HOMILIE: Kdy Bůh vyslyší naše modlitby?

Vydání: 2019/42 Svatovítské varhany poprvé zahrály, 15.10.2019

Nedělní první čtení a evangelium mají celkem zřejmé společné téma: účinnost modlitby.

V prvním čtení je před námi Mojžíš modlící se za vítězství Izraele. V evangeliu zaznívá příměr o neodbytné vdově a nespravedlivém soudci, který má zdůraznit potřebu neustálé modlitby. Příměr, který je zároveň takřka vzorovou ukázkou, že příměry vzaté z našeho světa sice – na základě analogie – cosi pravdivého o Bohu vypovídají (Bůh vyslyší prosby těch, kteří k němu volají ve dne v noci), ale zároveň mohou být – pro svou nedokonalost – i velmi zkreslující (Bůh přeci není lenivý a nespravedlivý soudce, který vyhoví jen pro neodbytnost prosebníků). Avšak jinak – než na základě podobných přirovnání – o Bohu a božích věcech dost dobře hovořit nelze, činí tak i sám Pán Ježíš, a tak je dobré i tomuto jeho příměru pozorně naslouchat.

Říká nám, že jestliže lidé pro neodbytnost (aspoň někdy) prosby druhých vyslyší a vyhoví jim, o co více tak činí dobrý Bůh. Stačí ho tedy neodbytně prosit, a dá nám vše, oč prosíme. Jenže tomu přeci neodpovídá naše zkušenost… Vždyť kolikrát o něco úpěnlivě prosíme, k modlitbě přizveme dva nebo tři v Ježíšově jménu, a stejně se nic nestane. A stává se to nejen tehdy, když prosíme o něco, co není dobré anebo kde je v cestě svoboda druhého člověka – tam si dovedeme nevyslyšení svých proseb ještě zdůvodnit. Ale naše modlitby nejsou často vyslyšeny ani u věcí zjevně dobrých a na lidské svobodě nezávislých (jako prosba o uzdravení nemocného, o odvrácení živelné pohromy či o dostatek vláhy). Jak to, že se najednou Bůh nezastane svých vyvolených a nechává je dlouho čekat?

Pokusů o odpověď na tuto naši zkušenost je jistě celá řada. Problém nevyslyšených modliteb totiž provází křesťany od samých počátků křesťanství. Jednou z odpovědí může být i ono napětí mezi naším očekáváním a způsobem Božího vyslyšení, ne nepodobné napětí mezi příměrem vzatým ze stvoření a Boží skutečností. Jednu z nejuspokojivějších a nejnosnějších odpovědí nám nabízí velikán západní teologie, sv. Augustin: své jednotlivé dary dává Bůh, jak chce, jednou ano, jednou ne, možná podle toho, nakolik je takový dar skutečně k prospěchu dotyčného člověka na cestě k věčnosti, ale jediný dar, který Bůh dá o něj prosícím vždy, je dar Ducha Svatého, protože ten jediný Kristus skutečně slíbil. Dar Ducha Svatého, který je silou Kristova přebývání v nás, silou naší víry, naděje a lásky, silou, která nás samotné má sílu proměnit k lepšímu. Pokud o tento dar budeme neodbytně prosit (klidně jako ta vdova), ten jediný můžeme, bude-li naše srdce otevřené, dostat vždy… A na tom jediném vlastně záleží.

P. JAN HOUKAL

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 46 12. – 18. listopadu 2019

Pouť završí setkání s papežem

Na pouť do Říma se o uplynulém víkendu vypravilo více než dva tisíce poutníků z České republiky. Ve Věčném městě děkují za třicet let svobody a připomínají si…

celý článek


Co přinesl 17. listopad církvi?

Před třiceti lety, v listopadu 1989, se v Československu zhroutil komunistický režim. Po čtyřiceti letech nesvobody se s pádem rudé totality otevřely nové možnosti i věřícím v Boha.

celý článek


Když se řekne 17. listopad

Sametová revoluce se v novodobých českých dějinách pokládá za důležitý milník. Někdo oslavuje nástup svobody – včetně svobody vyznání, jiný možnost podnikání,…

celý článek


Potřebujeme silné příběhy

Dobrým občanem se člověk rodí, nebo stává? Ptáme se P. JOSEFA PROKEŠE, který vyučoval náboženství a religionistiku na českobudějovickém Biskupském gymnáziu po sedm let.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay