Vydání: 2006/38 Když zpověď 'nestačí', 19.9.2006

V některých diecézích je prý hodně rozšířeno setkávání manželských párů. Přináší tyto akce nějaký užitek, například při oživování farností, nebo je to jen plané povídání o tom, jak děti zlobí a že za první republiky bývalo líp?

Je škoda, že se o této aktivitě věřících manželů tak málo ví. Vybídl k ní již II. vatikánský koncil a podporuje ji řada papežských dokumentů o laicích. Jistěže se manželé mohou setkávat u kávy či u skleničky a zanadávat si na poměry. Myslíme si však, že tazatelka má na mysli společenství manželů, kteří se scházejí, aby byl mezi nimi Ježíš.
Podobně se scházejí i mladí křesťané či různá modlitební společenství. Na začátku stojí zpravidla společný duchovní zážitek manželů – účastní-li se nějakého hlubšího programu, např. manželských setkání (jež každoročně pořádá např. YMCA) nebo duchovní obnovy pro manžele (komunita Chemin Nef, Emmanuel a další). Byli jsme vícekrát svědky toho, jak se manželé (a iniciátory byli i muži!) po takové duchovní obnově rozhodli: v tom musíme pokračovat, budeme se scházet. Má-li stejný duchovní zážitek více párů z farnosti, je to silný impuls pro založení společenství.

CÍLEM NENÍ BRATRSTVO TRPÍCÍCH
Samotná praxe setkávání je mnohotvárná: aby skupinka fungovala jako společenství, mělo by být manželských párů více, aspoň tři až pět. Setkání by se měli účastnit oba partneři. Chodí-li tam jen jeden nebo jej druhý z manželů doprovází z donucení, může se vytvořit leda „bratrstvo trpících“. Schůzky by měly být pravidelné. V jedné brněnské farnosti se společenství manželů schází jednou za měsíc, vždy v neděli. To je vlastně krásné křesťanské slavení neděle. Společenství se setkávají zpravidla v rodinách, někde také na faře, aby manželky nebyly v pokušení udělat ze setkání soutěž v pečení koláčů. I když skromné pohoštění může přispět k vytvoření příjemné atmosféry. Vlastním cílem setkání je společná modlitba s četbou Písma svatého, případně s debatou nad přečteným textem. Nedílnou částí je také sdílení radostí i starostí a také svědectví, jak se manželům daří či nedaří jít po Božích cestách a naplňovat manželský slib. Velkým obohacením setkání je společný zpěv – ten otevírá naše srdce a pozvedá je k Bohu. Pokud není v centru programu setkání s Bohem (ve Slově a v přítomných bratřích a sestrách), pak se scházíme opravdu jen u čaje a buchet.
Naší zkušeností je, že do společenství je třeba něco přinést: ne však kytku nebo kafe, ale otevřenost, upřímnost a ochotu nabídnout se k nějaké službě. Kdo přináší, také dostává. A kdo dostává, tak zase může rozdávat dál. A tak ve společenství rostou budoucí pomocníci duchovních správců pro různé služby ve farnosti, např. pro děti a mladé, pro přípravu snoubenců, pro liturgii, charitu atd. Vyrůstají tady ti, kteří mohou dál vést a povzbuzovat druhé. Velkým nebezpečím je, když se společenství izoluje od ostatních farníků, vytvoří jakousi „zbožnou elitu“. Taková skupina nemá žádný přínos pro farnost a komplikuje pastoraci farářovi. Avšak fungující společenství manželů farní obec oživuje: nejen že projasňuje vztahy mezi manžely a pomáhá vytvářet dobré rodiny, ale učí žít lásku i ke všem ostatním – manželům jako svobodným, ovdovělým, mladým i starým – zkrátka žít se všemi radostné křesťanství.
VIOLA A AUGUSTIN SVOBODOVI