Vydání: 2008/8 Únor 1948, 19.2.2008

Církev každého z nás nabádá pamatovat na vlastní smrt. Jak ale mám přistupovat k neodvratně se blížící smrti někoho blízkého? Je vhodné s ním o posledních věcech hovořit, když vidím, že se okamžiků umírání velmi bojí?

Ještě před několika generacemi se o skutečné smrti hovořilo mezi lidmi mnohem více, bylo to daleko přirozenější téma než dnes. Ačkoliv se se smrtí všichni setkáváme, snažíme se zachovat odstup a bezprostřední práci s ní necháváme na profesionálech. Domníváme se, že smrt známe, ale opak je pravdou. Smrt je totiž pro nás výpravou bez záchranného lana a nemáme představu, kam nás zavede. Ztrácíme naději a chybí nám jistota víry.
Středověký člověk se obával především toho, co se s ním bude dít po smrti. Dnešní lidé se více bojí samotného umírání. Ve středověku panovalo všeobecné přesvědčení, že peklo je mnohem hustěji osídleno než nebe, a tudíž i obava z něj byla větší. My dnes spekulujeme o tom, zda náhodou peklo nemůže být prázdné. Středověký člověk se bál především náhlé smrti, kdy by zemřel nesmířen s Bohem a lidmi. Podle průzkumů se dnes lidé obávají nejvíce rozkladu svého těla.
Apoštol Pavel píše církevní obci v Korintu: „Jako poslední nepřítel bude zničena smrt.“ Smrt je plodem hříchu a tím, že ji Kristus vzal na sebe, ji z konce proměnil v přechod. Právě proto pro sv. Pavla spočívá Kristův triumf ve vzkříšení a v naději na život věčný. Přesto jsou pro nás okamžiky smrti spojeny s prožitkem strachu a smutku. To je sice přirozené, ale nemělo by to vést k tomu, že naší jedinou odpovědí na smrt bude útěk nebo boj.

NEJVÍC POMůŽE MODLITBA
Známý filozof 19. století Kierkegaard se domníval, že zármutek našeho života nesouvisí se smrtí, ale s neschopností řady z nás být skutečně sami sebou, žít opravdově přítomný život. Pro křesťana je ve smrti naděje, že život plnohodnotně pokračuje. Ježíš o tom hovoří slovy: „Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé.“ Velikost smrti je jak v hodnotě prožitého života, tak v ochotě tento život Bohu odevzdat. Dá se říci, že život z víry vrcholí právě v umírání, a proto by v tomto okamžiku neměla chybět modlitba a společenství.
V regálech knihkupectví najdeme učebnice kdečeho, ale většinou tam chybí učebnice umírání a šťastné smrti. Přece však existují! Doporučuji například díla Jaro Křivohlavého nebo Marie Svatošové, kteří se tematikou dobré smrti a návody, jak druhým pomoci, zabývají důkladně, s láskou a hlubokým citem. V hodině smrti totiž potřebujeme být víc než kdy jindy spojeni s druhými. Přechod z tohoto světa do nového není dobré a duchovně ani možné konat o samotě. Jednou z našich obav ohledně smrti je strach z toho, že budeme umírat sami. Chceme, aby nás při tom někdo držel za ruku, aby se s námi někdo modlil. V okamžicích smrti lidé často prožívají pocit nedostatečnosti, nedokončenosti a viny. Někdy nemají sílu pronést důležité věty, a proto je dobré říci je za ně. Pomoci jasně vyjádřit, co cítí, a tak to odevzdat Bohu. Modlitba při umírání působí nejen proti strachu, ale je především dispozicí k prožitku nejvýznamnější zkušenosti našeho života. Stejně jednal i Ježíš, který se na kříži modlil slovy: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ A protože u Boha je stálá přítomnost, tak si tuto modlitbu určitě nemusíme šetřit až na poslední okamžiky pozemského putování.
P. Pavel Konzbul, spirituál Biskupského gymnázia v Brně