Vydání: 2004/21 Úcta k rodičům, 2.9.2004, Autor: Alexandra Havlícová

Dospívání dětí je výchovný podzim v zahradě rodičovství
O pubertě jsem mnohé četla a slyšela a samozřejmě ji i prožila. Nikdy mi toto období života nepřipadalo „tak dramatické“. Život mi však ukázal, že to může být náročná životní doba. Náš patnáctiletý syn se například stylizuje do pózy „děsně otrávenýho“. Nebo možná otrávený je, ale netuším z čeho a proč, nic zvláštního jsem na něm nepozorovala...
L. N., Klatovsko

Termín puberta nemají mladí lidé v oblibě, a pokud jej dospělí používají, chápou to jako cosi přezíravého a hanlivého. Jakmile například rodič zahájí konzultaci s psychoterapeutem slovy: „Tak vám tady vedu toho našeho puberťáka,“ v řadě případů už jedním takovým výrokem celou terapii dopředu zmaří, nebo se alespoň zaslouží o její komplikovanější průběh.

V dospívání obvykle mladého člověka opouští duševní rozměr malého, bezbranného dítěte a rodí se nový, samostatný, odpovědný dospělý. I za ideálních podmínek se s tímto procesem pojí závažné prožitky, které se nedaří hned jasně pojmenovat, natož aby si byl jist, jak se má v různých situacích správně zachovat. Přichází radost z úspěchu, bezradnost, úzkost z odpovědnosti, naděje na dobré vztahy a zklamání, pokud okolí nepochopilo dobře míněný záměr. Touha nebýt prostřední a šedivý, fantazie, že se jednou podaří něco dokázat a získat uznání. Někdy přijde i prázdno, které se teprve bude zaplňovat novými impulsy, dovednostmi, poznatky a zájmy.

Pak se stává, že nás naše doposud „normální ratolest“ v jednom okamžiku obejme, po chvíli se chová dětinsky a vzápětí nám nevrle či drze odsekne nebo se tváří otráveně a znuděně a ke všemu o tom neumí mluvit. Dokážeme-li na takové projevy reagovat klidně, pevně a přitom vcítivě, s moudrou velkorysostí, vyhneme se zablokovaným agresivním střetům, jež jsou důsledkem nadměrně autoritativního a nepřátelského jednání dospělých.

Tím však neříkám, že nepřiměřeně tolerantní postoje k výstřelkům dospívajících jsou správné. Právě formou našeho jednání lze mnohého docílit, pokud si zavčas uvědomíme, že jednáme s téměř dospělými. Měli bychom brát jejich myšlenky a názory vážně, a to i když vidíme, že jsou vůči životní realitě neuplatnitelné. Podaří se nám tak lépe je korigovat, uvědomíme-li si, že jsou v daném okamžiku pro mladého člověka jeho vlastní realitou.

Dospívání dětí lze přirovnat k výchovnému podzimu v zahradě rodičovství. Pokud jsme se o své ratolesti starali a věnovali jim dostatek pozornosti a péče, dočkáme se převážně zdravých a zralých plodů, protože dobrý základ se prosadí i v džungli negativních společenských tlaků. Mladí lidé hledají vždy vzory. Jsme-li jim my rodiče či vychovatelé trvalým vzorem lidského, upřímného a otevřeného jednání, jež se odehrává v souladu s morálním kodexem dobra a pravdivosti, nemusíme se obávat velkých komplikací. Dá se předpokládat, že křesťanské rodiny tento výchovný rozměr umocňují. Ale i zde se můžeme dopustit chyb, pokud život z víry neprodchne rodinnou atmosféru s přirozenou samozřejmostí v každém našem konání. Přísné, trestající a donucovací postoje rodičů kontrastující s pokrytectvím a kritizovatelným životním stylem mohou některé mladé věřící uvrhnout do krize a cestu k Bohu jim zkomplikovat, či zcela uzavřít.

Přichází radosti z úspěchu, bezradnost, úzkost z odpovědnosti, naděje na dobré vztahy, touha nebýt prostřední a šedivý, fantazie, že se jednou podaří něco dokázat a získat uznání.