Mojžíšova zmiňuje přikázání o lásce k bližnímu v rámci vztahů uvnitř Izraele (Lv 19,18), čili z ní nutně nevyplývá, že by se měl Izraelita hlásit jako bližní k cizincům. I odjinud však víme, že Bůh v dějinách spásy odhaluje lidem svou vůli postupně a stále podrobněji. Nejznámějším příkladem je zřejmě zákon o odplatě či odpuštění, kde Bůh zprvu neomezenou pomstu za zločin omezuje na „(jen jedno) oko za (jedno) oko“ a totéž se zubem, až nakonec vůbec vyzývá k odpuštění.

V této souvislosti bychom čekali, že Pán Ježíš rozšíří okruh bližních na základě nějakých podmínek, třeba početních či mravních – že by mezi bližní Izraelitů třeba patřil každý Semita nebo někdo, kdo se dopustil nejvýše tří zločinů. Typově by to odpovídalo reakci Petra na výzvu k odpouštění – „Mám odpustit třeba až sedmkrát?“ Ale podobně jako u odpouštění Pán Ježíš úplně mění perspektivu – a činí z něj vůbec podmínku pro vstup do nebeského království – pohled otáčí na druhou stranu i tady. V podobenství o milosrdném Samaritánovi Ježíš neřeší, koho Samaritán považoval za svého bližního, ale pro koho se Samaritán v odpovědi na volání v nouzi byl ochoten bližním stát.

Viktor Frankl, rakouský psychiatr, který prošel jako vězeň několika koncentračními tábory a to, co si odnesl, zpracoval mj. ve své knize „A přesto říci životu ano“, píše, že základem překonání ztráty vůle k životu (Co vlastně od života ještě čekám?) bylo: „Co čeká život ode mě?“. Tato změna perspektivy mnohým pomohla přežít. Podobně dává smysl mému životu i otočení otázky: „Kdo je můj bližní?“ na „Komu mohu a chci být bližním já?“ Bůh mi v bližním dává najevo, že se mnou počítá. Chce mi v něm být blízko, chce mi v něm o sobě něco sdělit.

P. AMBROŽ ŠÁMAL OPraem.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 3 14. – 20. ledna 2020

Bible v centru pozornosti po celý rok

Neděli Božího slova, kterou vyhlásil papež František, letos 26. ledna slavíme poprvé. Zároveň vstupujeme do Roku Bible.

celý článek


Nepromarněme čas, zní modlitbami za jednotu

V sobotu 18. ledna začíná Týden modliteb za jednotu křesťanů. Texty pro společné bohoslužby se letos inspirovaly ztroskotáním sv. Pavla a mottem je verš: „Zachovali se…

celý článek


Fokoláre slaví výročí zakladatelky

Když se před třiceti lety ujímali naši první porevoluční biskupové svého úřadu, vešla poprvé do širšího povědomí existence Hnutí fokoláre. Mnozí z nich totiž…

celý článek


Život „za dráty“, umírání na nich

1 415 kilometrů, 1 260 vycvičených psů, 49 tisíc zadržených i takřka 500 obětí: to jsou některá z čísel charakterizujících železnou oponu – bariéru, která v letech…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay