Vydání: 2016/35 Olympijský kaplan: byla to velká škola, 23.8.2016, Autor: P. MILOSLAV FIALA OPraem

Ježíš nepřišel učit společenskému chování. Při hostině u farizea pozoroval pozvané hosty, jak si vybírají čestná místa, aby dali najevo své postavení a vzhledem k němu i svou důležitost. Ale nestává se někdy něco podobného i nám? Při setkání s druhými býváme v pokušení např. skrýt svá slabá místa, „nenápadně“ upozornit na své zásluhy a sklidit obdiv a pochvalu. Evangelium má tedy na mysli především nás. Naznačuje, že v Božím království panují jiné mravy a způsoby chování, protože je založeno na zásadě rovnosti všech se všemi, takže každý je uveden na místo, které mu podle Boží vůle náleží. Vládne tam pravdivost, vzájemná spolupráce a pomoc, založená na plném uplatnění darovaných hřiven. Je totiž jasné, že všichni bez výjimky jsme chudí, slepí a chromí, zcela podle slov evangelia. Máme se tedy snažit, abychom jako křesťané vnesli společnými silami do světa nový „zasedací pořádek“. Nestačí ovšem být jen zdvořilejší a na ulici zdravit i neznámé, občas hodit žebrákovi do klobouku pětikorunu a pokorně mlčet, když slyšíme vyslovené lži. Tak lacinými prostředky bychom nepomohli Božímu království k vítězství. Přímo revoluční novost Ježíš ukázal, když při poslední večeři myl svým učedníkům nohy a prokázal službu, kterou nikdo nechce dělat.
Abychom se vyhnuli nedorozuměním, přiznejme, že není zatěžko příležitostně, ve svátečních chvílích, někoho obejmout, poponést mu kufr a věnovat třeba hodinu svého času. Význam Ježíšova činu slouží jako důkaz jeho nejvlastnějšího poslání: žil a působil ne kvůli sobě, ale aby splnil vůli svého Otce v nebesích a dal příklad všem lidem dobré vůle. To bylo tehdy něčím nevídaným a neslýchaným, takže se proti němu postavili a odmítli jeho poselství i tehdejší zbožní věřící. Teprve jeho smrt nám pomáhá poznat naši pravou situaci, uvědomit si povinnosti vůči bližním a zaujmout nám určená místa u stolu v Božím království. Neboť všichni máme právo účastnit se hostiny, kterou Bůh připravuje pro svůj lid. Uvědomme si, jaký dar jsme dostali: jde o nový život v městě živého Boha, účast na slavnostním shromáždění a hostině, která začíná už dnes. „Ponížit sám sebe“ neznamená předstírat, že jsme ubozí a nezasloužíme si čest sedět a hovořit s ostatními, ale naopak pokorně si přiznat, že si nezasloužíme být mezi Bohem pozvanými, ale přesto mezi ně patříme. Díky Pánově lásce plné milosrdenství se máme radovat, že nás Bůh stále zve do své blízkosti, ať nás potká kdekoliv. Pak je nám jedno, na kterém místě v Božím království sedíme. Biskup Augustin napsal: „Kristus nazývá tvůrce pokoje blaženými a Božími dětmi, protože v nich není nic, co by odporovalo jeho vůli. Jsou zcela sjednoceni s jeho vůlí jako děti, které se snaží podobat svému Otci a chtějí jen to, co chce on.“ Naše z toho plynoucí radost je určena nejen nám, ale i bližním.