Vydání: 2018/36 Církevní školy na vzestupu, 4.9.2018

Z dnešní nabídky Božího slova bych Vám chtěl nabídnout dvě myšlenky.
Ve druhém čtení vyčítá apoštol Jakub věřícím, že se jinak chovají vůči bohatým a jinak vůči chudým. My jsme na tom pravděpodobně stejně.
Napadá mě jedna zvláštní myšlenka: Jak by vypadalo, kdybychom se chovali ke všem lidem úplně stejně? Stejně bychom se chovali k naší rodině, ke kolegům v práci, k nadřízeným i k lidem, se kterými jsme se sešli na bohoslužbě, k politikům i k lidem bez domova, k lidem jiných náboženství, k imigrantům, k přátelům... A můžeme si každý doplnit okruh těch, se kterými se setkáváme. Jak by to vypadalo?
Jako Ježíšovi učedníci máme milovat Boha nade všechno a k bližním přistupovat s láskou jako k sobě samým. Jedno staré přísloví říká, že láska se pozná podle toho, jak se chováme vůči těm, od kterých nic nepotřebujeme.
Abychom se chovali ke všem lidem stejně – a s láskou, jakou od nás požaduje Bůh, museli bychom se pravděpodobně hodně změnit. To je důležitá zpráva pro všechny, kteří si myslí, že už žádnou velkou změnu a obrácení nepotřebují.
V evangeliu jsme slyšeli o uzdravení hluchoněmého člověka. Můžeme v něm vidět naplnění Izaiášova proroctví (slyšeli jsme ho v prvním čtení: odemknou se uši hluchých). Ale nejen to.
Ten hluchoněmý za Ježíšem nepřišel sám od sebe, ale „přivedli ho“. To je obraz přímluvné modlitby. V přímluvné modlitbě totiž také přivádíme k Ježíšovi lidi, kteří by k němu možná sami nikdy nepřišli, a přesto právě oni uzdravení potřebují.
Ježíš toho člověka vzal stranou od zástupu. Ježíš nechce dělat divadlo pro ostatní a vychloubat se. Uzdravení je velmi osobní věc. Neuzdravuje proto, aby to ostatní viděli, ale uzdravuje z lásky ke konkrétnímu člověku. Máme v našich skutcích také tak krásné a čisté motivace?
Zde je jedna zvláštnost, o které se moc neví. Hluchoněmí lidé jsou často němí ne proto, že by měli problém s hlasivkami a ústy, ale proto, že kvůli tomu, že neslyší, se nikdy nemohli naučit mluvit. Neslyšeli zvuk a nemohli ho napodobit. A když se podíváme do dnešního evangelijního příběhu, tak vidíme, že mu Ježíš nejen uzdravil sluch, ale dal mu také řeč. To je možná ještě větší zázrak než uzdravení sluchu – on toho hluchoněmého naučil mluvit. A ještě ke všemu správně. To je výmluvný obraz uzdravení – Ježíš nám nedá jen něco, jen kousek, ale všechno. Když nás uzdraví Ježíš, tak nás obdaruje daleko více, než si dokážeme představit.
Možná že v Božích očích je i mezi námi křesťany mnoho duchovně hluchoněmých. Nevnímáme to, co nám Bůh říká v událostech našeho života, ani neumíme o velkých Božích skutcích mluvit. Možná že právě my – křesťané – bychom měli Ježíše prosit o uzdravení: Ať i my slyšíme, co nám Bůh říká, a ať i my mluvíme správně.