Vydání: 2018/39 Česko má nového nuncia, 25.9.2018

Učedníci si pravděpodobně velmi rychle zvykli na jistou formu náboženského monopolu na zázraky. Ve stejném pokušení se církev nacházela po mnohá staletí a v tom samém nebezpečí se nacházíme i dnes. Monopol na zázraky, monopol na dobro, monopol na pravdu, monopol na morálku, monopol na odpuštění. A někdy se úplně zapomene, že hlavní roli v dramatu tohoto světa netvoříme my, ale Bůh. Je to nejvyšší bytost, která i pro nás křesťany je zahalena tajemstvím a jako k takovému k němu také musíme přistupovat. Nikoliv s ješitností, že přece musí být ve všem „po našem“, ale s pokorou, že by mělo být „po Božím“. Velmi krásně to můžeme vidět na několika ukazatelích. Vyznáváme, že Bůh miluje všechny lidi, ale vypadají naše vztahy k druhým lidem jako k Bohem milovaným bytostem? Vyznáváme, že bychom se měli vyvarovat zla a hříchu, ale daleko více než vlastním duchovním životem se dopodrobna zaobíráme životy druhých. Jsme rádi, že si Bůh pro dobrou věc dokáže použít opravdu kohokoliv?
Dalším tématem evangelia je tzv. pohoršení – to je svedení ke zlu druhých lidí. Často se slovo pohoršení používá pouze jako náhrada slov „špatný příklad“. Ale pohoršení je daleko víc. Je to skutek, ve kterém oddělíme jiného člověka od Boha. A to je velký problém, protože Bůh nám dal přesně opačný úkol – hlásat radostnou zvěst a lidi k Bohu přivádět. Ano, samozřejmě lze od Boha odvést špatným příkladem, ale také pokoušením a spoluúčastí na hříchu. Nebo vytvářením zbytečných překážek mezi člověkem a Bohem.
Třetím tématem je Ježíšova velmi nekompromisní rada, jak zacházet s pokušením. Určitě to není návod na sebezmrzačení, ale spíš upozornění na závažnost hříchu a zla. A v neposlední řadě připomenutí správného uspořádání priorit. Je pro nás spása a věčný život ještě prioritou? Napadá mě jedna podobně radikální otázka: Toužíme po spáse víc než po vlastním prospěchu, zdraví, penězích, zážitcích...?
A poslední věcí, o které bych se rád zmínil, je tvrdost doslovného výkladu. Dokonce i někteří křesťané berou Bibli doslova. Jsou nejen radikální a fundamentalističtí, ale především tvrdí a nemilosrdní. Pranýřují hříchy druhých, moralizují, napomínají – a dokonce jsou hrdí na to, že jako „poslední věrní mohykáni“ zastávají jediné pravé doslovné učení. Moc dobře vím, stejně jako oni, že nejsou bez hříchu, ale končetiny jim nechybějí. Že by doslovný výklad platil jen na druhé, a na ně ne? To se mi nezdá.
Přeji vám krásnou a požehnanou neděli – a radost z toho, že monopol na dobro patří pouze našemu Bohu a že my všichni můžeme na tomto krásném díle spolupracovat.