Vydání: 2019/29 Rekordní a misijní konference, 16.7.2019

Když dnes v evangeliu čteme známý úryvek o pohoštění Ježíše u Marty a Marie, dokážeme se do situace velmi dobře vžít, zvláště do Marty. Vidíme jednání Marie často právě z jejího úhlu a Ježíšovu reakci míváme tendenci přijímat jen z poslušnosti. Ježíš tu ale nerozhoduje o tom, zda má přednost modlitba, nebo činnost. Odpovídá v podstatě jen na vnitřní stav Marty – na její hněv, pocit nespravedlnosti a přesvědčení, že sama jedná správně. Měla plno práce s obsluhou, možná nestíhala, něco se nedařilo, sestra jí nepomohla, přestože mohla. To už pak člověku začnou pochodovat nervy.
Ježíš reaguje úplně klidně. Překvapivě nestaví Marii a Martu proti sobě. Obě má stejně rád. Svou odpovědí spíše Martu učí řešit podobné situace klidněji a pravdivěji. Radí jí, aby se starostmi nenechala tolik pohlcovat, aby na sebe pohlédla jeho očima. Zároveň potvrzuje naslouchání Marie jako legitimní cestu. Martu nezavrhuje ani ji s Marií nesrovnává. Spíše jí ukazuje, jak by se mohla na své priority podívat s nadhledem. Pokud během celé návštěvy Martu ani slovem nepokáral, že něco nestihla, a situace se až do jejího výpadu jeví naprosto idylicky, pak tu spouštěčem hněvu není ani Ježíš, ani Marie, ale Martina představa o tom, jak má vypadat pohostinnost. Rozčiluje ji, že nenaplňuje, co by sama naplnit chtěla. Nevidí, že po ní Bůh uštvanost nechce.
Hněv v nás vyvolává kdeco a leckdy ho odnese někdo, kdo nese vinu jen zdánlivě. Ježíš dnes ukazuje, že náš hněv zvládá. Nenechá se vyprovokovat ani nás neodsoudí. On ví, co se v nás odehrává, a s našimi emocemi si nezahrává. Musíme mu k rozhovoru ale dávat příležitost – stejně jako Marta a Marie. Kdy jsme Boha „pozvali“ naposledy na nějakou delší návštěvu, kdy jsme po delší čas naslouchali jeho slovu? Když nás pak při tom něco rozhněvá, nemusíme se bát mu to předložit. V našich vnitřních bouřích nás určitě nenechá samotné.