Vydání: 2005/30 Automobilismus, 18.7.2005, Autor: Jiří Skoblík

Málokdeje z morálního hlediska problém nepozornosti tak zajímavý jako při řízení automobilu, kde subjektivně malé provinění může vést k velkým důsledkům. Vina podle zákonů a vina podle svědomí se nemusí vždy shodovat. Policie a soud se při určování míry zavinění v případě autonehody chytají zevních okolností, jako jsou předpisy, pravidla silničního provozu, zákony nebo alkohol. My se ale v tomto případě koncentrujeme na nitro člověka, kde je skutečná míra zavinění - z morálního hlediska - daná mírou vědomé a dobrovolné volby mezi dobrem a zlem. Civilnímu pojmu vina odpovídá náboženský pojem hřích, ale nyní zůstaňme u viny.

Vina není myslitelná nevědomky. Nepozornost může být způsobená celou řadou různých buď omluvitelných, nebo neomluvitelných důvodů, které řidiče na chvilku zbavily pozornosti. Tím nejdůležitějším kritériem pro posuzování viny je subjektivní prožitek něčeho nesprávného, který ovšem může být v obrovském nepoměru k objektivním důsledkům takového postoje. Například subjektivním prožitkem je naprostá bezstarostnost spočívající v tom, že se řidič na chvíli nedívá ve směru jízdy, protože se zahledí třeba vpravo na hezkou mladou paní na chodníku. A hrozným objektivním důsledkem je přehlédnutí chodce, který mu v ten moment vstoupil do cesty na přechodu. K prozkoumání této skutečnosti pomůže, když se řidič v případě nehody rozpomene na pochody svých myšlenek.  Pokud při svém pohledu vpravo (ve chvíli nepozornosti) nepřipustil riziko, že by mu mohl do cesty vstoupit chodec, a už vůbec by nepřipustil možné hrozné důsledky svého jednání, je to jiné, než když riziko neblahých důsledků připouští. Stačí, aby jednou udělal zkušenost s těmito důsledky - v případě, že se podobná situace zopakuje, ale on tuto zkušenost nezužitkuje, je jeho vina před Božím soudem skutečná, i kdyby jí z lidsky právního hlediska byl zproštěn.

Je zřejmé, že čím je řidič zkušenější, tím větší je jeho vina. Vždy proto záleží na tom, do jaké míry řidič vidí možné nebezpečí. Typickým příkladem je únava: Jaká je vina řidiče, který si sedne unavený za volant (a přesvědčuje sám sebe, že to ještě dojede), a havaruje vinou mikrospánku?

Někdy se toto „připuštění možných důsledků“ projevuje pouze v podobě bleskových myšlenek, které když si člověk zpětně přehraje (jako magnetofonový pásek), tak se v nich sám často nevyzná. Proto říkám, že pravý stupeň viny je velmi neprůhledná sféra. A právě takováto blesková rozhodování jsou tak typická pro dopravu.

Při mravním posouzení viny se tedy musí vycházet z vhledu do nitra člověka. Úplná dokonalost v rozboru těchto procesů se od něho však vždycky žádat nedá. Možná, že také kvůli tomu na jednom místě Bible říká, že Bůh je větší než naše srdce nebo než naše svědomí.

A co s tím dále - jak se k takovému člověku stavět? Je žádoucí, aby ten, kdo autonehodu způsobí, poprosil za odpuštění a pokusil se o smíření s ublíženými nebo pozůstalými. Pokud tohoto kroku je schopen, nebylo by správné mu neodpustit. Samozřejmě, že ten kdo žádá o odpuštění, nemůže očekávat otevřenou náruč – nemůže se divit, že se mu neodpustí ihned - bolest totiž nejde lámat přes koleno. A protože bolest potřebuje čas, není hříchem neodpustit okamžitě - je ale potřeba se k odpuštění propracovat.

autor je morální teolog, KTF UK Praha